Pivní Česko: tři oblíbené minipivovary a jejich příběhy
Není tolik oblastí, ve kterých by český národ tak vynikal. Co se však piva týče, jsme pokládáni za náruživé pijany a největší konzumenty. Dávno nám přitom nestačí piva s celosvětovým renomé, pivaři zkoušejí piva nových receptur, vařená na pár metrech čtverečních – v minipivovarech.
„V Chyších se vařilo pivo už v 16. století. Náš panský pivovar byl vystavěn v první polovině 19. století a pivo se tu produkovalo až do roku 1932, kdy musel Prokop Lažanský svůj pivovar odstavit kvůli velké okolní konkurenci,“ začíná náš rozhovor Vladimír Lažanský, elegantní majitel zámku a zámeckého pivovaru Chyše. Pivovarník s modrou krví s vrozenou noblesou potáhne z cigarety a pokračuje:
„Pivovar byl stejně jako zámek v dezolátním stavu. Představoval jsem si, že opravím a zpřístupním jen zámek, ale nakonec mi to nedalo. Přitahovala mě určitá magičnost tohoto místa, možná i proto, že rodině to tu kdysi dávno patřilo.“ Nemalý podíl na jeho rozhodnutí měli také památkáři, kteří ho stále přesvědčovali – v pivovaru prostě viděli cennou industriální památku. „Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale nakonec jsme pivovar týden před Vánocemi roku 2003 koupili za symbolickou cenu pár tisíc korun,“ říká.
Vzkříšení pivovaru
Tehdy si s manželkou Marcelou ukousli dosti velké sousto. Nezáviděníhodná oprava zámku je stála veškeré úspory. „Jsem stavař a milovník architektury, který si všímá na stavbách i sebemenších detailů. Musím se přiznat, že tak poškozenou statiku jsem u žádného historického objektu v životě neviděl,“ nerad dnes vzpomíná na začátky pan Lažanský.
Původní záměr opravit pivovar jako památku, aby městečku nedělal ostudu, za rok nabobtnal do mnohem větších rozměrů. Nebojácný majitel našel partu schopných řemeslníků a budovu zrekonstruoval do stavu před poškozením. Ale to nestačilo. „Na jaře roku 2005 mě to popadlo a řekl jsem si, že by bylo hezké přivést toto místo k původnímu poslání a postavit zde pivovar.“ Jenže to není jen tak. Tedy hlavně v režii pana Lažanského, který je očividný srdcař a neochvějný perfekcionista. Partu šikovných řemeslníků ještě doplnil o profesionály, kteří dobře vědí, jak má pivovar vypadat.
„Musím jmenovat hlavně tři lidi, kterých si nesmírně vážím. Jsou jimi stavitel Horník z Karlových Varů, architekt Gabriel, který je památkářskou legendou, a náš přední pivovarnický odborník, docent Chládek. Ten když viděl, že jsme z té ruiny zase vybudovali pivovar, řekl bez okolků, že nám s tím pomůže. A dal si opravdu záležet,“ dojatě dodává Prokop Lažanský.
Hledání sládka
Docent Chládek vypracoval projekt minipivovaru vychytaného do posledního šroubku. Nádherný minipivovar se stylovou restaurací a pivnicí byl na světě. Protože však pan Chládek je nejen schopný strojař, ale také vynikající sládek instruktážního pivovaru na zemědělské univerzitě v pražském Suchdole, ujal se první várky. A tehdy to v pivovaře začalo na chvíli skřípat. Doposud usměvavému a energickému panu Lažanskému se při vzpomínce naštvaně krčí čelo: „Když jsme pivovar připravovali do provozu, hledali jsme sládka. Tehdy mi známí jednoho doporučili. Vychválil se, že prý dělal 25 let podstaršího v jednom renomovaném pivovaru. Jenže ze sládka se vyklubal pouhý vařič, který měl sice pětadvacetiletou praxi, ovšem u jedné z varen!“ A tak první várka, kterou připravil odborník Chládek a kterou měl novopečený sládek dovést do šťastných konců, skončila v kanálu. Tisíc litrů zlatavého moku jednoduše zkyslo.
