Fotograf Milan Jaroš: Stále bude touha vidět realitu
Přes 17 let fotí pro časopis Respekt. Spolupracoval s médii jako The New York Times nebo agentura Bloomberg. Fotografoval uprchlické tábory na řeckém ostrově Lesbos, pohřby ukrajinských vojáků ve Lvově i českou každodennost. Za svou práci získal ocenění v několika kategoriích soutěže Czech Press Photo. Letos se stal jejím porotcem. Jak jeho práci ovlivňuje umělá inteligence? Které situace odmítá fotit? A co podle něj znamená „dobrá fotka“?
Vaše maminka byla fotografka na útvaru hlavního architekta a tatínek je grafik. Ovlivnila vás jejich práce v tom, abyste se stal fotografem?
Nikdo mi neříkal, ať fotím nebo co mám fotit. Ale rozhodně mě ovlivnilo domácí prostředí. Když jsem se měl hlásit na střední školu a moc jsem nevěděl kam, zrovna jsem doma našel položený foťák, tak jsem do něj dal film a šel se projít po Praze. Film jsem si u mámy v práci vyvolal a nazvětšoval. V ten okamžik mě to chytlo a začal jsem fotit. Začal jsem chodit na grafickou školu, ale fotil jsem jen věci, které nebyly spojené s lidmi. Městská zákoutí a zátiší, krajiny, něco v ateliéru. Lidi jsem začal fotit až v posledním ročníku střední školy a na FAMU. Začalo to o prázdninách, kdy jsem vyrazil za kamarádem do romské osady v Chminianských Jakubovanech, kde jsem začal dokumentovat jednu rodinu a čtyři roky jsem se za ní vracel. Od té doby fotím lidi.
Vaše kariéra ale nakonec vznikla v reportážní fotce, nikoliv v dokumentu. Jak to?
Fotil jsem v romských osadách dost dlouho, pak jsem z toho měl výstavu ve Velrybě, což byla galerie, se kterou FAMU spolupracovala. Vystavil jsem své fotky z romských osad a přišel se na ně podívat Karel Cudlín, Jan Šibík, Tomki Němec a Pavel Štecha, skvělí dokumentaristé, které jsem do té doby neznal. Seznámil jsem se s nimi a Šibík mi nabídl, abych fotil pro Reflex. Chvíli jsem tam vydržel a později jsem se přesunul do Respektu, kde se reportáži věnuju dodnes. Dokument ale fotím stále, jen pro sebe.
Liší se nějak váš přístup v reportáži a dokumentu?
Snažím se, aby tam byl. Reportážní fotograf se musí zaobírat realitou, která je kolem něj, kdežto dokumentarista si hledá téma, kterému se bude věnovat, což může být totálně okrajová věc, která je důležitá pouze pro daného fotografa. Na dokumentu je důležitá vytrvalost. Je to taková posedlost na celý život. Časopis naopak fotky zbaští a hned potřebuje další.
Jaký styl práce je vám bližší?
Baví mě je kombinovat. Jsem typ člověka, který má rád, když dostane zadání, má svobodu na to ho splnit, ale stále se pohybuje v mantinelech termínu odevzdání. Ovšem zároveň mě baví, pro někoho nesmyslně a pošetile, fotit si pro sebe, z čehož následně může vzniknout knížka nebo výstava, která už nějaký smysl má.
Ve vašem dokumentárním projektu Bohemian Rhapsody jste se snažil zachytit, co pro vás znamená češství, a fotil jste přitom cizí lidi v různých situacích po celé zemi. Jak na vás lidé reagují, když k nim chodíte s fotoaparátem tak blízko?
V poslední době se změnil status fotografa. Lidé více vnímají kontext možného zneužití fotek a jsou trochu paranoidní. Dříve byl fotograf na svatbě takový bonus, byl vnímán pozitivně. Potom byli paparazzi pro bulvár, kteří byli vnímáni špatně. Ale nebyly sociální sítě. Neexistovalo, že by si večer lidé sedli a místo povídání nebo koukání na televizi viděli na internetu svoji fotku, pod kterou jim kdokoliv mohl něco napsat. Na internetu můžete člověka na fotce adorovat, zesměšnit, upravit nebo změnit kontext. V mé zkušenosti se mě často lidé ptají, proč je fotím, pro koho fotím, a nevěří mi, že to dělám jen pro radost. V tu chvíli na mě koukají jako na totálního šílence. Je to čím dál tím těžší.
To musí být nepříjemné.
Musíte mít nějaký cit v tom, které situace mají potenciál skončit hádkou, a těm se vyhýbáte. Když mě lidé osloví, abych je nefotil, tak to nedělám nebo tu fotku nepoužiju. Ale je to takový voyeurismus. Jste něčím fascinovaný, a když je to puzení intenzivnější než ostych, tak tu fotku prostě uděláte. Ale nějakou vnitřní etiku člověk má. Jsou některé věci, které fotit nechci.
