Znečištěný vzduch, horko a mnoho lidí na malém prostoru. Taková je Dháka

Dopravní špička v Dháce je v plném proudu. Všechny hlavní tahy ze severu na jih do centra jsou přeplněné troubícími vozy a město je zakryté šedou nepropustnou vrstvou smogu. Sluneční paprsky se jí snaží prosvítit, ale proti husté dece z prachu a zplodin nemají šanci. „Ovzduší nám tu zkracuje život až o sedm let,“ říká trochu odevzdaně Habibul, když procházíme městem. Někteří lidé na ulicích si zakrývají nos a ústa rouškou, aby se alespoň trochu chránili před špinavým ovzduším. Vinno je vedle husté dopravy také pálení cihel a průmyslová výroba. Vláda se sice snaží odsouvat továrny za město, ale jde to prý pomalu. Novinové titulky proto dál a dál oznamují překročení limitů oxidů siřičitého, dusičitého, uhelnatého nebo ozonu a Dháka pravidelně obsazuje první příčky v žebříčcích nejznečištěnějších měst na světě.

Příliš rychlý růst

„Problém Dháky je, že je tu málo místa,“ upozorňuje Habibul. Na rozloze pouhých 300 km² totiž žije přes 10 milionů lidí. To je, jako byste na plochu menší než Praha vměstnali obyvatelstvo celého Česka. Pokud bychom brali celou aglomeraci, potom je to dokonce 21 milionů obyvatel. Proto prý pomohlo, když zde začalo jezdit metro. „To byla opravdová spása, protože dnes dojedeš z Mirpuru do centra vlakem za půl hodiny. Po zemi v zácpách budeš cestovat klidně dvě hodiny,“ srovnává. Situaci prý trochu zlepšila také nově vybudovaná severojižní dálnice vedoucí městem, ale protože je průjezd zpoplatněný, bývá téměř prázdná a auta se stejně mačkají v zácpách pod ní.

Převozníci vozí cestující ze severního břehu města na jižní a zpět v dřevěných loďkách zvaných dingi nouka | Petr Vondrlík

Neplánovaná urbanizace zasekla do tváře Dháky jizvu, kterou se pravděpodobně již nikdy nepodaří zahojit. Extrémně rychlý růst populace vytvořil z malé Dháky megapoli. V 50. letech žilo ve městě jen půl milionu obyvatel. Za pouhých 20 let se počet obyvatel zvýšil čtyřnásobně a dál překotně roste. Chybějí zde proto silnice, funkční veřejná doprava nebo dostatečná kanalizace. „Všimni si, jak je po městě rozvedená elektřina. Stává se, že deště zaplaví ulici, a když spadne drát pod proudem do vody, může zabít lidi. Jeden případ se stal vloni i tady, v rezidenční čtvrti Mirpur,“ upozorňuje Habibul. Během incidentu prý tragicky zemřela čtyřčlenná rodina.

Klimatická migrace

„V Dháce bylo vždycky teplo, ale v poslední době začínají být vlny  horka neúnosné. Když potom přijde boišach, déšť spláchne celé město,“ vysvětluje Habibul s nadsázkou zaplavené ulice. Boišach je první měsíc ásámského kalendáře, ve kterém přicházejí silné bouře zvané kalbaišachi. Ty mohou zaplavit klidně celé vesnice. „Lidé potom migrují sem, do Dháky, kde se snaží nalézt nové živobytí, nebo alespoň vydělat nějaké peníze, které posílají svým rodinám,“ upozorňuje Habibul a dodává s pokrčenými rameny: „Tady klimatická migrace už začala.“

Vyčerpaní Dháčané odpočívají v mešitě Baitum Mukarram | Petr Vondrlík

Lidé, kteří do Dháky přicházejí, ať už z důvodu klimatických, nebo chtějí jen zkusit štěstí ve velkém městě, častokrát nemají prostředky na kvalitní důstojné bydlení a končí ve slumech. Do jednoho z nich jsem se vydal s Faiazem, abych zjistil, jak žijí.

Slum je mým domovem

Příbytky stlučené z plechu, úzké uličky pokryté hlínou, nepřehledná změť kabelů spletená do nerozmotatelného klubka nad hlavou a na zemi položené trubky. „V minulosti sem měli obyvatelé zavedený i plyn, ale po několika nebezpečných únicích spojených s otravami museli plynové přípojky odstranit. Uvnitř teče voda,“ ukazuje Faiaz na úzké potrubí, po kterém šlapeme. Vařit si proto místní musí buď na plynových bombách, nebo tradičním způsobem na ohništi.

