Koledníci v Chanově aneb České Velikonoce po romsku
Betonová torza paneláků se jako bezzubá ústa zakusují do nebe plného rychle plovoucích mraků. Studený vítr krušnohorského předjaří profukuje dírami ve zdech sem a tam. Poslední zašedlé zbytky zledovatělého sněhu se válí po hnědých stráních okolních kopců. Na zabláceném prostranství mezi paneláky Chanova vesele poskakuje několik skupinek dětí s barevnými proutky v rukou. Vítr nese jejich výskot unavenou krajinou.
Polorozpadlé panelákové sídliště Chanov na periferii Mostu je dodnes živým důkazem dlouholetých – a zcela neúspěšných – snah komunistického režimu v bývalém Československu slepě asimilovat Romy do většinové společnosti. Do třinácti paneláků pro asi čtyři sta rodin, postavených v druhé polovině 70. let, byly tehdy sestěhovány romské i české rodiny ze Starého Mostu, který padl za oběť těžbě hnědého uhlí. Avšak nově přibývající romské rodiny, převážně z agrárních oblastí země, nedokázaly přizpůsobit svůj divoký, stále polokočovný život pevnému rytmu „socialistického“ života v paneláku. Moderní chanovské sídliště se záhy proměnilo ve zdevastované ruiny. Češi utekli jinam a Chanov se stal romským ghettem.
I když Velikonoce jsou dnes vnímány především jako křesťanský svátek, ve střední Evropě mají pohanský původ a souvisejí s jarní obnovou přírodního cyklu. Romové, v dřívějších dobách Cikáni, přinášeli během Velikonoc do svých obydlí v osadách zelené větve a květiny a dívky se jimi zdobily. Původní duchovní kultura Romů má totiž kořeny v animistických kultech, které uctívaly duchy a přírodní síly. Přestože po staletích strávených uvnitř křesťanské kultury převzali Romové velkou část vnějších znaků katolické víry a formálně se k ní hlásí, tradice jejich otců nebyly nikdy zcela zapomenuty. Například dříve bývalo zvykem, že večer před Velikonoční nedělí vložili do dřevěné mísy léčivé byliny, sušeného hada nebo ještěrku, kterých se všichni v osadě museli dotknout dvěma prsty. Nádobu převázali stuhou, nosili ji od domu k domu a každý do ní plivl. Pak bosorka (čarodějka) provedla zaříkávání a poslali mísu po vodě pryč. Tím z osady odehnali všechny nemoci.
V dřívějších dobách se také sjížděli příbuzní širší rodiny z celé republiky, aby společně oslavili Velikonoce (v romštině Patraďi neboli „Velká noc“) jídlem, pitím a tancem. Půl století násilné asimilace v panelových zdech Chanova však zřejmě nenávratně rozleptalo všechny magické pohanské zvyky, tradice a soudržnost, kterých byla romská kultura kdysi tak plná. Současné Velikonoce jsou tedy pro chanovské Romy pouze svátkem přejatým z majoritní společnosti, bez hlubší souvislosti s romskou kulturou.
České Velikonoce po romsku
Polorozpadlým sídlištěm pobíhá od brzkého rána několik partiček chlapců, občas i děvčátek, s umně spletenými pomlázkami a igelitkami v promrzlých rukou. Téměř všechny velikonoční karabáče jsou na konci ozdobeny rozstříhanými proužky barevných plastikových sáčků od potravin. Děti se prohánějí po obydlených i vybydlených panelácích, šmejdí patro po patře, se smíchem buší na umakartové dveře bytů a českými říkankami žádají o vajíčka. Tu dostanou vajíčko, tamhle pomeranč nebo jenom pár bonbonů do ruky. Nikde je neodmítli, žádné dveře nezůstaly zavřeny. Jak říká staré romské přísloví: „Nane čhave, nane bacht.“ Nejsou děti, není štěstí.
Česká společnost je výrazně protiromsky naladěná. Zčásti právem – časté zneužívání sociální pomoci státu vrhá na romskou komunitu velký stín a je těžko obhajitelné. Avšak minimálně stejným dílem vytvářejí napětí sami Češi. Jednak předsudečnou paušalizací, ale hlavně vlastní neschopností soužití s kýmkoli jiným než s Čechem. Od konce druhé světové války žili Češi v uzavřené zemi bez národnostních menšin a praktické každodenní soužití různých kulturních vzorců nikdy nemuseli řešit. Paradoxně pak vyznívá skutečnost, že Velikonoce v chanovském ghettu jsou vlastně do posledního detailu stejné jako Velikonoce na jakémkoli jiném panelákovém sídlišti kdekoli v Česku. Snad až na jeden rozdíl – české děti už zdaleka nechodí koledovat v takovém počtu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2012.
