Není tolik zemí na světě, kde můžete trekovat v horách a zároveň si ještě k tomu užít během jedné výpravy navíc deštný prales. Ekvádor nabízí všechno pro horolezce, turisty, dobrodruhy i milovníky přírody. Na první pohled úžasná země, která splní přání každému cestovateli.
Kdo poprvé spatří sopku Cotopaxi, bude uchvácen. Je to kráska mezi horami, téměř ideální kuželovitý tvar s ledovou čepicí, přesně tak, jak to bývá vykreslováno v pohádkových příbězích. Bílý vršek není jen sněhová čepice, ale také dobrých tisíc výškových metrů ledovce s nebezpečnými trhlinami. Šanci vyjít nahoru má každý s dobrou fyzičkou, hora není technicky náročná, největším úskalím je nadmořská výška. Nedostatek kyslíku a výstup bez aklimatizace se rovnají poměrně náročnému podniku, který nemusí dopadnout dobře. Do 4500 metrů nad mořem jezdí ještě auta a na parkovišti je k vidění pestrá paleta vozidel – džípy, dodávky, dokonce i městský autobus, žluté taxíky z Quita nebo náklaďák s partou studentů. Vyšlápnout si dalších 300 výškových metrů k horské chatě Refugio José Rivas s batohem dá pěkně zabrat. Tady každý pozná, jak na tom bude s dechem. Předbíhali mě mnozí důchodci, jenže oni jsou tu doma a poskakují v takové výšce každý den. Proto nezbývá než se naplno nadechnout a pomalu stoupat k vysněnému cíli.
Vrchol krásky
Horolezci i nadšení vysokohorští turisté, kteří zatouží vystoupat i výše než k chatě Refugio José Rivas ve výšce 4864 metrů, se musí připravit na náročný výšlap. Obvykle horolezci s celou výbavou, včetně maček, cepínů i lan, vyšplhají k chatě v poledne a vyčkávají na noc. Hodina po půlnoci bývá startem na namáhavý výstup s průvodcem s plnou výbavou. Nejčastěji cesta trvá šest až osm hodin výstupu, podle fyzičky. Vrchol vysoký 5897 metrů nad mořem je opravdovým magnetem skoro pro každého, kdo miluje hory. Před samotným výstupem je dobré také zjistit, jaká je aktuální seizmická činnost vulkánu, přece jen poslední výbuch překvapil poměrně nedávno a nečekaně v roce 2015. Celý rok trvalo, než se sopka uklidnila, a užít si stoupání na vrchol je opět možné od roku 2017. Největším zklamáním může být počasí, to nejde naplánovat. Sopka je často zahalena v mracích, a tak výstup s povinným průvodcem, za který zaplatíte od 200 USD, může být jen výpravou v mlze, jako to bylo v mém případě. Nejlepší počasí bývá v červenci a srpnu, to je velká šance, že se hora ukáže v plné kráse. Přesto je tu jedna nevýhoda – v těchto měsících fouká pěkný vítr, který může docela zkomplikovat celý pokus o výstup. Zato v prosinci a v lednu může být dobytí vrcholu jednodušší díky stabilnějšímu počasí a slabšímu větru.
Kdo se necítí na samotný vrchol, může přespat v chatě José Rivas, za nocleh se platí 32 dolarů. Hrnek dobrého horkého čaje zahřeje kdykoliv. Získáte tím aklimatizaci a ráno můžete po cestě značené mužíky vyšplhat k prvním ledovcovým splazům. Správně by každý do těchto míst měl jít s průvodcem, ale to nedělají ani místní.
Nešlapejte na lidi
Cotopaxi není jen samotný vrchol vulkánu, ale také překrásný národní park s dalšími rozeklanými vrcholy, jezery a spoustou druhů zvířat. Možná neznalé překvapí, že na úpatí hory byly vysazeny borové lesy. Část porostu patří do národního parku, zbylá část je hospodářský les na dřevo.
Pozitivní stránkou treků okolo sopky je liduprázdná krajina. Všichni touží spatřit jen vrchol, ale nikoho už nezajímá život okolo hory. To je velkou výhodou pro dobrodruhy: je tu spousta stezek i cest, a tak každý průměrně zdatný turista může obdivovat krásy krajiny bez lidí. V bezprostřední blízkosti se prohánějí stáda polodivokých koní, lišky i lamy vikuně. Při troše štěstí nad hlavou zaplachtí i kondor. Lávová pole se pomalu začínají zelenat a je úžasné vidět, jak příroda pár let po posledním výbuchu naplno ožívá. Vzdálenějšími místy okolo dravých vodních toků se musíte prodírat trsy trav, často vysokých až do pasu. Někomu může připadat takové putování monotónní, ale na mnoha kopcích se dají poznat i místa, kde žili původní inčtí osadníci. I tady, na úbočí sopky, stávaly celé vesnice nebo větší městečka s kamennými hradbami. A také může být úsměvné, když při prodírání trsy trav omylem šlápnete do obličeje spícímu indiánovi. Pro něho to nebylo určitě příjemné probuzení. Lidé i zvířata se v trsech ukrývají před nelítostným větrem, užívají si tak pohodovější odpočinek. Takže pozor, v trávě se spí, našlapujte opatrně!
