Tam, kde zima oživuje legendy aneb Zimní putování severními Čechami za mlhou, historií a mýty
Zimní krajina vypráví úplně jiné příběhy než ta letní. Pod mrazivou oblohou ožívají ve skalách a lesích staré legendy. Je to čas, kdy ticho a čisté linie odhalují tajemnou hloubku míst, kde se historie odedávna proplétá s fantazií.
Dávné zimy
V tu chvíli mě také napadlo, že vlastně nevím, proč jsem nikdy nenazul žabky a tuhle část rodné hroudy pořádně neprochodil. Jsou tu kolem místa, která mám spojená se svými láskami, ale spoustu z nich jsem celý život bez většího zaujetí míjel. Ostatně tak to často chodí, že si pořádně nevážíme toho, co máme přímo pod nosem, a náležitě ocenit to dokážeme až s odstupem. Myšlenka nafotit si severočeskou zimu už přišla přirozeně sama. Proč si tedy v bližším i vzdálenějším okolí neprojet pár míst více či méně známých? Jestli budou zapadaná sněhem, ukáže až prosinec. Na rozdíl od vrcholků Krušných hor však není pravděpodobnost právě vysoká. V Marketě Lazarové popisy vyprávějí o ukrutných středověkých zimách. Ve skutečnosti bylo na našem území až do třináctého století poměrně dost teplo. Malá doba ledová, nejchladnější období za posledních dva tisíce let, přišla až někdy ve čtrnáctém a trvala do poloviny století devatenáctého. V té době kroniky zaznamenávaly extrémně tuhé a dlouhé zimy končící až v dubnu. Často zamrzaly i velké řeky, včetně Labe. Krajina bývala zasypávána obrovským množstvím sněhu a odolnost zvířat i lidí zkoušena drtivými mrazy. Pokud jde o poslední století, tak nejextrémnější zima v našich krajích přišla na přelomu let 1928 a 1929. Teploty tehdy klesaly až téměř na –40 °C. V posledních třiceti letech jsou zimy čím dál mírnější. Občas sice na chvíli trochu přituhne, ale příroda nemá náladu vycházet vstříc prohlášením některých politiků o tom, že je klimatická krize u konce, takže globální oteplování nadále pokračuje.
Středohoří, pískovce, Švýcarsko!
Měsíc uběhl jako voda v Labi mířícím k Severnímu moři a já chvíli před Vánoci vyrážel z Prahy na sever. Koncept tří jednodenních výletů už jsem měl pěkně promyšlený. Každý z těch dnů navštívím České středohoří, Labské pískovce a České Švýcarsko, kde vždycky prozkoumám jedno místo známé a druhé neznámé. Projížděl jsem po dálnici a poslední hora, kterou jsem pořádně viděl, byl osamoceně stojící Říp. České středohoří už bylo celé ponořené v mlze, takže orientovat se dalo jen podle ukazatelů u silnice. Zimní severočeská mlha pro mě není nic nového. Na rozdíl od osmdesátek mého dětství už se v ní aspoň docela dobře dýchá, vzduch nezapáchá a jazyk se nelepí na patro s chemickou příchutí v puse. Neprůhledná je však stále stejně. Přesně jako v seriálu Hra o trůny, kde s ní přicházela zima a démoničtí Bílí chodci. Naštěstí je od mámy z okna vidět přímo na Milešovku, takže jsem mohl každé ráno za úsvitu zkontrolovat, jestli má cenu vyrazit ven s foťákem. První dva dny jsem viděl jen neprostupnou mlhu, co se dala krájet. Třetího rána z ní konečně vystoupily vrcholky na obzoru.
Za svítání na Milešovku
České středohoří je svou rozlohou hned po Beskydech druhou největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice. Tento unikátní přírodní celek na první pohled upoutá dramatickým reliéfem a kuželovitými siluetami kopců vytvořených vyhřezlým sopečným magmatem. Pohoří je nejmohutnějším projevem vulkanické činnosti u nás. Jeho podoba je výsledkem složitého geologického vývoje trvajícího desítky milionů let, který začal v období třetihor. Řeka Labe při své cestě do Německa vytváří hluboké údolí, které rozděluje místní krajinu na západní, Milešovské, a východní, Verneřické středohoří. Nejvyšší královnou je Milešovka s meteorologickou observatoří a turistickou chatou na svém vrcholku ve výšce 837 metrů. Oblast má bohatou historii a je posetá desítkami hradů a zřícenin.