Naštěstí druhý den přivezl syn pana Lažanského dvaadvacetiletého Roberta Maňáka, kterého si za pět let vychoval ve svém strahovském minipivovaru pan sládek Matuška. „Dneska je mu třicet let a zraje mi tu jako dobré víno,“ vychvaluje mistra varen dnes hrdý majitel ukazující na řadu diplomů. Ty – stejně jako hosté, kteří se rádi vracejí – dokazují, že chyšské pivo vařené podle starých receptur s použitím kvalitních českých a moravských sladů, žateckého chmele a dobré vody z Doupovských hor stojí za to.
Tady se vaří podomácku
Najít v Železné Rudě horský hotel Belvedér není jen tak. Pokud jdete pěšky, musíte dlouho šlapat do kopce, pak projít kus lesem a pokračovat tak dlouho, až přijdete na místo s okouzlujícím výhledem do zalesněných kopců. Po takové námaze přijde orosená sklenice s místní světlou jedenáctkou Belveder, tmavou třináctkou Grádl nebo polotmavou dvanáctkou Belgrád vhod. Na rozdíl od chyšského pivovaru se vznešeným zámeckým puncem by se dal železnorudský pivovar Belvedér označit za vlídně domácký.
Hoteliér František Strnad je bodrý chlapík, který vaření piva v Železné Rudě obnovil ze dvou důvodů. „V našem městě se pivo vařilo už od roku 1787, o padesát let dřív, než ho začal vařit například plzeňský pivovar. Poslední várku piva tady uvařil v červenci roku 1962 sládek Josef Plevka, pak pivovar zbourali, doslova srovnali se zemí. A já chtěl zachovat tradici. A taky za to může Josef Krýsl, který se živí stavěním minipivovarů.
Jednou se zastavil v našem pivním muzeu ve druhém hotelu Grádl a nápad vybudovat minipivovar se mu zalíbil. Nakonec slovo dalo slovo a za rok, přesně 20. 7. 2007, jsme zahájili provoz,“ vrací se v čase pan Strnad, jehož rozjezd pivovarského podnikání přišel na dva miliony korun. Odborník pan Krýsl bez okolků odkryl karty a ukázal nadšenému majiteli, jak se vaří pivo podle jeho receptur. Dva měsíce se František Strnad ve vaření prý slušně plácal, ale pak se najednou začalo dařit.
„Je to koníček, věnuju tomu veškerý volný čas. Pivo se neptá, jestli je sobota, nebo neděle. Ideální je, když jste na to dva,“ říká pan Strnad a zamává na svého tchána Vladimíra Žižku, který zrovna vylézá po schůdkách zkontrolovat obsah jedné z masivních mosazných varen. Na pozici sládka nastoupil dva roky po otevření a dnes jsou s panem Strnadem nerozlučná rodinná pivovarská dvojka.