Napadá vás nějaký případ, kdy jste si řekl, že to fotit prostě odmítáte?
Když pro Respekt psal Petr Třešňák, tak jsem fotil spoustu témat spojených například s autismem nebo různými stupni postižení. V těchto případech člověk váží, co zveřejňuje, protože to vyznění fotky může jak pomoct, tak ublížit. Podobně když se fotila politika za vlády prezidenta Zemana, tak bylo velmi jednoduché z toho člověka udělat hlupáka nebo divně vypadajícího, nemohoucího starce. V takových situacích se snažím udělat fotku tak, aby si o něm lidé neříkali, že je troska.
V roce 2012 jste získal cenu Czech Press Photo za fotku Poslední rozloučení s Václavem Havlem, o deset let později jste fotil pohřby na Ukrajině. Jaké je fotit smuteční obřady?
Pohřeb Havla byla velká událost, na které byly stovky fotografů, takže ji ani tolik nevnímáte jako intimní setkání, kde se s někým loučíte, ačkoliv tam stále jste jako občan, ne jen fotograf. Pohřby na Ukrajině byly odlišné. Ve Lvově, kam jsme jeli fotit, je obrovský vojenský hřbitov o velikosti třetiny pražské Letné a je na něm mnoho čerstvých hrobů a vlajek, což vás při příjezdu do Lvova trkne do očí. S kolegyní Johanou Svobodovou jsme se tedy rozhodli, že uděláme reportáž o pohřbech, které tam jsou každé úterý a středu, od rána až do večera. Obřady začínaly ceremonií v kostele, pak rakve naložili do auta a vezli skrz centrum na kraj Lvova. Podél cesty pak stáli lidé, kteří úplně vypnuli, klekli na kolena a začali se modlit. Je to neuvěřitelný zážitek. Jdete městem, kde jezdí tramvaje, lidé sedí v kavárnách, a pak tam projede auto s mrtvým vojákem. Je to, jako byste mávli proutkem. Vše se zastaví, zmrzne a lidé vyjadřují úctu zemřelému.
Jak se vám fotí takto intimní momenty?
Není to jako pohřeb ve standardním státě. Existuje tam celý systém téměř každodenního pohřbívání kvůli válce. Děje se to vše v kulisách života a tak trochu to ukazuje absurditu a rozměr té války. Vnímám jako nutné tyhle fotky udělat, aby lidé viděli, že válka není jen o zákopech a statečných bojovnících. Ale také o tom, že se lidé pochovávají jako na běžícím pásu.
Zažil jste při focení situace, které s vámi emočně pohnuly natolik, že bylo těžké zůstat profesionální?
Při migrační krizi v roce 2015 jsem s kolegou vyrazil na řecký ostrov Lesbos, kde jsme dělali reportáž o připlouvajících lidech z Turecka, se kterými jsme následně šli celou cestu až do Německa. Viděli jsme, jak na gumových člunech připlouvají mámy s dětmi a pak jedou strastiplnou, absurdní cestu skrz země, které mají odlišná pravidla. V Severní Makedonii je drželi v jakýchsi „pseudolágrech“, v Maďarsku proti nim postavili plot a podobně. To se mnou jako s otcem dětí strašně hýbalo. Dolehne to na vás ale mnohem víc až ve chvíli, kdy se vrátíte domů.
Takto negativní témata, jako je válka nebo krize, jsou pouze výsekem událostí ze široké palety reportáží, kterým se věnujete. Je nějaká oblast, která je vám sympatická?
Baví mě ta různorodost. Jeden den jedu na kole po mostecké uhelné pánvi a fotím rekultivaci krajiny a druhý den jdu fotit předsedu SPD Okamuru, jak podepisuje dohodu s předsedou ANO Babišem. Přijde mi to až absurdně vtipné, tyhle kontrasty. Pokaždé je to nová výzva.
S jakou zpětnou vazbou na své fotografie se setkáváte?
Často, když udělám politickou fotku, která je v ten daný moment nějak charakteristická nebo symbolická, si ji lidé skrze sociální sítě přivlastní a vymýšlejí k ní memy nebo ji rozpohybovávají. Je neskutečné, co jsou lidé z fotky schopní vytvořit. Sociální sítě tak trochu popírají autorství, takže vaše fotky patří všem, čemuž se ale nedá bránit. Když v roce 2015 probíhala migrační krize, tak u nás byly demonstrace a jejich pořadatelé bezostyšně kradli fotky z galerií Respektu a dávali je na sociální sítě jako oslavu toho, jak se jim to povedlo. Pamatuji si, že jsme to řešili s právníky a já sám administrátorům stránek, na kterých se objevily mé fotky, psal, a přišla mi odpověď, že mám být naopak rád, že se moje fotky někde objevují.