V prosinci svítá kolem osmé ráno. O půl hodiny později už jsem seděl za volantem a řídnoucí mlhou mířil k Milešovce, která je přesně tím případem, co už jsem zmiňoval. Místo za humny, kolem něhož jsem celý život jezdil, ale vrcholu se vyhýbal, dokud nepřišla ta správná chvíle na procházku s LaZkou. Dokonce je to případ nejčerstvější, protože poprvé jsem tuhle severočeskou krásku zdolal až necelého tři čtvrtě roku zpátky s návštěvou z jižní Moravy. Německy se Milešovce říká Donnersberg, Hromová hora, a v češtině má zase přezdívku Hromosvod Čech. Obojí vlastně koresponduje s jejím postavením největrnějšího místa u nás. Podle záznamů je na ní bezvětří jen osm dnů v roce. Nepřetržitá meteorologická měření tam probíhají od počátku roku 1905, což z ní činí nejstarší horskou meteostanici na našem území. První turistická chata nahoře byla vybudována už před dvěma sty lety. Od té doby se tam vyštrachali třeba Johann Wolfgang Goethe, Karel Hynek Mácha anebo Jaroslav Vrchlický, který inspirovaný svým výstupem napsal báseň Na Milešovce. Pokud jde o loupeživé rytíře, tak legendy praví, že pod horou vedou tajné chodby, kam lapkové z okolních hrádků ukrývali svou kořist. Cesta k pokladu je prý přístupná jen o Velkém pátku, kdy se skály na chvíli otevřou, ale málokdo najde odvahu vstoupit do temného nitra hory chráněné častými bouřkami a blesky.
Nejhezčí výhled?
Německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt jednou prohlásil, že výhled z Milešovky je podle něj třetím nejhezčím na světě. Nehodlám to rozporovat, i když já osobně mám ještě raději pohled z nedalekého vrchu Lovoš, pod nímž jsem zaparkoval auto a vydal se nahoru. Sice nepatří k těm nejvyšším, vlastně je o celých dvě stě padesát výškových metrů nižší než Milešovka, ale stejně jako ona je jedním z nejnavštěvovanějších a také na něm stojí turistická chata. Ve skutečnosti má vrcholy dva, přičemž každý je složený z úplně jiné horniny. Tomu malému Lovoši se také říká Kybička, kam jsem zamířil jako první. Poblíž ní se ještě nalézají tři Panenské kameny. Podle pověsti to byly kletbou stižené neposlušné dcery. Místo aby šly o Velikonoční neděli poslušně do kostela, bavily se pod Lovošem a vlastní matka je v křesťanském rozhořčení proklela. Hořce toho pak litovala, ale ze tří panen už šutry zůstaly. Z obou vrcholů Lovoše jsou nádherné výhledy do kraje na další kopce, město Lovosice nebo Portu Bohemicu – Bránu Čech, což je malebné kaňonovité údolí řeky Labe táhnoucí se zhruba čtyři kilometry mezi útesy místy vysokými až sto čtyřicet metrů.
Dvě paní hradu
Lehce mlhavé ráno se proměnilo v krásný slunečný den, takže jsem kolem oběda slezl zpátky k autu a vyrazil vstříc místu, kde jsem nikdy nebyl. V dálce se tyčily nad krajinou dvě věže hradu Hazmburk. Přísně místopisně se majestátní gotická zřícenina nachází jen v předhůří Českého středohoří, ale její silueta je natolik ikonická, že je často považována za jeden z hlavních symbolů celého regionu. Samozřejmě se i k ní váže plno pověstí klasického typu. Ukrytý poklad má hlídat bezhlavý rytíř a tajemná paní se tam nezjevuje jedna, ale rovnou dvě. Bílá i černá jsou pojmenované právě podle těch dvou věží.
