Svátek Pána Qoyllur Rit’i je jednou z nejvýznamnějších vysokohorských akcí konajících se v Peru. Ohromující živelná oslava je neuvěřitelnou šancí zažít exotickou andskou kulturu zblízka a na vlastní oči.
Pozdě odpoledne přijíždíme po několika hodinách jízdy autobusem z Cuzca do jinak poklidné prašné horské dědiny Mahuayani. Nyní to zde ale žije ruchem prvních dnů probíhajících oslav. Vyrostly zde improvizované stany, ve kterých fungují i jídelny. Soubory vystupujících tanečníků v divokých převlecích přijíždějí na korbách náklaďáků až do pozdní noci. Přespíme v prostém pokojíku pro poutníky a v noci se snažíme srovnat s nadmořskou výškou 4050 metrů. Peruánští turisté si s oblibou nakupují v lékárně velké pilulky proti výškové nemoci. Ráno se přidáváme k davu kečuánsky a aymarsky mluvících domorodých poutníků z okolního andského venkova i měst, kteří vyrážejí na pěší osmikilometrovou pouť z vesnice Mahuayani vysokohorským údolím ke svatyni Qoyllur Rit’i s kostelem ve 4700 metrech nad mořem na úpatí masivu pětiapůltisícové hory Cinajara. Na pusté, odlehlé a osamocené místo.
Pozor na výškovou nemoc
Na každém kilometru na trase se nachází poutnické zastavení připomínající naše křížové cesty, kde poutníci pokleknou a hudebníci zahrají. Nadmořskou výšku bohužel hodně cítíme. Snažíme se těla rozfungovat zdejším tradičním žvýkáním lístků koky, které napomáhá k pobytu ve vysokých výškách. Kroky vzhůru jsou pro nás kvůli rychlé předchozí aklimatizaci těžké.
Poslední úsek pochodu lemují stánky s náboženskými předměty, ikonami, cetkami a dary pro božstva. Samotné slavnosti se odehrávají v extrémních vysokohorských podmínkách, kde v noci klesají teploty hluboko pod nulu. O poutníky se starají v několika provizorních polních jídelnách, kde se vaří hlavně kuřecí a skopové vývary, rýže a čaj z koky. Spí se ve vlastních stanech, nicméně někteří návštěvníci přicházejí i pouze na jednodenní výšlap. Kvůli dobíhající pandemii je letošní návštěvnost řádově nižší, proto hezké místo na stan s výhledem na hlavní dění u kostela nacházíme překvapivě lehce. Z fotografií starších ročníků je vidět, že jindy dorazily vyšší tisícovky diváků a horské údolí bylo neuvěřitelně poseto improvizovanými přístřešky až do posledního možného místečka. Celá akce působí zcela nekomerčně, autenticky a neturisticky. Jako bychom dostali šanci nahlédnout pod pokličku zdejších tradic v živém folklorním skanzenu současného reálného světa.
Nekonečná energie
Na slavnosti vystupují čtyři druhy tanečníků symbolizujících mytické postavy: pabluchas, ukukus, chunchos a qollas. Medvědi v dlouhých chlupatých hábitech s kožešinou za krkem, další v tajemných barevných kuklách, tradiční Inkové s hlavami vyzdobenými peřím a tanečníci s mrtvou vycpanou lamou vikuňou na zádech, což silné pocity spirituality jen umocňuje. Divoký druh lamy vikuni symbolizuje vysoko položené pastviny. Nekončící divoké průvody masek mávající velkými prapory a vlajkami procházejí areálem za doprovodu neutichající živé muziky, která umocňuje specifickou atmosféru svátku. Slavnost probíhá všude okolo bez pevného tvaru a uspořádání. Od centrálního náměstí před kostelem, kde se střídají jednotlivé soubory se svými tanci, se pokračuje k výše položené kapličce. Při tancích a rituálech si musí všichni přihlížející sundat čepice a klobouky. Energie tanečníků je nekonečná, zvuky bubnů, řinčení rolniček a pískot píšťalek za doprovodu tanců se ozývají areálem od mrazivého rozbřesku do pozdních nočních hodin několik dnů v kuse, dalo by se říci v podstatě nonstop.
Po světlé úplňkové noci před svátkem Božího těla, což je určující termín pro Svátek sněžné hvězdy, se konají rituály spojené s úrodností země a uctíváním horských bohů Apů: vítání prvních paprsků slunce, velké mše v kostele i před ním či posvěcení komunitních ikon s Pánem Qoyllur Rit’i vynesených pěšky na toto poutní místo. V areálu slavností se nepije alkohol, přes veškerou vizuální divokost akce je atmosféra poklidná, přátelská a bezpečná. Tři dny fotografuji s dostatečným respektem v první linii probíhajícího programu a nikdo nemá s mým počínáním problém. Tělo i hlava si na tuto nadmořskou výšku postupně zvykly a záběr za záběrem se propadám do slastné fotografické nirvány. Transcendentální vrchol slavnosti představuje vynesení tří velkých dřevěných křížů z kostela na okolní ledovce pětitisícových hor, což se děje jednou za rok právě během této události. Za běžné situace zůstávají kříže na ledovci přes noc a společně s nimi se snáší i kus ledu. Voda z přinesených kusů ledovce má posvátnou a léčivou sílu. Návraty průvodů z okolních ledovců s přinesením velkých křížů zpět do kostela patří k energetickému vrcholu této surrealistické podívané. Po třech dnech se s davy poutníků vracíme víry zvířeného prachu zpět do tolik vzdáleného světského světa.