„Začínali jsme na třech druzích piva. Člověk musí mít cit, aby přišel na tu správnou chuť. Je to běh na dlouhou trať. My tady s Vláďou pořád něco vymýšlíme, pořád si různě hrajeme se slady – přidáváme, ubíráme, prostě hledáme,“ usmívá se pan Strnad a jeho tchán dodává: „Nejvíc nás baví ta alchymie, aby bylo pivo dobré, aby nám chutnalo. Dnes už máme deset druhů. Naposledy jsme dělali čtrnáctku a hledali jsme ji tak dlouho, že jsme skoro netrefili domů. Tak jsme ji nakonec pojmenovali Bermudský trojúhelník.“
Za všechno může voda
Na otázku, co dělá železnorudské pivo tak dobrým, odpovídá majitel jasně: „Chmel, slad a kvasnice používáme v tomhle regionu všichni stejné, takže naše pivo dělá dobrým zdejší voda. Je měkká s větším obsahem železa. Máme ji přímo z pramene a nijak ji neupravujeme.“
Opodál sedí trojice mladých kolařů, kteří souhlasně přikyvují. „Mají tu dobré pivo. Začínal jsem polotmavou dvanáctkou a teď ochutnávám tmavou,“ znalecky posuzuje zdejší chloubu Luděk Čmugr. Českolipský fajnšmekr jezdí na kole ochutnávat nejen české, ale i světové produkty malých pivovarů. Na otázku, kde mu nejvíc chutnalo, odpovídá jednoznačně: „Mně fakt chutnají nejvíc česká piva. Asi pro to máme zvláštní cit.“
Sládek na slovo vzatý
Malý průmyslový pivovar v Úněticích stojí v nenápadné zatáčce. Vyhlášené Únětické pivo tu má na starosti skvělý pivovarnický odborník Vladimír Černohorský. Byl to právě on, kdo pivovar uvedl po šesti desítkách let znovu do provozu. Kdysi začínal v Prazdroji, který koncem 50. let udával tón v kvalitě světového piva. Později pracoval v pivovarech různých velikostí u nás i v zahraničí. Zajímalo ho totiž rozjíždění minipivovarů ve světě.
„Když mě oslovili lidé, kteří to tu koupili pod vedením manželů Tkadlecových, nevěděl jsem, jak to tady celé půjde. Nakonec jsem nabídku přijal. Pivo se v Úněticích vařilo už v 16. století a já tady cítil jakéhosi pivního génia loci. Taky mě zajímalo, jestli dokážu na starém základě v nádherné budově vařit pivo, za kterým se bude jezdit,“ usmívá se nad třetinkou svého piva.
Žádné experimenty
Pan Černohorský zvolil ve zdejším pivovaru cestu starých osvědčených receptur. „Když jsem sem před třemi lety přišel, věděl jsem, že nechci jít do nějakých velkých experimentů. V té době hodně pivovarů koketovalo s nejrůznějšími pivy zahraničních typů, speciály, ochucenými pivy. Chtěl jsem jít jinou cestou. Chybělo tady totiž něco, co jsem už zažil. Pravá česká desítka a dvanáctka, které se dělaly kdysi,“ hovoří o své první várce, která spatřila světlo světa 15. května roku 2011. Během krátké doby se dostali na téměř deset tisíc hektolitrů.
Únětický pivovar získal řadu ocenění na degustačních soutěžích i přehlídkách. Pro pana Černohorského je ale největší satisfakcí ocenění konzumentovo: „Nikdy nezapomenu, jak na jednom z mých posezení, kde si povídám o pivu a které vždy organizujeme v jedné z našich osmdesáti odběratelských hospod, běžel v televizi hokej. A zrovna to bylo nějaké mistrovské utkání. A oni ho vypnuli. Prostě si ho nechali ujít a místo oblíbeného sportu se vyptávali na pivo. To mi tehdy udělalo opravdovou radost.“
Minipivovary v Česku
Na celém území České republiky vaří vlastní pivo na 237 minipivovarů. Podle Jaroslava Řehůřka, šéfredaktora časopisu Svět piva, dosáhne jejich počet do konce roku celých 250. Chcete-li je navštívit, podívejte se na stránky www.minipivo.cz
Tip autorky
Jarmila Štuková, fotografka a novinářka
Nejen milovníci piva, kteří do obce Chyše zavítají kvůli zlatavému moku, jistě ocení zdejší nově zrekonstruovaný stejnojmenný zámek. Na tomto krásném sídle hraběcího rodu Lažanských působil jako domácí učitel počátkem 20. století dokonce Karel Čapek. Zámecký majitel, pan Vladimír Lažanský, je zasvěceným odborníkem na pobyt slavného spisovatele, ale i na vše, co je se zámkem spjato. Doporučuji proto zajít na jeho komentovanou prohlídku, při níž velmi poutavě vypráví nejrůznější historky.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2014.
