V Austrálii žije s přestávkami od roku 2018, a ačkoli si stěžuje na byrokracii a jistou lenivost místních, jejich přátelský přístup a moře na dosah prý vše vyrovnají. Jak se žije české milovnici zvířat v Austrálii?
Čím se tam zabýváte dneska?
V Austrálii musíte mít na všechno jejich papír. I když jste vystudovali například ochranu přírody jako já, musíte si tu zaplatit kurz nebo bakalářské studium, aby vám dali práci v oboru. Je tu velká byrokracie. Cena kurzů se také pohybuje podle toho, jaká víza máte. Svou vášeň pro zvířata tedy zatím beru jako koníček, kdy pořádáme různé výpravy do přírody a sledujeme volně žijící živočichy. Minulý rok jsem strávila dva měsíce v záchranné stanici pro klokaní sirotky v Západní Austrálii a sbírám si tak zkušenosti, které jsou potřebné jako praxe pro mé další studium. Na živobytí si zatím vydělávám všemožně, vypomáhám v kuchyni, v obchodech s různými specialitami nebo pracuji po hotelích. V budoucnu bych se ale chtěla vrátit zpátky k oboru, který je mému srdci nejbližší.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Hned první den jsme zjistili, že mentalita zdejších obyvatel je úplně jiná než u nás. Nikdo se tu nemračí, každý vás na ulici s úsměvem pozdraví a popřeje vám pěkný den, i když vás nezná. Je to tu tzv. easy going. Nikdo nikam nespěchá, se vším se vám snaží pomoct, ať se jedná o úřady, nebo hledání ubytování, a to vždy s úsměvem. Podle mě je to tím, že žijeme u pobřeží a je tu skoro celoročně hezké počasí. Plat je poměrně vysoký a člověk nemusí převracet každou korunu, i když se tu vše platí i týdně (nájem). Australané celkově jsou docela „lenivým“ národem, většina z nich nechce moc pracovat a nemají takovou disciplínu jako my z Evropy. To nás staví do dobré pozice při hledání práce, protože si se vším umíme poradit a zaměstnavatelé si na nás cení i včasných příchodů do práce, protože to většině místních chybí.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Připadá mi to tu trochu, jako by se zasekli v čase 70. let, a to nejen módou, ale i chováním. Buď jsou tu lidé vyznávající zdravý životní styl, kteří žijí sportem, hlavně surfingem. Vstávají brzo ráno, jdou do „vln”, potom jdou šťastní do práce a odpoledne opět do vody. Tito lidé jsou spíše disciplinovaní a velmi přátelští. Často vlastní staré vany a žijí si svůj easy going van life, kdy se vydávají na hon za vlnami i několik kilometrů. Auta mají vybavená jako malou domácnost a nic jim nechybí. V opačném případě jde o lidi, kterým je všechno málo. Bohužel to není jejich vina, ale je to výchovou. Většinou jsou rozmazlení penězi a nevědí, co se sebou. Ti potom často propadají alkoholismu, drogám a hraní automatů. Drogy jsou v Austrálii celkově velkým problémem.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Když jsme tu poprvé vyrazili do obchodu pro pivo, nemohli jsme ho najít. U pokladny nás poslali do supermarketu, který prodává jen alkohol. Navíc jakmile vypadáte na 25 a méně, kontrolují vám věk, jinak vám nic neprodají. Když si zlatavý mok dáte v restauraci, nedostanete půllitr, ale jen třetinku. A bez pěny – oni si prostě myslí, že když je tam pěna, tak je obíráte o pivo…
Trochu nepříjemným překvapením bylo, že Austrálie coby mladá země nemá žádnou vlastní kulturu, co se jídla týče. Všude mají jen hranolky, řízek s rajčatovou omáčkou a sýrem, rybu a hranolky nebo hamburgery opět s hranolkami a na vrch všeho hodně kečupu (kterému říkají rajčatová omáčka). To vás velice brzy omrzí, i když vám budou tvrdit: „Dej si ty pečený brambory, to je zdravý.“ Za dobrým jídlem musíte jít do thajské nebo italské restaurace, kterých je tu nespočet. U jídla často vidíte, že se místní bojí zkoušet nové věci. Když jim třeba uvaříte párek ve vodě, tak se diví, co to je, a bojí se to zkusit, ale potom přece jen ochutnají a můžou se z toho zbláznit.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Nejvíc mi asi vadí jejich byrokracie s uznáváním studia. U některých oborů vám uznají pár předmětů, ale stejně musíte studovat dál, jen kvůli papíru, který si „tučně“ zaplatíte. Víza chápu, nechtějí si sem pustit kdekoho, ale průtahy s uznáním studia mi vadí, protože mi přijde, že naše školy berou jako horší, i když mně osobně přijde, že u nás máme mnohem lepší úroveň vzdělání.
Chybí vám něco z domoviny?
