Jáva očima Češky: Stovky etnik a pohoda
Víra v Boha, tradiční rodina, málo osobních ambicí – to vše zaujalo Češku Pavlu Trávníčkovou na životním stylu lidí indonéského ostrova Jáva. Co dalšího tam zažívá?
Jak dlouho v zemi žijete a co vás tam původně přivedlo?
Do Indonésie jsem poprvé přijela v roce 2017 během svého ročního putování po Asii, abych „vyplnila“ čas před svou vysněnou stáží v Íránu. Zúčastnila jsem se dobrovolnického projektu AIESEC a dostala se na vesnici uprostřed střední Jávy, kde jsem byla snad první cizinka, která tam kdy zavítala. Většina lidí zde nemluvila anglicky a na západní standardy jsem mohla rovnou zapomenout. Svým způsobem jsem si toto místo během šesti týdnů natolik zamilovala, že jsem se tam po své stáži v Íránu opět vrátila.
Čím se tam zabýváte dneska?
Najít si v Indonésii zaměstnání je pro cizince téměř nemožné, obzvlášť v oblasti, kde žijeme. Nezbylo mi tedy nic jiného než se vydat na volnou nohu. Pracuji on-line – píšu články, spravuji blogy a nedávno jsem také spolunapsala knihu pro cestovatele s názvem Travel Tips. S manželem navíc organizujeme poznávací cesty střední Jávou. Zároveň zde, v Indonésii, máme rybníky, které kromě chovu ryb občas využíváme také k pořádání teambuildingů pro studenty základních a středních škol. Říká se tomu parak ikan – lidé naskáčou do polovypuštěných rybníků a snaží se holýma rukama chytit rybu. Vyhrává ten, kdo jich chytí nejvíce. Ačkoli válení v rozbahněném rybníku nemusí znít příliš lákavě, místní si to velmi užívají. Má práce je tedy takový mišmaš marketingu, cestování a Indonésie.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Indonésie je obrovská země, kde žijí stovky etnik na desítkách ostrovů, a proto si nedovolím generalizovat. Pokud bych však měla porovnat mentalitu lidí na vesnici, kde žiji, berou tu život mnohem pohodověji. Rádi se smějí, veselí a nestydí se. Základem společnosti je komunita, na introvertství se tu moc nehraje. Velmi důležitá je také hierarchie – je rozdíl, jestli jste prvorozené dítě, nebo třeba čtvrté. Náboženství, zde konkrétně islám, prostupuje každodenními aktivitami a pro Indonésany je například koncept ateismu naprosto neuchopitelný. Lidé zde mají málo, ale ani příliš neočekávají. Nemají potřebu hnát se za kariérou; pro mnohé je cílem mít rodinu a dokázat ji uživit. Osobní sny, touhy nebo radosti často zůstávají stranou.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Těch rozdílů je tolik, že možná by bylo snazší hledat něco, co máme společného. Občas si zde připadám, jako bych se vrátila v čase a ocitla se v době, kdy vyrůstali moji prarodiče, ale s technickými vymoženostmi dnešní doby. Společnost na vesnici se stále dělí na ženy-hospodyňky a muže, kteří vydělávají. V rodinách, kde ženy nepracují (což je většina), rodiče vstávají kolem čtvrté hodiny na ranní modlitbu. Ženy poté vaří, uklízejí a perou, muži odcházejí do práce (mnoho z nich pracuje jako farmáři) a ženy doprovázejí děti do školy. Děti pak vyzvednou (školky zde trvají dvě hodiny, první stupeň obvykle do oběda) a před domem se často vytvoří „diskuzní kroužky“, kde se probírá celá vesnice. Pokud naopak ženy pracují – což se týká zejména bohatších, nebo naopak chudších rodin –, mají den nabitý od rána do večera. Ženy z vyšších vrstev, které mají dobré vzdělání, často pracují jako státní zaměstnankyně, zatímco ženy z chudších rodin často vykonávají práci služek nebo chův. Mít chůvu je zde naprosto běžné.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
V Česku jsme zvyklí udělat si téměř vše svépomocí – postavit plot, dům, vymalovat, uklidit dvorek. V Indonésii je běžné si na tyto činnosti někoho najmout. Týká se to nejen bohatých rodin, ale i střední třídy – tedy lidí, kteří by v Česku patřili mezi většinu. Pohodlí je zde na prvním místě. Na vlakových nádražích najdete portýry, kteří vám za menší poplatek donesou kufry až do vlaku. Na většině vyhlídek vás za poplatek vyvezou na motorce, a dokonce se můžete nechat vytlačit ve tříkolce až na vrchol kráteru Kawah Ijen.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Kvůli špatné finanční situaci odjíždí mnoho rodičů od svých dětí za prací na jiné ostrovy nebo do zahraničí. Pokud se vydají do ciziny, minimální doba, kterou tam musí strávit, jsou tři roky. Často se jedná o maminky, které odcházejí vydělávat na lepší budoucnost svých dětí. Obětují se, pracují jako služky a jejich děti mezitím vychovávají prarodiče nebo tetičky. Z toho je mi vždycky smutno.