Moje cesta vedla víc na jihozápad až k Lounům. Tamním nejznámějším vrcholem je Raná. Patří k nejproslulejším paraglidingovým místům v České republice. Dokonce se jí přezdívá Kolébka bezmotorového létání. Provozování tohoto sportu tu sahá až do roku 1932. Díky jedinečným povětrnostním podmínkám je oblíbenou destinací pro začátečníky i zkušené piloty. Na Rané jsem byl opakovaně, takže dobře znám i lokální vtip: „Jak se ten kopec jmenuje?“ „Raná.“ „A z druhý strany?“ „Zas R…“ Proto jsem se radši v dané lokalitě rozhodl ke zdolání jiného místa. České středohoří nedosahuje žádných závratných výšek, ale i tady se najdou pěkné hřebenovky, které svými výhledy berou dech. Jednou z nejhezčích je přechod mezi kopci Oblík, Srdov a Brník, ležícími od Rané co by kamenem dohodil. Výstup z vesničky Mnichov na Oblík je pěkná procházka. Tedy pokud zrovna není cesta plná bahna. Ve spodní části jsem si řádně obalil boty blátem a litoval, že nemám své žabky, které bych sundal a šel prostě bez klobouku bos. Výhledy na všechny strany za to každopádně stály. Příště dám určitě v žabkách celou hřebenovku. Tentokrát mi vzhledem k ubývajícímu zimnímu světlu musel stačit jen ten nejvyšší.
Blízká setkání s Boření
Kolem půl čtvrté odpoledne už světla pomalu ubývalo a já se blížil k městu Bílina. Narodil jsem se na vesnici vzdálené jen o několik kilometrů dál, takže monumentální panoráma kopce Bořeň mám také spojené s dětstvím. Je jedním z největších skalních suků ve střední Evropě a skvělým terénem pro horolezce. Existuje na něj mnoho cest různých obtížností. Svým složením i vzhledem se podobá slavné Ďáblově věži v americkém Wyomingu, která se objevila ve Spielbergově kultovním sci-fi Blízká setkání třetího druhu. Z jeho vrcholu jsou vidět i pozůstatky gotického hradu Sukoslav v Kostomlatech pod Milešovkou, který je považován za nejmalebnější zříceninu Českého středohoří. Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu nahoru za světla. Vlastně jsem počítal, že ne, ale stejně jsem v poslední chvíli odbočil na parkoviště pod kopcem. Bylo pár minut po čtvrté hodině odpolední, slunce zapadalo za nedaleké Krušné hory a já sám stál na vrcholku a měl radost, jako bych právě zdolal Annapurnu.
Od vodopádu k Labským pískovcům
Další den ráno už zase byla Milešovka utopená v neprostupné mlze. Tentokrát jsem měl v plánu zamířit na druhou stranu do Ústí nad Labem, ale iluze, že by tam mlha nebyla, jsem si rozhodně nedělal. Na rozdíl od předešlého dne jsem jako první zamířil na místo pro mě neznámé. Mléčným vzduchem jsem dojel k Labi. Na druhé straně minul hrad Střekov, co vůbec nebyl vidět, a zastavil pod kopcem na levém břehu řeky. Pomalu jsem šlapal po kamenité stezce a znovu si připadal jako ve Hře o trůny. Po nějaké době jsem došel až k Vaňovskému vodopádu. Ten patří se svými dvěma stupni a výškou dvanáct metrů k nejvyšším i nejnavštěvovanějším v celém Českém středohoří. Nachází se na Podlešínském potoce vysoko nad řekou. Jeho okolí je vytvořeno impozantním skalním amfiteátrem z čediče. Z toho je také nedaleká skalní vyhlídka vypadající trochu jako rozčesané vlasy nebo dámský drdol, takže dostala název Vrkoč. Jsou dvě základní turistické trasy, jak se k vodopádu dostat. Ta delší, čtyřkilometrová, vede od ústeckého zámečku Větruše a nalézá se na ní plno pěkných vyhlídek na řeku dole i hrad Střekov na skále na druhém břehu. Já jsem přišel tou kratší a strmější přímo z Vaňova, po níž jsem se taky vrátil zpátky k autu.
Projel jsem Ústí nad Labem a pomalu začal stoupat do kopců. Najednou jako kdyby neviditelná ruka luskla prsty a veškerá mlha zmizela. Všechno bylo krásně zalité studeným zimním světlem. Chráněná krajinná oblast Labské pískovce se rozkládá podél toku řeky Labe na hranicích Česka a Německa. Krajinu, která svou monumentálností bere dech, utvářely miliony let eroze, jež z křídového mořského dna vymodelovala labyrinty pískovcových skal, hlubokých kaňonů a osamocených stolových hor. Jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších míst jsou Tiské stěny. Toto skalní město, rozkládající se nad obcí Tisá, láká návštěvníky svými obrovskými kamennými věžemi a jeskyněmi. Člověk má najednou pocit, že se ocitl v úplně jiném světě daleko od civilizace. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč před dvaceti lety místo využili i hollywoodští filmaři při natáčení prvního dílu Letopisů Narnie. Proto jsou někdy označovány také jménem Labyrint Narnie. Celý okruh po Velkých i Malých stěnách měří asi pět kilometrů. Naposledy jsem tu byl na procházce s LaZkou zhruba v době filmování. Tentokrát jsem se toulal sám po vrcholcích a pak se proplétal skalním městem, dokud mi to světlo dovolilo. S přicházející tmou jsem zase sjel zpátky do mlžných nížin.