Nejvíc mi chybějí psi, rodina a přátelé (doufám, že máma si nevezme osobně to pořadí, v jakém jsem to napsala). Vždycky říkám, že nejlepší by to tu bylo, kdybych mohla žít tady, ale byli by tu i všichni ostatní. Také mi občas chybějí chladná rána a české lesy, i když jsem vyznavačem teplého počasí, ale zima má taky své kouzlo. A hodně mi chybějí rohlíky a kvalitní chleba, protože tady se žije jen na tousťáku.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Jelikož jsem moře poprvé viděla asi až ve 20 letech, beru jako velkou výhodu, že teď ho mám tři minuty chůze od domu. Hodně se mi líbí starostlivost o národní parky. Mají tu přísné rangery, kteří hlídají dodržování pravidel. Na rozdíl od nás do parků nesmějí psi, protože se tam vyskytuje hodně divokých zvířat a při útoku psa nemají šanci. Myslím, že se dost ponaučili z problémů z minulosti, jako jsou invazivní druhy a predátoři, nebo z vybíjení zvířat, protože jsou jiná, jako byl vakovlk. V této době se snaží něco dělat pro druhy, které jim tu zbývají. Tvoří velké oplocené oblasti, kam se kočka ani liška nedostane, a mají tu různé ochranné programy.
Vědí místní o Česku? Jak reagují na váš původ?
Reakce jsou vždy stejné. Tady nemají ve škole zeměpis, a tak většina z nich nemá ani ponětí. Kdo o Česku někdy slyšel, dodává Czechoslovakia. Mladí Australané, kteří procestovali Evropu, mi začínají vyjmenovávat, jaká města u nás navštívili. Všichni milují Prahu, hlavně kvůli architektuře, kterou tady neznají. A vždy, ale opravdu vždy mi vyprávějí, jak u nás milují pivo a že je strašně levné (v Austrálii pivo stojí v přepočtu okolo 130–160 Kč/0,3 l).
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních?
Mladí Australané většinou vlastní van a často s ním projíždějí Austrálii. V rámci cizích zemí bývá jejich snem projet Evropu, což často podnikají už kolem 18 let. Nastupují do práce v dřívějším věku než my, tudíž se i dříve stávají finančně nezávislými. Starší generace často cestují do Asie, a to hlavně na Filipíny. Pro všechny je tu ale takovou „modlou“ Bali, kam jezdí kvůli snadné dostupnosti pořádat i různé oslavy a parties.
Jakých pět míst byste ukázala nejlepší kamarádce z Česka?
Jelikož nejsem fanoušek velkých měst a stejně tak moji přátelé, zaměřila bych se hlavně na přírodní krásy. Určitě bychom vyrazili do národního parku v Noosa Heads, kde je asi tříhodinová pěší túra kolem tyrkysově modrého pobřeží. V zimních měsících se tu dají pozorovat skákající keporkaci a v průběhu celého roku jsou tu běžně k vidění mořské želvy nebo delfíni. Při troše štěstí lze v koruně eukalyptů spatřit i koalu.
Pak bychom jeli k Mt. Coolumu, po slavném Uluru druhému největšímu monolitu na světě s výhledem na celé pobřeží Sunshine Coast z jedné strany a do zeleného vnitrozemí ze strany druhé. Na sto procent bychom navštívili Australia Zoo, tedy zoo Stevea Irwina, která je plná australských zvířat a dá se tam strávit celý den. Cena vstupu je vyšší než u nás, ale stojí to za to.
Určitě bychom prošli Glass House Mountains National Park. Kopečky sopečného původu uchvátí pozorovatele svými zvláštními tvary. Nedaleko se nachází městečko Maleny, kde se dají ve večerních a ranních hodinách sledovat ptakopysci. A mají tam nejlepší meat pie neboli masové koláčky, co znám.
A na konec bychom si nechali Cooloola National Park a Fraser Island. Oblast s nekonečnými plážemi, starými pralesy, tyrkysovými jezery a pravým australským bušem, završenou největším písečným ostrovem na světě.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Ten říjnový den roku 2018 si pamatuju, jako by to bylo včera. Poprvé jsme navštívili Noosa National Park a já nevěděla, že právě končí sezona keporkaků. Vlastně mě ani nenapadlo, že by tu mohly nějaké velryby být. Keporkaci, elegantní velryby, připlouvají do teplejších vod Austrálie rodit mláďata. V tomto měsíci je jich v okolí Sunshine Coast také nejvyšší koncentrace a my měli to štěstí je pozorovat. Byli jsme zrovna kousek od Hell‘s Gates, jednoho z nejkrásnějších útesů v parku, když najednou ve vodě pod námi vyskočila obrovská samice s mládětem. Můj mozek to nedokázal napoprvé pochopit a v ten moment jsem jen ukazovala tím směrem a vydávala skřeky jako neandertálec, co nemá slov. Potom se ukázaly znovu a znovu a my je sledovali asi další půlhodinku, jak plují směrem na otevřený oceán. Od té doby beru keporkaka jako takové svoje „životní“ zvíře, které jsem si nechala i vytetovat.
A oblíbené místní jídlo?
Když se zamyslím nad chabou australskou kuchyní, asi nejvíc jsem si oblíbila masový koláč, ve kterém je směs masa podobná našemu guláši. A samozřejmě zmrzlina, na tu mě každý utáhne.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Austrálie a jejích obyvatel?
Usměvavost, slušnost, hranolky s kečupem, surfing, oceán.