Galapágy pro chudé
Každý den vyplouvají výletní čluny z přístavu Puerto López asi na hodinovou plavbu ke čtyřicet kilometrů vzdálenému ostrovu La Plata, který je součástí přímořského národního parku Machalilla. Samotný ostrov je lákavý především pro baťůžkáře, kteří nechtějí investovat více peněz na cestu na proslavené Galapágy. Za pouhých 25 dolarů je tu k vidění pravý ptačí ráj. Setkáte se s fregatkou obecnou, pelikány, tereji modronohými, plachtícími albatrosy galapážskými, lodě doprovázejí mořské želvy a pod vodou se ukrývají jedny z mála ekvádorských korálových útesů. Proto se ostrovu přezdívá „Galapágy pro chudé“, za jeden den uvidíte opravdu mnoho. Kdysi prý ostrov navštívil slavný pirát Francis Drake a zanechal tu podle legendy poklad. Dnes je ostrov rájem turistů, kteří jsou nadšení z mnoha ptačích druhů. Největším tahákem jsou batolící se terejové. Ti vedle vašich nohou předvádějí svatební tance nebo sedí na vejcích a v průběhu srpna již lze vidět i mláďata, která připomínají plyšové hračky. Mnozí obdivují také fregatky s rozpětím křídel i dva metry.
Asi nejzajímavějším obdobím pro tyto opeřence je období námluv. To samci nafukují pod svým zobákem velký červený vak připomínající míč.
Za kytovci
Červenec až září jsou období, kdy s železnou pravidelností připlouvají k pobřeží Ekvádoru velryby. Kytovci každoročně v toto období vyvádějí své mladé, a tak je možné spatřit početné skupiny velryb – keporkaků. Tento jedinečný okamžik si nechce nikdo nechat ujít. I mnozí rybáři v přístavu Puerto López přesedlali na turistiku. Přeplněné bárky vyplouvají na širé moře a každý pasažér pečlivě hledá známku přítomnosti velryb. Kapitáni výletních lodí se domlouvají vysílačkou, a tak naše loď stáčí kurz k nedalekému místu, kde v divokých vlnách už čekají na představení další dvě lodě. Když se kousek od našeho plavidla vymrští ocas velryby, zavládne nadšení. Podle průvodce se jedná o matku s mládětem, které bezstarostně dovádějí ve vlnách oceánu. Keporkaci nebo také plejtváci dorůstají délky až patnáct metrů a dosahují úctyhodné hmotnosti okolo dvaceti pěti tun. Proto jakmile se velryba vymrští, budí její rozměry úžas obecenstva. Plavidlo se naplno smýká na vlnách a někteří suchozemci nezvládají mořskou nemoc. Před plavbou je přece jen lepší držet dietu.
Pohádková laguna
Sopečné jezero Quilotoa je magickým místem, které si získá každého. Stěny vulkánu, který vybuchl naposledy před více než 800 lety, se zřítily a sopečnou kalderu zaplnila voda, čímž vzniklo fotogenické jezero široké tři kilometry a hluboké 250 metrů. Nedivím se všem superlativům, opravdu se jedná o nejhezčí kráterové jezero světa, kde stěny kaldery ční více než 400 metrů nad hladinou. Jeho dno je stále aktivní a jezero je ohříváno horkými prameny, proto je známé zelenou až tyrkysovou barvou hladiny. Kdo se sem vydá pěšky, myslí si, že 12 km výstupu zvládne levou zadní, jenže spousta turistů nepočítá s nadmořskou výškou. Přece jen jsme skoro ve 4000 metrech nad mořem a pod vlivem neustálých poryvů větru.
Při troše štěstí, když je jasno, okouzlí pohled každého další činné vulkány Cotopaxi a Iliniza. Jít okolo kráteru znamená udržovat rovnováhu. Když mě jedna z indiánek upozorňovala na vítr, netušil jsem, co mě čeká. Tady se snad vyplatí lézt po čtyřech, vítr člověka s naloženým batohem klidně poponese o metr i více. Konečně to správné dobrodružství, být sfouknut do jezera se jeví jako reálná situace. Vědí to i indiánské děti, které se starají o dřevěnou boudu s honosným názvem hostal. Prodávají jen čaj a pivo, nic jiného tu není, bouda z prken není vůbec ideálním přístřeškem. Vítr proniká všemi otvory a spíše to vypadá, že brzy odletí. První ranní turisté jsou docela nároční – Evropanka v luxusní výbavě se dožaduje vody na umytí rukou. Holčička s radostí ukazuje první možnost, je to jezero 400 metrů dolů z útesu. Přiznám se, že mně špína v tu chvíli vůbec nevadí.
