Festival v Riu de Janeiru je světoznámý a snad každý si představí vnadné tanečnice samby s úsměvy od ucha k uchu. Jaké to je, když vás do sebe tenhle tisícihlavý rej doslova vtáhne? A co znamená bujará oslava života pro obyvatele města?
Rio Branco, dvoukilometrový hlavní bulvár Ria de Janeira, je dnes autům uzavřen. Prostředkem se uvolněně promenují tisíce lidí. Beze spěchu se procházejí kolem výloh luxusních butiků, zabarikádovaných dřevotřískovými deskami. Vtom z dálky zazní hluboký úder do bubnů. Samba. Duch betonové džungle se probouzí.
Dunivý rytmus ponenáhlu nabral na tempu a síle. Každou další minutou roste, mohutní. Ozývá se díky odrazům od betonových stěn mrakodrapů ze všech stran. Najednou mi duní v hlavě, v břichu, v nohou. Skupina asi dvou set bubeníků je již na dohled. A za pár minut celou Rio Branco, včetně chodníků, zalily vlny lidí z okolních ulic.
Do míst, kde ještě včera hučely nekonečné proudy taxíků, ale i chlápků v kravatách, se jako řeka do hlavního koryta naráz vlila vlna tisíců roztančených lidí. Protržená přehrada energie. Tekutá barevná masa v monotónně pulzujícím rytmu sambových bubnů teče tancem kupředu. Ani jsem to nestačil postřehnout a vlna mě pohltila. Potopil jsem se. Nešlo to jinak.
Uprostřed proudu jede kamion. Mobilní soundsystém napěchovaný obřími reproduktory. Na jeho korbě parta zpěváků rozjásaně opakuje do mikrofonů hypnotický refrén. Pořád dokola jediná píseň. Jediná samba. Kolem kamionu jako ochranná vojenská garda pochodují bubeníci a svým rytmem tu nespoutanou vlnu energie usměrňují.
Smýká to mnou sem a tam. Nedá se vydržet stát, musím jen tančit dopředu. Sundal jsem si triko. Na digitálním panelu svítí údaj o teplotě – 39 stupňů. Všichni jsme úplně zpocení. Chlapi jsou už jen do půl těla, ženské mají horní díl plavek a něco málo přes boky. Smějeme se na sebe, naše paže se vzájemně dotýkají. Asfalt se nám roztéká pod nohama.
Občas mě to sevřelo ze všech stran. Zpocená hnědá těla, holky, kluci, a já klouzal mezi rukama, ňadrama a zádama těch přede mnou i kolem mě. Bylo to tak blízko jako při milování. A celé to tak nádherně vonělo, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechno. Bylo jen teď. Úplně jsem se v tom rozplynul, jak cukr v kafi. Snad jsem na chvíli i letěl… Pak jsem přestal cítit nohy, byly jako z kamene, říkal jsem si, že neujdu ani deset metrů, ale po chvíli mě vlna opět vcucla, a zase to šlo. Zase mi samba vlila energii do žil.
Pouliční karneval
Mediální zkratkou bývá karneval v Riu de Janeiru často zploštěn do několika záběrů tanečnic na sambodromu. Je to však poněkud zavádějící obrázek. Cariocas (obyvatelé Ria) slaví karneval především v ulicích. Již týdny před začátkem se o víkendech v jednotlivých čtvrtích a sousedstvích po celém městě tančí za zvuku bubnů a soundsystémů, kterým Brazilci říkají blocos.
Blocos jsou tepající srdce karnevalu. Jsou jakýmsi spojením s kořeny, protože přes veškerou pyšnou okázalost a pompu škol samby vrací blocos karneval tam, odkud kdysi vyšel – na ulici. Bloco je volné uskupení muzikantů, spolu s partou bubeníků (tzv. bateria), kteří jsou spojeni se čtvrtí, kde žijí. Nemají koncerty, nemají pódia, nevydávají desky. Prostě se jenom sejdou na ulici nebo na pláži a hrají sambu. Zadarmo. Pro všechny.
V Riu existuje okolo čtyř set blocos a jejich počet každý rok stoupá. V bloco může být pár lidí, kteří džemují na ulici před svým oblíbeným barem, nebo to může být skupina o několika stovkách bubeníků, jako jsou slavné Banda de Ipanema nebo Cordao do Bola Preta. Na jejich párty běžně přijde i sto tisíc tanečníků.