Mění se nějak váš pohled s tím, jak často fotografii konzumujete?
Určitě ano. Upřímně jsem z toho už trochu unavený. V počátcích moderních technologií jsem do nich byl nadšencem. V roce 2011 jsem byl s kolegou na cestě po Číně, kterou jsem z velké části fotil iPhonem, což mi tenkrát přišlo skvělé. Byla to podle mě jedna z prvních fotek focená na telefon, která mezi českými časopisy vyšla. Dneska se spíš držím zpátky. Čím méně konzumace fotky, tím lépe. Vlastní i ostatních.
Na začátku kariéry jste působil v Instinktu, Reflexu, Deníku i Respektu, kde jste dodnes. Jak se od té doby proměnila redakční práce?
Změnila se rychlost. Dříve se fotky neposílaly ihned po akci. Dnes mají, především agenturní fotografové, na fotoaparátech zařízení, kterými se z důležitých akcí fotky posílají ihned po vyfocení člověku na druhé straně světa, který je upravuje. Fotograf pomalu ani neví, co fotí. Dnes už také není rozhodující tištěný časopis, ale jeho webová verze nebo sociální sítě. To se změnilo fatálním způsobem. Když do časopisu vytisknete fotku na dvojstranu, je obří. V některých segmentech reportáže, jako byly časopisy Life nebo National Geographic, jste měl velké fotky plánů a detailů, které jste mohl studovat, kdežto dnes se většina lidí dívá na fotky v mobilních telefonech o pár centimetrech na šířku. V tom se liší také množství fotek, které za den zkonzumujete. Lidé dnes za den zbaští více fotek než dříve za celý rok.
Mezi média, která lidem poskytují obsah ke konzumaci, stále častěji patří influenceři. Nemohou se právě oni podílet na krizi tradičních médií?
Influenceři jsou v určitém ohledu nad médii, jelikož obsahem krmí své specifické skupiny, kterým tradiční média úplně nerozumějí. Příkladem může být nedávno zesnulý Charlie Kirk, kterého do jeho smrti téměř nikdo neznal, ačkoliv měl paradoxně miliony sledujících na různých sociálních sítích a krmil je nějakou svou verzí reality. Tohle je velká změna. Ale výhoda tradičních médií je v tom, že stále pracují v intencích etických kodexů. Deklarace toho, o čem píšou, je nejbližší varianta nějaké pravdě a realitě, která opravdu je. To je velmi důležité především ve chvíli, kdy je umělá inteligence schopná vytvořit video tak dokonalé, že lidé, kteří si nejsou schopní uvědomit, co je realita a co podvrh, mu jsou schopní uvěřit.
Je pro vás umělá inteligence výzvou v pozitivním, nebo negativním smyslu?
V obojím. Ve zdravotnictví je schopná zachraňovat životy, ve školství dokáže najít správné odpovědi na dobře položené otázky, v práci a ve vědě může znamenat revoluci. U reportážní fotky je otázka, zda budou lidé chtít vidět svět stále takový, jaký je. Zda jim nebude milejší ho vidět nějak zkrášlený. Já si ale myslím, že tu stále bude touha vidět realitu. Nedávno jsem fotil zakázku pro americkou firmu, která chtěla totální deklaraci toho, že fotky nevznikly pomocí umělé inteligence. Chtěla sice fotky architektury, ale takové surové a špinavé, aby bylo poznat, že jsou reálné.
Často si ale všímám, že dnes firmy používají ilustrační fotky vygenerované umělou inteligencí a fotografové z této oblasti mizí.
Mizí především v reklamě. Kdysi jsem dělal asistenta fotografovi a dostali jsme zakázku, kdy jsme fotili chleba namazaný ramou. Přijel za námi rakouský specialista z firmy Rama, který jako jediný uměl máslo správně namazat, a 20 lidí celý den trávilo focením, ze kterého vzešla fotka namazaného krajíce chleba. Jednoduchá fotka, kterou umělá inteligence dokáže vytvořit za 20 minut.
Může s příchodem umělé inteligence, iPhonů a lehkých bezzrcadlovek fotka jako řemeslo ztrácet své kouzlo?
Zatím ho neztrácí. Je pro mě dojemné, když zachytím nějaký moment, byť zcela banální, který lze zobecnit a podívat se na něj za rok nebo za deset let, a stále v něm budete moci vidět něco jiného. Je jedno, jestli fotíte iPhonem, nebo na film. Dnes jste schopný s čímkoliv vyfotit skvělé věci.
V posledních letech roste počet lidí, kteří se vracejí k fotografování na film. Jak se na tento trend díváte?