Ptačí ráj
Pouhých 90 km od Quita u městečka San Miguel de Los Bancos se na svazích mlžných And ukrývá další přírodní poklad. Je to Milpe – ptačí rezervace provozovaná neziskovou organizací Mindo Cloudforest Foundation. Všichni znalci ptačího světa znají toto místo už dávno: kde jinde na světě můžete vidět pohromadě více než 300 druhů pestrých ptáků, včetně kolibříků, tukanů a papoušků. Pro návštěvníky tu jsou vybudovány jednoduché chatky. Největším lákadlem je pozorování ptačích druhů v samotném vysokohorském lese. Pro ty, co nejsou příliš znalí života opeřenců v nitru pralesa, tu mají ideální atrakci – pítka s cukrovou vodou, kam se pravidelně slétají oblíbení pestrobarevní kolibříci stejně jako tukani. Neuvěřitelně fascinující místo pro milovníky přírody i fotografy. Malí kolibříci bojují o místo u pítek nebo o květy v okolní zahradě. Je až neuvěřitelné, jak se malý kolibřík popere s velkým květem, kde je lákavý nektar. Tady se vyplatí jen v údivu pozorovat frmol kolem vás. Nejsou tu pouze ptáci, ale také motýli, kobylky a pavouci. Je velká škoda, že jsem byl před cestou sem okraden o fototechniku. Na druhou stranu se mi naskytla ideální šance zkusit jednou pozorovat svět bez šílenství s objektivy.
Galapážský ráj
Být v Ekvádoru a nezmínit se o Galapágách, to vůbec nejde. Neskutečný přírodní ráj zvířat vzdálený asi 1000 km od pevniny je hlavním cílem velké části turistů. Sopečné souostroví v Tichém oceánu bylo kdysi domovem pirátů a velrybářů. Dnes je díky důsledné ochraně přírody místem, které obdivují turisté i přírodovědci z celého světa. Největším tahákem jsou obří želvy, ale člověk tu doslova zakopává nejen o ně: uvidíte i leguány, fregatky, albatrosy, lachtany, podmořské želvy, žraloky a mnohé další endemické druhy, které nežijí nikde jinde mimo tyto ostrovy. Kdo tu ještě nebyl, měl by spěchat. Současné vstupné na ostrovy je 100 USD plus poplatek 20 USD za vstupní kartu, tedy galapážské vízum. Už několik let se uvažuje o částce až 1000 USD za vstup, která má být snížena, pokud budete pobývat i více dnů v Ekvádoru. Zatím se platí cena původní, ale dá se čekat, že velice brzy dojde k jejímu navýšení.
Kam za horami
Popsat všechna místa, kam se vydávají obdivovatelé výšek, ani není možné.
Vyšlápnout do hor se dá skoro všude a místní rádi poradí cestu. Tak jen pro doplnění ta nejznámější místa.
- Chimborazo – nejvyšší hora Ekvádoru s výškou 6268 metrů nad mořem je dalším magnetem pro dobrodruhy. Výstup nemusí být těžký, ale nastává stejný problém jako u Cotopaxi, a to aklimatizace. Vystoupat na vrchol je pro vaše bezpečí opět možné jen s registrovanou cestovní agenturou. Mnoho lidí hory podceňuje, a tak se není čemu divit, že ekvádorská vláda nevidí ráda individuální turisty. Velká zajímavost: hora Chimborazo byla dlouho považována za nejvyšší vrchol světa. Možné to je, pokud vezmete v potaz délku vrcholu vůči středu Země. Chimborazo měří od středu Země 6 384 404 metrů a nepálský Everest „pouze“ 6 381 670 metrů. Důvod výpočtu je jednoduchý, rotace planety dělá Zemi zploštělou a místa podél rovníku leží od středu naší planety nejdál.
A kdo se necítí na samotný vrchol, může uskutečnit trek okolo hory, který zpravidla trvá týden. Odměnou jsou fantastické výhledy na horu, pokud se na chvíli ukáže, a také stáda divokých lam vikuňa nebo močálovitých mokřadů zvaných Bofedales. - Národní park Cajas – oblíbené místo nedaleko města Cuenca. Skalnaté kopce, mezi kterými se ukrývá 232 velkých jezer a také další tůně a bažiny. Pohybujete se v nadmořské výšce od 3000 do 4500 metrů nad mořem. Jsou tu časté mlhy, tak bývá někdy náročné trefit tu správnou stezku.
