Nevšední vycházka moravskou metropolí aneb 12 zastavení v židovském Brně
Dobrý tip pro návštěvníky Brna, ale i rodilé Brňany – projděte si město tam, kde zanechali své stopy židovští obyvatelé. Připravena je pro vás stezka, na které vás provede váš mobil nebo tablet.
Na brněnském židovském hřbitově jsem – ač rodilá Brňačka – poprvé v životě. Průvodkyni mi dělá Veronika Rút Nováková, autorka projektu Židovská stezka. Nápad se zrodil ve chvíli, kdy se Veronice dostala do rukou kniha Brno židovské od Jaroslava Klenovského, při jejímž čtení na ni zapůsobilo, kolik toho Židé Brnu dali, a dnes si to málokdo uvědomuje. Většina památek již nestojí, stejně jako již neexistují židovské kavárny, například Esplanade, která bývala místem setkání umělců a intelektuálů zejména židovského původu a byla poškozena bombardováním a posléze zbourána při stavbě Janáčkova divadla.
Spletitá historie
Na hřbitově jsme jediní návštěvníci a procházíme se mezi téměř devíti tisíci náhrobky rozesetými na třech hektarech. O původním židovském obyvatelstvu na území dnešního Brna máme první zmínky ze 13. století. Židé se věnovali především obchodu a půjčování peněz, což postupně vyústilo v nevraživost ze strany křesťanských věřitelů. Spor se začal vyhrocovat v polovině 15. století, kdy v Brně začal proti heretikům, husitům a Židům kázat františkánský mnich Jan Kapistrán. V roce 1454 byli Židé na základě výnosů krále Ladislava Pohrobka vypovězeni z královských měst a byl jim zabaven majetek. V průběhu 17. století Židům za poplatek povolili vstupovat do Brna na trhy a v 18. století byla židovská obec znovu založena.
Židé ovšem neměli povoleno pobývat v centru města, a tak se židovská obec začala formovat v okolí ulice Křenová. Původní židovský hřbitov již pochopitelně neexistoval a členům židovské obce v polovině 19. století pro zřízení nového hřbitova nabídli parcelu v dnešních Židenicích. Jméno čtvrti přitom nemá se svými židovskými obyvateli nic společného, nýbrž je odvozeno od osobního jména Židin.
Slavné rody
Mezi strohými šedivými náhrobky a honosnými hrobkami zámožných rodin vyčnívá bílá mramorová hrobka dynastie Löw-Beer. Devatenácté století bylo v Brně ve znamení prudkého rozvoje textilního průmyslu, a město si dokonce vysloužilo přezdívku „moravský Manchester“. Max Löw-Beer byl ve své době nejvýznamnější textilní průmyslník na Moravě. Jeho syn Alfred začátkem 20. století koupil vilu na dnešní Drobného ulici a své dceři Gretě daroval v roce 1929 jako svatební dar horní část pozemku. Greta a její manžel Fritz Tugendhat nechali na pozemku postavit unikátní vilu dle návrhu německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe.
Majitelé se do vily Tugendhat nastěhovali v prosinci roku 1930. Bohužel jim nebylo dopřáno v ní pobývat dlouho – začátkem války utekli před nacismem do Švýcarska a pak do Venezuely. Alfred Löw-Beer v Brně zůstával, aby se postaral o obchody a majetky. Dvakrát ho zatkli a během jednoho dne propustili, aby se následně ze země pokusil uniknout pod falešným jménem. Jeho mrtvolu nalezli poblíž železnice nedaleko Stříbra a dosud není objasněno, co se tehdy vlastně stalo. Potomci těchto význačných brněnských rodin žijí dnes po celém světě. V květnu tohoto roku měli někteří z nich příležitost se v Brně setkat a společně ve vile Tugendhat na své předky zavzpomínat.
Obě vily na začátku války zabralo gestapo. Ve vile Löw--Beer později vznikl domov mládeže. Vila Tugendhat byla poškozena, když se v ní po válce usídlil jezdecký oddíl Rudé armády, a za komunistů ji využívali jako rehabilitační středisko nedaleké dětské nemocnice. Do moderních československých dějin vstoupila jako místo, kde byla podepsána dohoda o rozdělení státu. Dnes je můžete obě navštívit, ale je potřeba si prohlídku naplánovat a rezervovat s velkým předstihem. Spontánnější jedinci mohou atmosféru nasát alespoň zvenčí — park vily Löw-Beer je veřejně přístupný. Je možné si v něm sednout do kavárny Celnice, umístěné ve zrekonstruovaném zahradním domku.
Hořící synagoga
Míříme do centra města a míjíme synagogu Agudas Achim. Kdyby mě Veronika neupozornila na fakt, že ta nenápadná funkcionalistická budova je jediná fungující synagoga v Brně, pravděpodobně bych si jí vůbec nevšimla. Nedaleko od bílé krychlové budovy, které dominuje velké čtvercové okno s modrým rámováním, stávala Velká synagoga (naproti dnešnímu Tesku na nádraží). Na jejím místě je dnes rumiště. Velkou synagogu nacisté vypálili první den okupace. Jednalo se o největší symbol židovství v Brně, což nacisté dobře věděli a nechali Židy následně odklízet trosky, aby jejich trauma bylo co největší.
