Cestuju pomaleji, takže mám více času na vstřebávání zážitků a na přemýšlení, říká cestovatel a handbiker Jiří Čeloud

Cestuju pomaleji, takže mám více času na vstřebávání zážitků a na přemýšlení, říká cestovatel a handbiker Jiří Čeloud Zdroj: Petr Florián a archiv J. Čelouda

Island: první a hned docela drsná cesta
Skógafoss patřil k vodopádům, které si Jirka nenechal na Islandu ujít
Nečekaná komplikace v Maroku
Svatební cesta na Aljašku
S manželkou na Yukonu
8 Fotogalerie

Cestuju pomaleji, takže mám více času na vstřebávání zážitků a na přemýšlení, říká handbiker Jiří Čeloud

Honza Čermák

V šestnácti se po úrazu ocitl na vozíku. Z něj přesedává na handbike, na němž se mu líp brázdí islandské silnice, marocké hory nebo íránská pustina. Nepřipadá si kvůli tomu nijak výjimečný. Žije svůj úplně normální život, který drží pevně v rukou.

Kdy nastalo smíření s tím, že se po světě nebudeš toulat po svých?

Zásadní momenty nastaly dva. K prvnímu došlo půl roku po úrazu, když se o mě o Vánocích museli starat rodiče. Cítil jsem se příšerně. Tehdy jsem si uvědomil, že nepotřebuju ani tak chodit jako umět se o sebe postarat. To byl velký životní zlom. Druhý následoval po dalších asi dvou letech, když jsem pomáhal na zabijačce. Celý den jsem seděl u plotny, míchal sádlo, přidával ruku k dílu, kde bylo potřeba. Večer jsem šel spát unavený prací. Ne posilováním nebo rehabilitací, ale prací. To mi přišlo skvělé a tu noc jsem věděl, že se musí něco změnit. Začal jsem na sobě ještě víc dřít a uskutečňovat myšlenky, které jsem měl dlouho v hlavě, ale bál jsem se jich – včetně cestování.

Na cesty vyrážíš s handbikem. Jak bys ho laikovi popsal?

Handbike je ruční kolo pro vozíčkáře, ve kterém se napůl leží. Má dvě kliky na šlapání rukama, klasickou přehazovačku, brzdy a vůbec stejné vybavení jako běžné kolo. Od něj se liší rámem, který se vyrábí každému na míru. Tím je daná i jeho vyšší cena, která se pohybuje kolem sto padesáti tisíc, což je zhruba o polovinu víc než za vozík. Na cesty s sebou ale beru oboje. Vozík se víc hodí pro pohyb po městě nebo když nás někdo pozve domů na přespání. Pokud někam letím, handbike se zabalí do fólie nebo krabice a uloží do zavazadlového prostoru, zatímco na vozíku můžu přijet až k letadlu, kde mě z něj přesadí. Pak už se pohybuju převážně na kole, vozík je k němu často připevněný několik dní nevyužitý.

Musíš mít na handbike fyzičku?

Asi sis všiml, že nejsem zrovna svalouš, ale sílu v rukou samozřejmě potřebuju. Na rovince dokážu šlapat docela obstojně, do kopce je to ale podstatně horší, to se šinu rychlostí v jednotkách kilometrů za hodinu a každou chvíli zastavuju. V náročnějších stoupáních se někdy neobejdu bez pomoci. Kamarádi si mě přivážou k pasu a táhnou mě za sebou, nebo mě naopak postrkávají dopředu.

Kolik lidí kolem sebe na cestách potřebuješ?