Bangladéš: Země, která vás neoslní svojí krásou, ale všudypřítomným „organizovaným“ chaosem a obskurní byrokracií

Asie

Kdo by si však myslel, že slum je útočištěm jen těch nejnuznějších z nuzných, byl by překvapený: „Mnoho zdejších lidí má práci a živí se poctivě,“ upozorňuje Faiaz a dodává: „Ostatně ve slumech žije pětina Dháky.“

Ve slumu, do kterého jsem se vydal na sever města, žije již třetí generace přistěhovalců. Podle slov zdejších obyvatel jsou vděční aspoň za to málo, co mají, tlumočí Faiaz. „Nepředstavuj si ale, že všichni tito lidé jsou na tom stejně,“ potvrzuje můj první dojem. Sociální rozdíly totiž existují i zde, ve slumu. „Tato rodina má dokonce vlastní záchod,“ ukazuje Faiaz na dveře toalety, kterou si chrání zámkem. Ale to je podle něho spíš výjimka. „Většina místních musí chodit na veřejné toalety v centru slumu,“ upozorňuje.

Některé muslimky ve slumu bývají trochu stydlivé | Petr Vondrlík

Stejné je to i v přístupu k obydlí. Ti, kteří mají před svými domy zpevněnou cestu místo ušlapané oranžové hlíny, patří v období dešťů mezi ty šťastnější. „Hlína se totiž mění v bahno, které lidem teče do příbytků,“ vysvětluje Faiaz.

Výhodou slumu je, že starousedlíci bydlí zdarma. Ti, kteří mají obydlí větší, poskytují postel, nebo dokonce celý pokoj nově příchozím nájemcům. „Cena za měsíc se může vyšplhat klidně na 3000 ták (30 USD),“ říká Faiaz.

Jedna zdejší rodina nás zve posedět do jejich obývacího pokoje, který současně slouží jako kuchyně, jídelna i ložnice. Na prostoru ne větším než 3x3 metry žijí manželé se dvěma malými dětmi. V rohu místnosti stojí lednička, vedle ní velká postel, která zabírá skoro dvě třetiny pokoje, a na stolku malá televize. „To je značka Walton, místní výrobce, rozhodně dostupnější než korejský samsung,“ říká Faiaz.

Na veřejné toalety musí chodit většina lidí ve slumu. Vlastní mají jen ti nejbohatší. | Petr Vondrlík

Na dotaz, co obyvatele slumu trápí nejvíc, reaguje Faiaz s povzdechem: „Nejistota, jak dlouho tady budou moci ještě zůstat. Na tuto lokalitu si brousí zuby developer.“ Za zdí oddělující moderní výškové budovy od slumu probíhá čilý stavební ruch a podle místních je jen otázkou času, kdy se stroje dostanou i sem.

„Druhým vážným problémem je zvyšující se teplota,“ říká Faiaz. Když rtuť teploměru vystoupá nad 35 °C, žít se prý v domech nedá. „Pod rozpálenou plechovou střechou je život nepředstavitelný. Uvnitř může být klidně 55 °C,“ upozorňuje. Problémů, se kterými se obyvatelé slumu musí potýkat, je samozřejmě ale mnohem víc. Drahá a špatně dostupná lékařská péče nebo kvalita vzdělání. „Ve slumu je naštěstí alespoň škola pro nejmenší, kterou provozuje jedna nezisková organizace, takže je pro místní děti zdarma.“

Problémem kupodivu není bezpečnost, která je zde podle Faiaze dobrá. „Mluvíme ovšem o tomto slumu,“ upozorňuje a pokračuje: „Mnohem větší a známější slum Korail u nádraží je velmi nebezpečné místo.“ Vedle běžné kriminality se v Korailu rozmáhají drogy, i u malých dětí. „Nejlevnější je lepidlo. Za tubu dají pouhých 30 tak, což je málo i na zdejší poměry,“ říká.

Úzké uličky uvnitř slumu tvoří úplný labyrint | Petr Vondrlík

Ve zdejším slumu má kupodivu hodně lidí stálou práci. „Nejčastějším zaměstnáním je asi řidič cyklorikši.“ A prý si nevydělají úplně špatné peníze. „Někteří jsou schopni přinést domů 10 000 až 15 000 tak za měsíc, ale je to nepředstavitelná práce. Denně musí našlapat desítky kilometrů ve vlhkém horku,“ upřesňuje na závěr.

Těžce vyšlapané peníze

Pokud byste hledali největší a nejzřetelnější symbol Dháky, potom je to určitě cyklorikša. Fenomén cyklorikš na světě pomalu vymírá a Dháka je posledním místem, kde je tento způsob přepravy ještě masově zastoupený.

Rikši v Dháce jsou velice praktickým a efektivním způsobem, jak se přepravovat na krátké a střední vzdálenosti. Díky své malé velikosti jsou schopné se obratně vyhýbat dopravním zácpám a vejdou se i do úzkých uliček, kam by to automobilům šlo hodně těžko. V horkém letním dni si stačí sklopit stínítko a cesta je hned pohodlnější. Tedy pro vás. Řidič musí cestu tvrdě odšlapat na přímém slunci.