Sám na film fotím. Cokoliv lidi povzbudí v kreativitě, je skvělé. Focení na film je sice finančně nákladně a neekologické, ale stále má svou magii v tom, že máte omezený počet fotek a hned je nevidíte. V Praze navíc znovu vznikají minilaby, ve kterých vám fotky vyvolají, a skenování je mnohem jednodušší.
Kromě Respektu spolupracujete i se zahraničními platformami, jako je Bloomberg a v minulosti třeba The New York Times. Jaké je fotografovat pro světově respektovaná média?
Práce pro Bloomberg má mnohem striktnější zadání. Vůbec nefotím nic na výšku. Samotné fotky vypadají jinak, musí zaujmout na první dobrou. Většina témat je ekonomických, ve smyslu ilustrace nějakého fenoménu, jako je energetika, automobilový průmysl, finančnictví. Většinou to musím odevzdat hned. Editoři jsou zároveň velmi striktní, co se týče focení lidí na ulici. Existuje interní pravidlo, že pokud je na fotce méně než šest lidí, tak by člověk měl mít psaný souhlas s použitím fotky. Úplná no-go zóna jsou fotky dětí, ty agentury nevydávají. Co mě překvapilo u deníku The New York Times, byla péče, která byla věnovaná i minoritnímu příběhu malé středoevropské země.
Mnoho fotografů se specializuje na určitou oblast — světlo, barvy, kompozici nebo třeba emoce. Sledujete i vy jako letošní porotce Czech Press Phota při hodnocení snímků nějaký konkrétní aspekt?
Nesleduji jen jeden, jde spíš o kombinaci. Fotky musí mít takovou hodnotu, že přežijí focenou situaci a vydání časopisu nebo zveřejnění v agentuře alespoň o chvilku. Neobejdou se bez emocí a je nutné, aby vypovídaly o události a zároveň je to boj o divákovu pozornost, takže musí být formálně zdařilé. Letos se v soutěži objeví spousta fotek z uhelných dolů, které se zavírají, a budou tam určitě fotky z konfliktu na Ukrajině, který stále pokračuje. Měly by vyhrát takové snímky, které vyčnívají nad denní bázi médií a reportování.
Doposud jste byl přispěvatelem a několikanásobným vítězem soutěží Czech Press Photo, letos jste poprvé porotcem. Jaké je to stát na druhé straně barikády?
Zatím jsem pouze vyřazoval fotky v prvním kole, kterých bylo něco okolo tisíce. Byl jsem překvapený, kolik fotek nám bylo zasláno a jak drobné nuance mezi některými jsou. Už jsem v několika porotách na jiných soutěžích seděl a jejich problémem vždy bylo, že pokud v nich seděl někdo se silným názorem, tak byl schopný převzít iniciativu, přesvědčit ostatní v ledasčem a zvrátit jejich mínění. Teď jsem ale otevřený tomu, aby mě o svém názoru někdo přesvědčil.
Lze podle vás objektivně zhodnotit, co je dobrá fotka?
To se asi nedá. Budu si asi protiřečit, ale je vlastně bizarní soutěžit v něčem, jako je fotka, která je tak subjektivní. Co je pro jednoho dobré, to může být pro druhé špatné. Každý do ní projektuje své vnímání. Soutěž Czech Press Photo je ale dobrá v tom, že funguje jako resumé toho, co se na české scéně děje. Někdo tam může najít zajímavé objevy fotografů, kteří fotí jinak. Pro jiné to může být jakousi inspirací, jak fotit. Šancí na uplatnění fotky u nás není tolik a je to čím dál tím těžší, proto vnímám tuhle soutěž jako něco pozitivního.
Kromě reportáže se věnujete i portrétům. Co je na jejich focení nejtěžší a co je dělá živými?
Focení portrétů je strašně těžká činnost. Nikdo se nechová přirozeně, když na něj míříte foťákem. Vždycky se nějak stylizují a prezentují. Je skvělé, když lidé souhlasí s tím, aby na focení bylo více času. Když jsou focení lidé naklonění, je to taková oboustranná hra. Neexistuje ale žádný recept, jak udělat dobrý portrét. Každé focení je jiné a záleží, jak moc blízko k sobě si vás lidé vezmou, jak moc vám důvěřují.
Kdybyste dnes stál na začátku své kariéry, s tím, co už víte o technologiích, fotografii a médiích — pustil byste se do toho znovu?
Pustil, ale je to složitá cesta, která je vždy něčím vykoupená. Obnáší šíleně moc kompromisů a je náročná, ale určitě bych svou práci neměnil. Mám rodinu a čtyři děti, což je pro mou profesi obtížnější, než kdybych se rozhodl děti nemít, být svobodný a bez závazků. Dětí ale nelituji, otevřely mi vnímání světa v mnoha jiných ohledech. Neznám však zábavnější věc než být venku a poznávat svět s foťákem.