Nemůžu vyrazit sám nebo jen se stejně handicapovanými kamarády. Umím se oblíknout a jet, se vším ostatním potřebuju pomoct – nepřelezu z kola na vozík, vozík sám nesložím… Ideální je s sebou mít dva fyzicky zdravé kluky. V poslední době cestuju s manželkou. Zvládáme to, ale na svatební cestě po Aljašce mě dostihla krize. Byl tam s námi ještě jeden pár, v němž chodící kamarád fungoval jako ten správný chlap, zatímco u nás musela i mužské práce zastat žena. Doma funguju díky uzpůsobenému prostředí naprosto soběstačně, ale tohle byla tvrdá konfrontace s nepříjemnou realitou. Takže jsem se rozhodl pořídit si obytnou dodávku, abych mohl být co nejvíc samostatný. Ačkoli jsem se svým stavem vyrovnaný, čas od času se zkrátka vyskytnou situace, kdy mě vozík fakt štve.

Změnil se obytným vozem i styl, jakým cestuješ?

Auto samozřejmě cestování urychlí a zjednoduší. Zároveň večer někam dorazíš a nejsi úplně vyšťavený, takže máš čas a chuť se třeba podívat na internet a zjistit, co v okolí stojí za vidění. Tím pádem už to není až takový freestyle, trochu víc plánuju. A taky se ke strachu z ponorky, což je vždycky moje největší noční můra, přidává strach z toho, že se mi rozbije auto.

Vnímáš na svém handicapu při cestování i něco pozitivního?

Určitou výhodou je to, že cestuju pomaleji, takže mám víc času na vstřebávání zážitků, na přemýšlení. A jsem si vědom i toho, že kdybych nebyl na vozíku a nepohyboval se na hraně svých fyzických možností, nikoho by moje cestování nezajímalo, neposkytoval bych rozhovory, jako je tenhle – i když nemám potřebu se jakkoli zviditelňovat. Přemýšlel jsem i o tom, jak by se můj život odvíjel, nebýt toho úrazu. Možná bych skončil jako spokojený maloměšťák, kterému stačí zajít o víkendu na pivo. Anebo bych naopak podnikal ještě zajímavější cesty, projížděl Sibiří, žil v Kanadě, jako mnozí moji přátelé. V patnácti jsem se chtěl stát projektantem nebo stavbyvedoucím, ale po úrazu mě to přešlo. Nakonec jsem se našel tady, v Centru Paraple, kde můžu jako instruktor nácviku soběstačnosti pomáhat ostatním. I sám sobě.

Cestuješ i proto, abys handicapovaným ukázal, že to jde?

Vůbec ne, dělám to čistě sobecky jenom pro sebe. Je samozřejmě fajn, pokud se o mně někdo dozví a inspiruje ho to, ale rozhodně to není můj záměr. Nicméně v práci mi to vlastně svým způsobem pomáhá, protože u spousty klientů díky cestování najdeme společné téma, a oni navíc vidí, že ve své zálibě můžou pokračovat i s postižením.

Není cestování i určitým důkazem, že žiješ plnohodnotný život?

Já mám celkově pocit, že žiju normálně, takže cestováním se v tom utvrzovat nemusím. Ani nemám dojem, že dělám něco zajímavějšího než ostatní, mám spoustu kamarádů, kteří cestují víc než já. A ti jsou vlastně hlavním zdrojem mé inspirace. Přestože mám moc rád třeba fotky a články Jolany Sedláčkové, která pro vás píše, není nad to si sednout večer s kluky na pivo a poslouchat jejich vyprávění.

Kdy jsi poprvé nasedl na handbike a vyrazil za humna?

Všechno začalo asi šest let po úrazu výletem po jižních Čechách, z Dačic do Českého Krumlova. Byl to takový týdenní punk se dvěma kámoši. Nevezli jsme si s sebou ani stan. Hodně nás to bavilo, užili jsme si spoustu legrace a fajn zážitků.

Takže vás napadlo zkusit to někam dál?

Jednou v hospodě kluci přišli s tím, že bychom mohli jet lodí na Island. A já jim na to kývl. Měl jsem v sobě tři piva, tak mi to přišlo jako super nápad. V tu chvíli jsem si nedokázal představit, jak náročné to ve skutečnosti bude.