Na událost si ostatně dodnes pamatují brněnští pamětníci, včetně mého dědy, který si na událost živě vzpomíná, ačkoli byl malé dítě: „Jednoho večera na začátku války mě otec zavedl k dohořívající židovské synagoze. Stál tam dav lidí a my jsme se k nim připojili. Dívali jsme se na doutnající trosky zpovzdáli a mlčky. Nebyli jsme žádní zvědavci, spíše jsme tvořili jakési tiché smuteční shromáždění. Spáleniště obstoupili uniformovaní esesmani a občas některý z nich přihodil nebo odkopl do skomírajícího ohně nějakou vzdálenější na zemi ležící trosku. Drželi jsme se v určité vzdálenosti, ale nikdo nás neodháněl, vždyť to bylo poučení i pro nás a jistě pozorně sledovali, zda snad nemáme v úmyslu něco víc než se nečinně dívat. Co jiného nám však v té chvíli zbývalo?“
O pár ulic vedle stávala v domě na Kolišti ústícím na Ponávku Nová synagoga, která byla za války výrazně poničena při spojeneckých náletech. K její rekonstrukci a údržbě se nikdo příliš neměl a budovu v osmdesátých letech strhli, aby na jejím místě mohla být postavena úrazová nemocnice.
Prapůvodní město
Přicházíme na Židovský plácek, jak se jmenovalo někdejší centrum nejstarší brněnské židovské čtvrti, jež se nacházela v okolí spodní části dnešní Masarykovy ulice. Osada tvořená shlukem domů, židovskou školou, špitálem a synagogou patřila k nejstarším židovským sídlům na Moravě. Synagoga pravděpodobně stávala na Římském náměstí v místech, kde dnes stojí kostel svaté Máří Magdaleny. Do osady se vcházelo Židovskou bránou, vedoucí do Židovské ulice, která ústila na Dolním trhu (dnešním náměstí Svobody).
Brána v Brně stávala až do první poloviny 19. století, kdy ji zbourali, nicméně až příště budete pospíchat z hlavního nádraží do centra města, podívejte se pozorně na fasádu domu při ústí Masarykovy ulice přímo nad vstupem do KFC. Nejkrásnější brněnskou městskou bránu si tam můžete prohlédnout alespoň na reliéfu. Na předměstí před bránou, tedy v místech před poštou na hlavním nádraží, býval židovský hřbitov. Z původního židovského hřbitova se dochovalo pouze několik náhrobních kamenů. Většina jich byla vytrhána a posloužila při stavbách v brněnském historickém jádru, jak se zjistilo později během rekonstrukcí.
Kameny zmizelých
Naše poslední zastávka je v kavárně Café Placzek na Minoritské. Bývalý textilní sklad zrekonstruovali a přeměnili na kavárnu teprve před pár lety. Jméno kavárny připomíná jméno významné brněnské židovské rodiny, z níž pocházel mimo jiné dlouholetý zemský rabín Baruch Placzek, a zároveň je symbolem čím dál většího zájmu veřejnosti o historii brněnských Židů. Těžko si představit příhodnější místo pro probrání dojmů a emocí, které po procházení stezky pociťujeme. Ptám se Veroniky, jaké má stezka ohlasy, a autorka mi vypráví, že nejvíce na ni zapůsobilo, když je při instalaci pamětní desky na místě, kde stávala Velká synagoga, oslovila naštvaně vypadající paní s dotazem, co to tam dělají, aby posléze vyjádřila radost nad tím, že se někdo snaží místo připomenout.
Když se budete vracet domů, zaměřte pozornost na chodníky pod vašima nohama. Velmi pravděpodobně narazíte na „Stolpersteine“ – tzv. klopýtající kameny neboli kameny zmizelých. Dlažební kostky s mosazným povrchem jsou pokládány do chodníků před domy, ve kterých žili Židé, již se stali oběťmi holocaustu a nacistického režimu. Jedná se o projekt Němce Güntera Demniga, který začal první klopýtající kameny pokládat v devadesátých letech v Německu. Kameny jsou dnes pokládány po celé Evropě a v České republice je jich v současné době instalováno několik set.
Nový pohled
Letní tropický den se postupně přehoupl v teplý podvečer a domů se vracím pěšky. Jako vždy moje trasa vede místy, kde se za první republiky začaly stavět honosné vily, do nichž se stěhovaly některé dobře situované židovské rodiny. Většina rodin nicméně zůstávala v částech města, kde žili jejich předkové, čili v okolí ulic Cejl, Křenová, Ponávka, Bratislavská a Francouzská v honosných činžovních domech. Procházím promenádní lipovou alejí na třídě Kapitána Jaroše a míjím dům, v němž se nacházelo až do jeho zrušení za okupace sídlo židovské obce. Udělám si malou zacházku k památníku obětem holocaustu na náměstí 28. října. Rozpačitě přijímaná tmavá krychle, po které stéká voda, má hrany o rozměru 3,14 metru. Odkaz na Ludolfovo číslo má připomínat lidské utrpení, jež se v dějinách neustále opakuje.
Z přechodu na Drobného ulici se mi naskytne pohled na vilu Löw-Beer a u vily Tugendhat zabočím směrem k domovu. Stejnou trasou jsem šla v životě nespočetněkrát a jednotlivá místa dobře znám, tentokrát je to však poprvé, kdy si po cestě všimnu hned několika klopýtajících kamenů, respektive poprvé si uvědomuji, proč tam ty zvláštní dlažební kostky jsou. Pokud jde o mě, Veroničino přání, aby se Brňané o svém městě dozvěděli něco nového a zamysleli se nad jeho dějinami z jiné perspektivy, bylo bezpochyby splněno.
Užitečnéodkazy
Připojit se k on-line obsahu stezky můžete díky nosičům s QR kódem, které jsou u jednotlivých zastavení instalovány. Pokud se vám nosiče nedaří najít, stačí ve vašem chytrém telefonu/tabletu kliknout na start na http://stezkybrno.cz/zs.
O festivalu Meeting Brno, s jehož přispěním stezka vznikla, se více dozvíte na http://meetingbrno.cz.
Brněnskou architekturu můžete podrobně prozkoumat na www.bam.brno.cz