Na sambodromu
Karnevalem vibrující Rio přikryla tropická noc. Teplota spadla na třicet, betonová džungle stále sálá horkem. Chodníky čpí rozlitým pivem a pachem moči. Těch několik milionů lidí slavících v ulicích je prostě znát na každém rohu.
Před vstupní branou sambodromu, v samém centru města, se v dlouhém zástupu řadí školy samby, které dnešní noc protančí před zraky 90 000 lidí našlapaných v ochozech. Technici o překot skládají poslední části alegorických vozů, tanečnice si vzájemně potírají kůži zlatavým práškem. Křídla z barevného peří zatím leží opřená o špinavou zeď.
Slupnul jsem grilované hovězí na špejli a zapil ho plechovkou teplého skolu. První jídlo a osmé pivo od snídaně. Na rozdíl od českých piv to brazilské totiž moc neopíjí, spíš osvěží. Přicházejí další tanečníci. Někteří jsou již oblečení do svých fantasías, jiní s velkým igelitovým pytlem na rameni. Jelikož defilé jedné školy zahrnuje až pět tisíc lidí, je průvod dělen na tzv. alas, křídla o několika desítkách tanečníků, vždy ve stejném kostýmu. Jednotlivá křídla pak odděluje osm alegorických vozů.
Kdo obsadí těch několik tanečních míst na vozech, je otázkou nejvyšší prestiže. Samozřejmě tu panuje obrovská konkurence a tlaky, o obsazení se složitě vyjednává měsíce předem. Passistas (tanečnice samby) či přesně řečeno jejich bohatí muži a milenci platí vysoké částky za možnost vidět svou bohyni tančit na vrcholu alegorického vozu. Vždyť je uvidí celé Rio, celý svět!
Tahle noc je pro tebe
Jsou dvě hodiny nad ránem, vedro konečně trochu ustalo. Na scénu sambodromu nastupuje pátá škola této noci – Império da Tijuca. Stejně jako průvody předchozích škol i tento otvírá první tančící pár – nosička vlajky (porta-bandeira) a „mistr tanečník“ (mestre-sala).
Bělostné kostýmy poseté pozlacenými filigrány a nadýchaným peřím dávají vyniknout tmavé barvě jejich kůže. On netrpělivě podupává a rozhlíží se po do posledního místa zaplněných tribunách. Ona pevně drží žerď vlajky. V jejích očích se mísí hrdost a nervozita. Nejen ona, ale všichni účinkující hluboce a emotivně prožívají celou show.
Bateria nasadila rytmus. Rozvířily se tamburíny, záhy se přidaly chocalhos (ocelová chrastítka). Jako by parní stroje lokomotivy zvyšovaly teplotu pod kotlem. Mestre-sala poklekl před svou královnu. Jemně uchopil její dlaň v bílé rukavici a políbil ji. Narůstající burácení basových bubnů surdos mi znemožňuje cokoli slyšet. Mestre-sala sklonil hlavu, jako by se nadechoval.
Nikdy se nedozvím, co jí vlastně řekl, ale jeho tvář, jeho gesta, ale hlavně jeho planoucí oči mi v ten moment prozradily všechno z jeho intimního vyznání. Najednou jsem v tom hluku bubnů četl jeho slova: „Jsi ta nejkrásnější královna karnevalu. Tenhle tanec je jen pro tebe. Pojď, provedu tě touhle nocí, nechám vytrysknout gejzír tvé krásy…“ Nebo jí možná říkal: „Pojď, dotkneme se spolu horkého nočního nebe…“ Kdo ví, co jí ten malý černý tanečník šeptal. Z jejích očí však náhle a bezděčně vytryskly slzy. Stékají po jejích čokoládových lících, do rozzářeného úsměvu, a jako malinké blýskavé kamínky padají na bílý beton sambodromu. Felicidade. Štěstí.
Mestre de bateria, „pán bubeníků“, máchl mocně rukou. Průvod školy Império da Tijuca se vlil mezi skandující betonové hráze sambodromu.
Soutěž
První pár, tedy kvalita jeho vystoupení, je jedním z deseti hlavních faktorů, podle kterých se vystoupení školy hodnotí. Mestre-sala předvádí až baletní taneční figury. Svižně krouží, jakoby v roli nápadníka hopsá okolo porta-bandeiry, která – oblečená do široké zřasené sukně – víří v nekonečných otočkách.