Island je na první pokus celkem drsná země…

Hlavně je tam strašná zima a pořád fouká a prší, což je přesně počasí, které nesnáším. Šest týdnů jsme jezdili jenom na kole. Objeli jsme celou Ring Road a občas udělali krátké zajížďky třeba k vodopádům nebo gejzírům. Jeden úsek s tunelem jsme projeli v autobuse, což nám ale ubralo asi jenom sedmdesát kilometrů.

Nelitoval jsi, že jsi s tím nápadem souhlasil?

Hned po první hodině na Islandu! Když jsme připluli, svítilo sluníčko, bylo asi dvacet stupňů a foukal teplý vítr, což mě dost uklidnilo. Jenomže za hodinu začal padat sníh s nepříjemným deštěm a já si najednou nebyl jistý, jestli to tam přežiju.

Co se ti z Islandu po těch letech vybaví jako první?

Vzpomínka, jak jsme asi po týdnu projížděli měsíční krajinou a blížili se k městu Akureyri na severním pobřeží. Bylo to někdy ve dvě v noci – takhle pozdě jsme jezdili často, protože tou dobou tolik nefoukalo. Slunce se jen lehce otíralo o horizont. Několik hodin jsme nepotkali jediné auto. Všichni tři jsme jeli vedle sebe. V tichu a mlčky. To ve mně zůstalo jako nádherný okamžik.

Tehdy se v tobě probudila chuť víc cestovat?

Tehdy jsem věděl, že chci víc jezdit na kole. Ale pokud jde o cestování obecně, tedy i jiným způsobem, až mnohem později se dostavil pocit, že chci něco poznávat, vzdálit se od domova a každodenního světa, vyčistit si hlavu a udělat nějakou čáru na mapě. Ten pocit ve mně nejspíš probudil road trip po Švédsku a Norsku. Nicméně už půl roku po Islandu jsme se ve stejné sestavě vydali na měsíc do Izraele a Palestiny. To byl ovšem úplně jiný svět – poušť a vedro. Mám poruchu termoregulace, takže výkyvy teplot moc nedávám.

Takže i tam jsi skřípal zuby?

Pamatuju si, že jsme docela často jedli a měli se tam celkově hodně dobře. Což mě trochu štvalo, protože jsem měl pocit, že když jedeme na expedici, měli bychom trpět. Ale když pominu to vedro, oproti Islandu to byla spíš taková dovolená. Navíc jsme měli štěstí na lidi, třeba v Jeruzalémě na trhu jsme potkali holčinu, která nám domluvila nocleh u svého kamaráda. Ten je instruktorem handicapovaných cyklistů, takže to do sebe pěkně zapadlo. S oběma jsme pak strávili poměrně dost času.

Mohl ses vykoupat v Mrtvém moři?

Jeden z těch mých kamarádů už v Izraeli byl a tehdy mu kdosi z místních ukázal termální pramen nedaleko Mrtvého moře. Naštěstí si Jenda to místo pamatoval a my u malého jezírka strávili fajn odpoledne. Voda v něm byla stejně slaná jako v Mrtvém moři, takže jsme pak k němu samotnému už ani nezajížděli.

Jak jsi vnímal rozdíly mezi Izraelem a Palestinou?

Projeli jsme celou část Palestiny severně od Jeruzaléma a rozdíl to byl obrovský už na první pohled, z hlediska blahobytu. Ani tam jsme si ale nemohli stěžovat na místní. Třeba jsme spali kousek za městem, kde nás začali trochu otravovat. Jenomže otravování spočívalo v tom, že nás zvali k sobě domů. Asi po třetí nabídce jsme svolili a přenocovali v jejich nejlepším pokoji. V bytě se během hodiny sešlo snad patnáct chlapů a ženské ve vedlejší místnosti švitořily a připravovaly nám jídlo. Neuvěřitelně nás pohostili.

Hraje podle tebe v přístupu lidí nějakou roli to, že máš zdravotní postižení?