Polovina řidičů rikš nikdy nechodila do školy | Petr Vondrlík

Asijská verze cyklorikš vznikla pravděpodobně v 18. století v Japonsku. Odtud pochází také pojmenování tohoto stroje – japonský výraz džin-riki-ša znamená „člověkem poháněný stroj“. Do Bangladéše se dostaly z Barmy na počátku 20. století. Jenže v té době bývaly rikši ještě tažené přímo lidmi a tato verze se v Dháce příliš neuchytila. Spojení kočáru s kolem přišlo až o něco později. Opatrný start přišel v roce 1942, kdy se po Dháce prohánělo několik desítek cyklorikš. Na počátku 60. let jich už bylo více než 4000 a dnes brázdí ulice hlavního města víc než milion takto upravených kol.

„Rikši v Dháce řídí téměř výhradně přistěhovalci z vesnic, je to jejich hlavním zdrojem obživy,“ říká Habibul. Ostatně potvrzuje to i několik profesorů z dhácké univerzity, kteří se dopodrobna zabývali životem zdejších řidičů v jedné ze svých zajímavých studií. „Oni jsou vlastně motorem rurální ekonomiky, když peníze vydělané v Dháce pumpují zpět do vesnic,“ říkají ve své práci.

Metropole rikšů a převozníků. To je Dháka, hlavní město Bangladéše plné kontrastů

Život ve světě

Podle Habibula většina řidičů rikš tyto dopravní prostředky nevlastní: „Jednoduše nemají peníze na nákup vlastního stroje a musí si ho pronajímat.“ Od bohatých majitelů, kterým patří obrovské flotily těchto vozítek. Za celodenní nájem zaplatí kolem 120 tak, což je přibližně hodnota amerického dolaru.

Ačkoliv je Bangladéš sekulární stát, symboly islámu jsou viditelné na každém kroku | Petr Vondrlík

Za lepším životem přicházejí do Dháky budoucí rikšové jako chudí vesničané a podle studie téměř polovina z nich nikdy nechodila do školy. Začátky ve velkém městě proto bývají těžké. Mnoho řidičů přespává v garážích, a teprve když vydělají nějaké peníze, přesouvají se bydlet do slumu. Ani poté však život rikšů není o mnoho snazší. Jezdit musí za každého počasí, včetně monzunových dešťů, a dvě třetiny z nich v průzkumu vypověděly, že se v práci setkaly s vydíráním a fyzickými útoky ze strany pronajímatelů nebo ponižováním od zákazníků.

Rikši v Dháce však čeká nejistá budoucnost. Neuběhne týden, aby bangladéšské deníky nereferovaly o návrzích legislativních změn týkajících se jejich provozu. Rikši jsou samozřejmě součástí celého dopravního problému, který v Dháce panuje. Zpomalují provoz, vytvářejí chaos a statisíce z nich fungují nelegálně. Na druhou stranu Dháka nenabízí žádnou lepší alternativu. Metro je v začátcích, autobusy jsou nepohodlné, pomalé a neobsluhují dostatek míst ve městě.

Dháka zažila již několik pokusů o zákazy, z nichž některé se podařilo skutečně zavést. Ale žádný z nich se neuchytil trvale. Na rikšách totiž stojí nejen venkovská ekonomika, ale také obživa více než milionu lidí. A navíc dhácká infrastruktura rozhodně není připravena na jiné způsoby dopravy deseti milionů lidí po městě.

Život řidiče rikši je neskutečná dřina. Přesto si někteří dokáží udržet na tváři smích. | Petr Vondrlík

Kdyby byl v Dháce vytvořen funkční systém veřejné dopravy, rikši by pravděpodobně vymizely samy od sebe. Než se tak stane, je jisté, že se jich město snadno nezbaví a plány na jejich zrušení zůstanou jen na papíře.

Samostatný a sekulární

Bangladéš považuje sekularismus za jeden ze čtyř pilířů ústavy. Současně je však islám státním náboženstvím a 89 % populace tvoří muslimové. Po rozpadu Britského rádže (též Britská Indie, 1858–1947) se stal Bangladéš díky většinové muslimské populaci součástí Dominia Pákistán a území bylo pojmenované jako Východní Pákistán. V 70. letech proběhla válka vedená guerillovým hnutím odporu Mukti báhiní (Osvobozenecká armáda) proti armádě (Západního) Pákistánu, kterou za pomoci Indie a SSSR Bangladéš vyhrál a získal tak samostatnost.

Rikši jako poklady

Fenomén rikš natolik prorostl do bangladéšské společnosti, že se dokonce stal kulturním dědictvím UNESCO. Tedy hlavně jejich zdobení. V dílnách po celém městě vznikají pojízdná umělecká díla, na kterých se podílejí lidé různých profesí: umělci, řemeslníci i opraváři. Nejčastějšími motivy bývají hvězdy stříbrného plátna, známé budovy Dháky, venkovské scenerie nebo květiny.