Školy hodnotí 40 rozhodčích rozmístěných v kabinkách podél celé dráhy. Celé hodinu a půl trvající procesí tedy musí mít setrvalou úroveň. Hrát na plichtu jako třeba ve fotbale tak opravdu nejde. V každé z deseti hodnocených kategorií udělí rozhodčí body od 5 do 10, přičemž 10 je nejvíce. Vedle prvního páru se hodnotí například bateria (celistvost rytmu, udržení tempa), samba (která musí vyjádřit hudebně zvolené téma), samotné téma, kostýmy a vozy (originalita).
Překvapivě – úplná nahota tanečnic je zakázána. Aby školy nepřišly o body za vulgaritu, snaží se, aby jejich tanečnice byly tak akorát „oblečené neoblečené“. Dále se hodnotí celková harmonie, nadšení a další velmi detailně definované parametry, které by procesí školy mělo ve své show naplnit a dokonale předvést.
Šest nejlepších škol podle pořadí pak následující sobotu po karnevalu projde sambodromem ještě jednou v tzv. „Defilé šampionů“.
Oslava života
Je poslední den karnevalu. Stojím v parku u moře, ve Flamengu. Jsem vysátý jako zmačkané plechovky skolu, které se válí podél chodníků. Už nemůžu.
Park zaplavily tisíce lidí, které přilákalo bloco Orquestra Voadora, tedy „Létající orchestr“. Na rozdíl od běžných blocos je vystoupení téhle party založeno na žesťovém bandu, bez zpěváků. Desítky trubek, pozounů, bombardonů v rukou bláznivě namaskovaných chlápků pumpují do tanečníků smrště energie, zatímco bubny vedou tančící vlnu podél pláže směrem k Botafogu.
Najednou jsem v klubku tanečníků zahlédl ženu s odhaleným obrovským břichem. Šestý sedmý měsíc, odhaduju. Navíc má na útlých ramenech posazenou malou dcerku. Kroutí se do rytmu a směje se, jako všichni kolem ní. Nechce se mi věřit vlastním očím. „To nemáš strach?“ křičím jí do ucha. Žena se rozesmála. „Nééé, lidi jsou tu ohleduplný, fakt,“ huláká. Sáhla si rukou na vyboulené břicho, po kterém jí stékají kapky potu: „Jemu se to líbí.“
Karneval je nejryzejší oslava života. Pro všechny, bez podmínek. Jenom bubny, tanec a rozesmáté tváře tisíců lidí uprostřed betonové džungle.
Náhle desítky pozounů „Létajícího orchestru“ zaduly první tóny. Znovu se ve mně cosi ozvalo – malá, dýchavičná jiskřička lehounce zaplápolala. Bubny hluboce zabručely a já (pokolikáté už?) jsem se najednou kýval ze strany na stranu, mával rukama, skákal, křičel, potácel se, smál se a v duchu si přál, aby alegria nikdy neskončila. Abychom takhle tančili donekonečna.
Očima autora
Jan Sochor, fotograf a publicista
Byli hluční. Jinak bych si jich nikdy nevšiml. Rio je během karnevalu turisty přeplněné, takže přítomnost party gringů mě nijak nevzrušila. Až na tu hlučnou češtinu. Otočil jsem se směrem k nim s úsměvem. Na karnevalu v Riu jsem potřetí, ale Čechy jsem tu nikdy nepotkal. Rychle jsme se seznámili a ten hovornější, chlapík kolem třicítky, po chvíli povídá: „Hele, a když to tady tak znáš, nevíš, kde bysme si dobře zašu…? Jako za prachy, samo.“ Vyvalil jsem oči. „Hele, fakt nevim,“ soukám ze sebe překvapeně. Kluk se s tím moc nemaže, napadlo mě. „Jsme tady hlavně kvůli tému,“ přidal druhý, s výrazným moravským přízvukem. Připlešlý strejda, určitě přes čtyřicet, s lehce zakulaceným pupíkem. Takhle teda vypadají sexuální turisti? To je nějaký vtip! „Ale musim ti říct, že jsme z tého karnevalu zklamaní,“ pokračoval strejda, „když to srovnám s tím výletem minulý rok do Thajska nebo s tou Malajsií, tak to tady nestojí za nic. My jsme si mysleli, že v Riu kámen šuká cihlu, ale to teda ani náhodou!“
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2013.
