Srdcovky a setkávání Jakuba Freiwalda
Věřím, že ty nejintenzivnější a nejryzejší zážitky nepřinášejí navštívená místa a země, nýbrž lidé, se kterými se člověk na svých cestách střetává. Často velmi náhodná a prostá setkání se totiž nesmazatelně vryjí hluboko pod kůži.
1) Papua
Když se řekne Papua, většině lidí se asi vybaví lidožraví domorodci, číhající uprostřed džungle na návštěvníky. To je samozřejmě v současnosti pouhopouhý mýtus. V indonéské části druhého největšího ostrova světa jsem byl mnohokrát a Papuánci jsou mé nejoblíbenější indonéské etnikum. Na krátko střižené kudrnaté vlasy, ryzí upřímnost, se kterou pozorují bílé tváře, nebo obrovský temperament v jejich nitrech. Jednou jsem však měl možnost nahlédnout hlouběji pod povrch. Během své cesty v okolí města Manokwari jsem zavítal do vnitrozemí rozmanitého ostrova, na návštěvu vesničky Aryawenmoho, ukryté daleko od civilizace hluboko v horách. Když náš jeep zastavil na samém konci silnice, vítali nás snad všichni místní obyvatelé. Příjezd cizinců způsobil velký rozruch. Bylo to prý teprve podruhé, kdy sem nějaký běloch zavítal. Na tomto pomyslném konci světa jsem strávil několik dní, během kterých jsem jenom mlčky pozoroval místní lidi. Jejich každodenní zvyklosti, pestrobarevné oblečení, srdečné úsměvy a život, který dodnes stojí na těch nejzákladnějších pilířích. Už nikdy z hlavy asi nedostanu slova náčelníka Esry: „Muži se tu mají dobře, protože skoro nic nedělají. Veškeré náročné činnosti vykonávají ženy,“ pravil tehdy naprosto vážně. Prý to tu tak funguje už od nepaměti, a muži by tak náročné činnosti, jaké každý den podstupují ženy – od práce na polích, obstarávání obživy, péče o domácnost, děti, muže samotné i dobytek –, prý ani fyzicky nezvládli. Pro někoho, kdo vyrostl uprostřed Evropy, velmi silná a možná skoro až nepochopitelná slova. Už dávno jsem se ale rozhodl nikoho nesoudit a jenom jsem získanou informaci pokorně přijal.
2) Indie
Indie byla jednou z prvních vzdálenějších zemí, kam jsem zavítal. O to větší kulturní šok to tehdy byl. Nyní nejlidnatější země světa bývá často dávána na pomyslné jazýčky vah – láska, nebo nenávist. Veškeré zážitky tu totiž jsou nesmírně intenzivní. I když je to už víc než deset let, naprosto živě si pamatuji své rozporuplné pocity z dvoutýdenního cestování po této špinavé a přelidněné zemi. Směsice vjemů, chutí, vůní, pachů, barev, zvuků a vlastně úplně všeho je tu tak intenzivní, že jsem se dobré dva roky nemohl rozhodnout, jestli tedy Indii miluji, nebo nenávidím. Čas spolehlivě obrousil všechny ostré hrany a dnes už můžu s klidem říct, že bych se sem rád vrátil.
Důvod je prostý: místní lidé. Právě ti mi totiž zprostředkovali úžasné zážitky, na které budu vždy rád vzpomínat. Ať už to bylo ve velkých městských metropolích, ve zvířecích útulcích, nebo uprostřed pouště. Všichni mě nezištně hostili, zvali k sobě domů, na rodinné obědy a představovali svým kamarádům. Zuřivě se se mnou hádali, že „Báta“, jak známé tuzemské obuvnické značce říkali, rozhodně nemůže být z Česka. Ani jsem jim tuhle iluze nechtěl vyvracet a prostě ji přijal. Byl jsem tehdy velkým vyznavačem couchsurfingu a za tři týdny jsem ani jednou neplatil za ubytování. I když jsem často chtěl, stejně by mě nenechali. Právě díky nim – běžným a srdečným Indům – mám dneska na tuto lehce kontroverzní zemi jenom ty nejlepší vzpomínky.
3) Tchaj-wan
Tchaj-wan jsem nikdy v hledáčku svých vysněných destinací neměl. O to větším překvapením pro mě však tento ostrovní stát byl. Ze tří týdnů, které jsem tu před lety strávil, mám jenom ty nejlepší vzpomínky. V hlavě mi utkvěli hlavně srdeční a usměvaví Tchajwanci. Všichni ti úžasní a talentovaní lidé, které jsem tu neustále den za dnem potkával. Malíři, truhláři, hrnčíři, výrobci deštníků, rybáři, zpěváci, svatebčané nebo náčelníci odlehlých horských kmenů. Angličtina tu mimo velká města moc v módě není, a my si tak často nerozuměli ani slovo. Vůbec to ale nevadilo. Pokud má totiž člověk srdce otevřené, najde si společnou řeč vždycky.
Podobně jsem se mezi běžnými lidmi cítil i během své návštěvy Číny, která si Tchaj-wan nárokuje a celý svět neustále udržuje v nejistotě před jeho možnou anexí. Na nevelkém ostrově ale jako by vše bylo o poznání upřímnější a otevřenější. Bez přílepku všudypřítomné cenzury a dohledu vládnoucí komunistické strany. Upřímně doufám, že mocenské souboje časem ustanou a Tchajwanci si budou moct dál užívat své svobody. Přijít o ni by totiž byla věčná škoda, což si z mé zkušenosti místní obyvatelé velmi dobře uvědomují.