Divoké Švýcarsko
Přes Verneřické středohoří, Labské pískovce i České Švýcarsko jsem procházel před dvěma lety při své žabkové pouti z Prahy na chatu kousek od nejsevernějšího bodu ČR. CHKO Labské pískovce plynule přechází v Národní park České Švýcarsko, tvořící jeden přírodní celek s tím Saským na druhé straně hranice. Tato unikátní krajina je charakteristická strmými skalními stěnami, roklemi a borovými lesy, které v návštěvníkovi vyvolávají pocit nespoutané divočiny. Právě tyto dramatické a pohádkové scenerie lákají filmaře už od začátku padesátých let minulého století, kdy se tam natáčela naše kultovní pohádka Pyšná princezna. Já jsem třetí ráno zamířil na nejslavnější filmové místo, které si také zahrálo v Letopisech Narnie. Tam někde nahoře, jak jinak než v mlze, stojící Pravčickou bránu.
Z parkoviště v Hřensku jsou to až pod ní nějaké čtyři kilometry chůze. Pravčická brána je největší přírodní pískovcový skalní most v Evropě a představuje ikonický symbol Národního parku České Švýcarsko. Tento monumentální skalní útvar s úctyhodným rozpětím oblouku 26,5 metru a výškou 16 metrů fascinuje návštěvníky i umělce už velice dlouho. V 19. století se stala vyhledávaným cílem a symbolem romantické krajiny, kterou obdivovali například dánský pohádkář Hans Christian Andersen nebo hudební skladatel Richard Wagner. Dnes, ačkoliv je z důvodu ochrany proti erozi samotný most pro turisty uzavřen, zůstávají okolní vyhlídky a výletní zámeček s restaurací Sokolí hnízdo magnetem pro davy návštěvníků. V tomto srdci parku krása geologických procesů dosahuje svého vrcholu. V zatažený prosincový den se k ní však příliš lidí nevydalo, takže o to magičtější celý výstup byl. Spíš než češtinu člověk zaslechl hlavně němčinu a angličtinu. Ale nejhlasitěji se rozléhalo zimní ticho uprostřed mlžné krajiny, která byla z velké části spálena při ničivém požáru v létě 2022. Aby měla příroda dost času na regeneraci, tak je minimálně do roku 2027 dokonce uzavřena i známá Gabrielina stezka, která v délce šesti kilometrů spojuje právě Pravčickou bránu s Mezní Loukou. Vede podél úpatí impozantních Křídelních stěn. Nabízí nádherné výhledy na hluboké kaňony, bizarní pískovcové útvary a typickou krajinu národního parku. Pojmenována je po Gabriele, dceři knížete Ferdinanda Kinského, který se významně zasloužil o zpřístupnění této oblasti turistům už v 19. století.
Výhledy na příště
Denní světlo už zase začalo ubývat a já měl před sebou ještě poslední zastávku. Přidal jsem do kroku a svižnou chůzí došel k autu, abych ještě včas stihnul vyjet na útesy vypínající se vysoko nad řekou. Jen tak mimochodem je hladina Labe v Hřensku tím nejnižším bodem v celé České republice, protože se nalézá v nadmořské výšce pouhých 115 metrů. Projížděl jsem úzkými točitými silničkami mezi vesnicemi a byl zvědavý, co vlastně v té mlze na nejznámější labské vyhlídce uvidím. Belvedér představuje nejstarší a jednu z nejúchvatnějších vyhlídkových teras v Českém Švýcarsku. Tato unikátní stavba, vytesaná přímo do skály ve výšce 130 metrů nad řekou, nabízí monumentální pohled do hlubokého kaňonu. Původně sloužila k soukromému potěšení šlechty z rodu Clary-Aldringenů. Dnes je volně přístupným místem, které svou romantickou architekturou a klidem láká návštěvníky k nezapomenutelnému zastavení nad divokou krajinou pískovců. Všudypřítomná mlha mi sice zakrývala některé výhledy, ale i tak to bylo místo s dechberoucí atmosférou, kde jsem byl poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Jen to příště už zase bude po svých a v žabkách.