V tomhle konkrétním případě ti dobří lidé nejdřív ani netušili, že nemůžu chodit. Handbike nám samozřejmě trochu pomáhá tím, že vzbuzuje zájem a zvědavost. Pak už se ale ke mně všichni chovají jako k ostatním. Vypozoroval jsem, že čím méně vyspělá země, tím menší důležitost při komunikaci mému handicapu přikládají. V čem jsou ovšem přímo propastné rozdíly mezi zeměmi, je úroveň bezbariérovosti. Island je v tomhle ohledu ráj, ale čím víc jedeš na jih, tím míň se téhle problematice věnují.

To jsi asi pocítil třeba v Maroku...

Do Maroka už jsem se vydal s jinou partou, ale v podobném duchu – jet bez předem promyšlené trasy. Měli jsme jen vytyčený základní směr a další úseky řešili postupně. Když mám oporu v kamarádech, nemusím řešit, jestli se někam dostanu. Takže jsme projížděli i prudkými serpentinami Atlasu, vyjeli jsme asi do 2300 metrů nad mořem. S tím mám spojený i svůj nejsilnější dojem z téhle krásné země. Při druhém průjezdu Atlasem totiž začalo sněžit, napadl asi metr sněhu, silnice se uzavřely a my na tři dny uvízli u jednoho chlapíka. Celkem jsme ve sněhu strávili týden a já už chvílemi myslel, že umrznu.

Z ničeho jiného jsi tam strach neměl?

V médiích se samozřejmě čas od času objeví zvěsti o vraždách turistů a podobných případech, ale mně to tam přišlo stejně bezpečné jako kdekoli jinde. Dokážu pochopit, že člověk, který nikdy necestoval, se na první cestu nevypraví zrovna do Maroka, ale já můžu tuhle zemi jedině doporučit, je tam toho spousta k vidění.

S podobným mediálním obrazem bojuje i Írán, kde jsi také byl.

Přesně tak. Na Írán jsem měl zálusk už při návratu z Islandu, ale tehdy na to nebyla kvůli nepokojům v oblasti vhodná doba. Pak se však objevily letenky za dobrou cenu, takže na něj došla řada. Projížděli jsme ze severu na jih, z Teheránu do Bandar Abbásu v Perském zálivu, což je asi ta nejošklivější možná trasa, protože neustále jedeš vyprahlou polopouští. Příjemným zpestřením bylo jenom město Jazd, v něm se nám hodně líbilo. Nicméně nám to bohatě vynahradili místní, kteří jsou neuvěřitelní, často jsme od nich například dostávali jídlo.

Je to klišé, ale ta otázka musí padnout: jaké máš sny a plány?

Tuhle otázku jsem samozřejmě očekával. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když mi ji někdo položí, odpovím jinak. Jsem docela snílek, takže se ty plány průběžně mění. Asi před měsícem jsem zatoužil odletět do Chile, na kajaku se proplétat mezi spoustou ostrůvků v oblasti Chileo a pak pokračovat na kole dál na jih. Což se nejspíš nikdy nestane. Z těch reálnějších cílů mě láká Skotsko, Irsko, rád bych projel celou Británii a taky mě zajímají země bývalého Sovětského svazu. Obecně vyhledávám spíš přírodu. Loni na podzim jsme byli s manželkou na Balkáně a měli v plánu navštívit i města. Třeba v Mostaru se nám líbilo, ale když po nás v Perastu nebo Kotoru chtěli deset eur za parkování, radši jsme se sebrali a pokračovali dál.

Chtěl ses pustit i do pořádání festivalu...

Společně s kolegy z Centra Paraple jsem připravoval dvoudenní cestovatelský festival s přednášejícími na vozíku. Takových je spousta a někteří zažili neuvěřitelné příběhy. Přitom o nich nikdo neví a podle mě si zaslouží dostat prostor. Měly tu být i obytné vozy, workshopy o cestování na vozíku, setkání s fotografem Václavem Šilhou, plánovali jsme stanové městečko, kde by mohli účastníci přespat. Kvůli koronaviru jsme ale museli akci nakonec zrušit. Snad se nám to povede příští rok!

Budeme držet palce!

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: