Indonéské srdcovky Jiřího Páleníčka
I když Indonésie nabízí cestovatelům do tropů vše, na co si vzpomenou, podle mě jsou její hlavní devízou lidé. Zpočátku jsem tam sice jezdil hlavně kvůli plavání, korálům a pralesům, ale později jsem se těšil především na setkání s jejími obyvateli, kteří mě naučili nepřetvařovat se. Nebylo totiž možné něco si myslet a něco zcela jiného říkat. Oni vycítili, když měl člověk problémy. Nešlo mít uvnitř vztek a navrch se usmívat. V Indonésii nezbylo než se opravdu od srdce smát s nimi.
Babův smích
Jedním z 275 milionů Indonésanů byl i Baba. Nebo je i Baba? Není to důležité. Na jeho rozchechtaný úsměv nikdy nezapomenu a určitě ani nikdo z těch, kteří se v jeho Good Karma Bungallows za třicet let jejich existence vystřídali. Založil je v Amedu na severovýchodě Bali jako jedny z prvních v roce 1993 blízko oblasti, která je díky vraku lodi Liberty jednou z nejznámějších potápěčských lokalit na Bali až dodnes.
Zelená modlitba
Je to jedna z mála mých fotek, které jsem dal jméno: Zelená modlitba. Modlící se žena z Bali má dlouhý sarong a přiléhavý poloprůhledný, snad i zlatem vyšívaný kabátek. Tímto svým oblečením Balijky ovlivnily jak celou Indonésii, tak i představy světa o ní, protože je od nich převzaly vyšší indonéské vrstvy jako slavnostní ženské oblečení. Ale vsadím se, že tento módní styl jim vnutili kolonizující Nizozemci. Když jejich statné prudérní manželky přijely za nimi na ostrov a zjistily, že pružné štíhlounké Balijky chodí nahoře bez, což nizozemské vojáky a obchodníky značně rozptylovalo, zasadily se o to, aby se místní pohanky zahalily. A ony se zahalily po svém – napůl.
„Foto!“
V Indonésii je člověk málokdy sám. Čím je oblast odlehlejší a turistů méně, tím víc býval běloch středem pozornosti. Na Molukách se nám dospělí omlouvali: „Nezlobte se na děti, ještě nikdy neviděly turistu z Evropy.“ Dnes se situace výrazně změnila, alespoň tam, kde je internet a wifi. Mobilní telefon má dnes téměř každý a pokřikování: „Misteeer! Foto!“ je na mnoha místech Indonésie dávnou minulostí. Na Nusa Penidě, ze které jsme se vrátili nedávno, jsme tenhle pokřik, před kterým jsme kdysi utíkali, neslyšeli ani jednou. Ovšem vášeň pro to, nechat se fotografovat, místním zůstala a na rozdíl od Evropy vám tady nikdo neřekne: „Na Facebook ne!“
Staré lodě
Sunda Kelapa byla v 16. století hlavním přístavem současné Jakarty, odkud se šířila nizozemská nadvláda nad dnešním moderním indonéským státem. Ve staré části tohoto přístavu stále ještě kotví celodřevěné nákladní plachetnice phinisi stejně jako v přístavu Makasar na jihu Celebesu (Sulawesi). Některé z nich už ale byly přestavěny na turistické lodě a slouží na několikadenní potápěčské akce.
Batacký patriarchát
Tak jako Balijky určují módu, příslušníci kmene Bataků ze Sumatry od jezera Toba zase často pronikají do vlády a obsazují důležitá místa ve státě. Tyhle trhovkyně podobné ambice určitě neměly. Seděly na zemi, kouřily a užívaly si současný okamžik. Nezvykle poskládané pokrývky hlavy mají stále, hlavně jako podložky pod věci, které nesou na hlavě. Jsou vždy připraveny. Batakové jsou totiž vyloženě patriarchální národ, a co kdyby manžel či otec zavelel: „Přines to!“