Nejčastěji turisté volí cestu na tři dny mezi nejvyššími vrcholy nebo také po stezce Inků, kde jsou podél cest stále k vidění pozůstatky dávných staveb. Vstupné do parku je 10 USD. - Laguna Cuicocha – další sopečné jezero s dvěma ostrovy. Oblíbený výletní cíl z města Otavalo. Obejít jezero trvá půl dne, vzdálenost je zhruba 14 km a je co vidět. Procházíte kolem farem i horským lesem porostlým vousy lišejníků. Vše kolem kvete, jen stezka není tak jednoduchá, někdy pěkně strmě stoupá a klesá. Stěny se tyčí nad vodou do výše 300 metrů a pod hladinu je to ještě dobrých 150 metrů. Výhodou návštěvy je snadná doprava autobusem nebo taxíkem z Otavala.
Na kolik vyjde ekvádorská příroda?
Návštěva národních parků je jednorázově zpoplatněna. Vstup většinou není vůbec drahý, například národní park Cotopaxi má vstupní taxu 10 USD, ale třeba Galapágy už vyjdou na desetinásobek. Výstupy s průvodcem na Cotopaxi obyčejně stojí od 200 do 400 USD. V ceně je doprava na místo, veškeré vybavení pro lezení i ubytování a strava na chatě José Rivas. Pozor, pokud je cena příliš nízká, obyčejně vás čekají nezapočítané poplatky. Trekování v mnoha dalších parcích je většinou zdarma, jako například národní park Chimborazo. Jen pamatujte na to, že zavírají v 16 hodin a poté vás už nikdo nepustí. Naopak nejvyšší položkou v rozpočtu na trekování je vybavení, pokud vám chybí, a také doprava taxíkem do odlehlých končin.
V případě návštěvy deštného pralesa se nejčastěji putuje na několik dní do lůna divočiny národní rezervace Cuyabeno. Za čtyři až pět dnů pobytu v ubytování typu eco lodge může cena začínat na 350 USD, ale klidně se může vyšplhat i na 1000 USD na osobu. Vždy záleží, jak daleko do pralesa jedete. Čím jste dál od civilizace, tím více rostou náklady. Na první pohled to může vypadat jako drahý výlet. Jen co zjistíte, že v ceně máte dopravu na místo, tedy pirogu, která vás odveze do pralesního kempu, stravování, základní nápoje bez alkoholu, ubytování i průvodce, hned to vypadá přívětivěji. Připlácí se za návštěvu šamanů, místních komunit, zahrnuté není ani spropitné za program.
Vybavení
Pokud chcete vidět hory, nejvyšší vrcholy i třeba Amazonii při jedné cestě, vaše vybavení bude docela těžké. Pro trekování se hodí vše jako jinde, tedy kvalitní batoh, kvalitní spací pytel, karimatka, trekové hole a stan do extrémů. V horách obzvláště v období našeho léta duje pěkný vichr, o tom by mohli vyprávět ti, kteří chtěli ušetřit na stanu nebo větrovce. Pro výstup na Cotopaxi nebo Chimborazo nesmějí chybět mačky, cepín a lano. Výstup na tyto dva vrcholy je povinný s průvodcem a většina cestovních agentur s tím počítá, tedy veškeré vybavení je v ceně. U levnějších nabídek si musíte vše doplatit, takže výstup může být celkově překvapivě dražší. Naopak pro cestu do Amazonie se vyplatí vše zanechat v hotelu a vybavit se rychleschnoucím vybavením, moskytiérou, repelenty a gumáky. Opět platí pravidlo, že pokud jedete do pralesa s cestovní kanceláří, většina vybavení je v ceně.
Kam do Amazonie
Nejběžnější cesty za poznáním života amazonského pralesa začínají ve městě Lago Agrio nebo Coca Lago Agrio. Platí základní pravidlo: čím více chci zažít, tím déle musím být na místě. Zvířata sice mají své oblíbené lokality, ale štěstí nečeká každý den. Obecně nejvíce aktivity v pralese zažijete brzy ráno a pozdě večer a také v noci. Čím blíže k civilizaci, tím méně uvidíte. Přesto ani nejvzdálenější místa bez trochy štěstěny nenabízejí automatické spatření všeho, co zde žije. Dost důležitým faktorem je zkušený průvodce, který ví, kam jet, a především kdy. A to je opět o štěstí. Navštívit přírodní komunity není vůbec jednoduché, eco lodge v pralese to většinou umí, přesto to už nebudou lidé nepoznamenaní civilizací. Místní většinou dlouhodobě spolupracují s organizátory výpravy a rádi vám představí svůj život a zvyky v divoké přírodě. Nejlevnější cesty se pořádají do rezervace Cyuabeno, naopak finančně nákladnější do odlehlejšího národního parku Yasuní.
