Václav Šilha a jeho splněné sny fotografa přírody
Po čtyřicítce seknul s podnikáním a začal fotit. Záhy přišla cena Czech Press Photo a bylo jasné, že fotografování přírody a zvířat bude pro Vaška Šilhu životní náplní.
S fotoaparátem v ruce projel šest kontinentů, publikoval v prestižních světových magazínech (BBC Wildlife Magazin, National Geographic…) a za své snímky dostal několik cen Czech Press Photo. Jeho láskou byla hlavně Afrika (je spoluautorem knih Divoká planeta a Afrika v nás I a Afrika v nás II). Před pár lety ale trochu změnil směr svých výprav a podnikl několik cest do Antarktidy, Jižní Georgie a na Jižní Sandwichovy ostrovy – prý si plnil klukovský sen o velké cestě. Sám o sobě tvrdí, že není typický wildlife fotograf: na skrývání se v přírodě pod maskovací plachtou prý nemá trpělivost. O svých cestách, práci a zážitcích přednáší a jeho fotografie obdivují lidé na výstavách po celé republice.
V hledáčku jeho fotoaparátu byla v počátcích hlavně zvířata a krajina. „Když fotograf začíná, je focení zvířat asi nejjednodušší. Vrabce a sýkorku najdete všude, modelku už přece jen o něco hůř… Navíc přírodu jsem měl vždy rád, a tak focení přírody byla jasná volba. Když občas přišel úspěch, bral jsem to jako potvrzení, že je to správná cesta,“ vysvětluje své začátky.
Vládci nehostinných krajin
Sám o sobě říká, že není typický fotograf-krajinář. „Mám rád fotky, kde je hlavní objekt zasazen do krajiny. Je jedno, jestli je to zvíře, strom, nebo člověk.“ Za takovými snímky se postupně vypravil do divokých míst po celém světě. V Keni, v národním parku Masai Mara, fotil migraci pakoňů a zeber z tanzanského Serengeti. Jezdil sem postupně osm let a vznikly tak tisíce snímků. Na nehostinném ostrově Jižní Georgie zachytil na úpatích ledovců kolonie tučňáků, lachtanů a rypoušů sloních. Tahle cesta pro něj byla zásadním splněním klukovského snu: na pusté ostrovy mezi Jižní Amerikou a Afrikou, u Antarktidy, je to týden plavby z odlehlých Falklandských ostrovů. Antarktida mu ukázala tvář místa, které stále odolává lidským dobyvatelům. Nafotil tu kosatky a velryby, tučňáky a tuleně. Na Aljašce pochopil, že téhle končině stále navzdory lidské snaze vládnou medvědi. Z vyprahlé Namibie přivezl fotky nekonečné, bizarně barevné pouště. Přesto pro LaZ v roce 2015 řekl: „Teď mě láká fotit lidi v jejich přirozeném prostředí. Všichni říkáme, že nám mizí příroda před očima, že umírají zvířata. Ale neuvědomujeme si, že nám taky velmi rychle umírají zvyky. A tohle se teď snažím zaznamenat. Globalizace tohle drtí strašlivým způsobem.“ Vznikly tak snímky indických kmenů a loni se Václav Šilha vypravil do Amazonie, za kmenem Huaoraní. Lidé žijící v deštném pralese, kteří do roku 1956 neměli kontakt s okolním světem, mu učarovali: „Byla to nádherná práce, ale i trošku smutná. Vím, že fotografie, které jsem tam před třemi měsíci nafotil, budou za tři roky ukazovat něco, co už bohužel neexistuje.“