Další věcí je nezdravý životní styl, který lidé na vesnici vedou. Ty krásně barevné smoothie misky z Bali ani zdaleka nejsou každodenní realitou místních. Naopak zde převládají smažená jídla, instantní polévky, sladké nápoje a u dětí velké množství sladkostí. Jen málokdy tu potkáte dítě v mateřské škole, které nemá zuby zkažené až do dásní. Dokonce se začínají objevovat případy čtyřletých dětí, kterým selhaly ledviny.
Chybí vám něco z domoviny?
Dlouhé procházky bez cíle, kdy si krásně pročistíte hlavu. Nebo jen tak lehnout do trávy a odpočívat. Na rovníku se ani jedna z těchto věcí příliš nedělá. Navíc kvůli komunitnímu životu při procházce odpovídáte zvídavým sousedům, kam jdete, co tam budete dělat, usmíváte se na všechny okolo a o vypnutí hlavy nemůže být řeč. A všude je dotěrný hmyz, ještěrky, hadi a pavouci, kteří vás od lehnutí do trávy rychle odradí.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Místní komunita se umí semknout, na nic nejste sami. Pokud máte malé dítě, nejbližší okolí vám rádo pomůže. Mladí lidé tak mají zkušenost s malými dětmi ještě před tím, než mají své vlastní, což považuji za velké plus do budoucna. Člověk pak má realističtější představu o tom, co ho čeká. Místní jsou velmi přátelští, a i když si jdeme posedět na jídlo s dětmi, snadno se stane, že nám někdo z místních nabídne, že se o děti postará, abychom se mohli v klidu najíst. Připadá mi také, že muži zde mají k dětem mnohem vřelejší vztah než v Česku. Rádi si pochovají děti, povídají si s nimi nebo jim čtou knížky. Nejlepší kamarádi mé roční dcery jsou místní farmáři ve věku 30 až 50 let.
Vědí místní o Česku?
Je to tak půl na půl. Někteří souhlasně přikyvují a odpovídají: „Ano, Československo,“ zatímco druzí se rovnou ptají: „Takže Amerika?“ Pokud ale Česko(Slovensko) znají, bývá to hlavně kvůli fotbalu – zasypou mě jmény jako Petr Čech a Pavel Nedvěd a jsou docela v šoku, když zjistí, že o fotbalu téměř nic nevím.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Lidé zde obvykle necestují, a pokud se vydají do jiného města, je to většinou kvůli návštěvě rodiny. Vyrazit někam s cílem poznávat je pro ně neznámý koncept. Nechápou také batůžkaření nebo levné cestování. Pokud by už někam vyrazili, měli by na sobě krásné dlouhé šaty, boty na podpatku, vezli by kufry, přespávali v drahých hotelech a přesunovali se taxíky. Zkrátka by si užívali veškerý luxus. Je pravda, že jejich každodenní život je možná dost dobrodružný, a tak nemají potřebu zažívat další dobrodružství. U mladší generace se to však mění. Mám mezi přáteli několik lidí, kteří rádi vyrážejí na treky do hor nebo hledají levné letenky do zahraničí.
Jakých pět míst byste ukázala své nejlepší kamarádce z Česka, která na Jávě ještě nebyla?
Na Jávě by to rozhodně byl sultanát Yogyakarta, kde na každém kroku cítíte kulturu a historii. Náhorní plošina Dieng je místem, kde můžete zažít nezapomenutelný východ slunce. Když se první sluneční paprsky začnou prodírat skrze mraky, na horizontu se objeví několik majestátních sopek. Osobně mám velmi ráda oblast Baturaden, kde se na úpatí sopky Slamat nacházejí desítky vodopádů. Pro nahlédnutí do místního života bych kamarádku vzala k nám domů, do vesnice uprostřed Jávy. A nakonec bychom navštívily některé z oblíbených turistických míst, jako jsou chrámy Borobudur, Prambanan, sopka Bromo nebo jedinečné sirné jezero Kawah Ijen s modrými plameny.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Nejraději mám „obyčejný“ život místních. Učit se, jak se z kokosových listů pletou „košíčky“, které se později plní rýží, jak se vyrábí ruční batika, nebo pozorovat, jak lidé lezou na kokosové palmy nebo sbírají rýži. Zbožňuji tu tradiční Indonésii, která je stále neovlivněná turismem.
A oblíbené místní jídlo?
Oblíbila jsem si ta opravdová vesnická jídla, která ve městech už téměř neochutnáte. Například orestované papájové květy, chlebovník vařený v kokosovém mléce a tradiční „dobrůtky“ z trhu, jako je oslazená strouhaná kasava vařená v banánových listech nebo kynuté knedlíčky plněné mungo fazolkami. Místní se mi často smějí, že je to jídlo minulé doby, že se to teď „nenosí“. Přesto mám tradiční jídla nejraději
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Jávy a jejích obyvatel?
Komunita, pestrost, respekt, jednota, hrdost.
