Balkánský poloostrov je rájem pro speleology. Tamní ohromné jeskyně, bezedné propasti, mohutné vyvěračky i gigantické podzemní dómy, pořád z větší části ještě nebyly detailně prozkoumány. A stále zůstávají zaslíbenou neznámou zemí s příslibem dlouholetého tvrdého bádání a úchvatných objevů.
Kras nadosah metropole
Kompletní paleta všech krasových jevů doopravdy patří k mimořádně přitažlivým ozdobám zdejší přírody. Přitom pouze zlomek výjimečných divů vzájemného duelu vápence a vody je veřejně přístupný standardním turistům. Výlet na tato místa sice už ztrácí punc dobrodružství, ale zároveň zaručuje bezpečný návrat. Což samozřejmě platí také pro teritorium Bosny a Hercegoviny. Tu lze oficiálně absolvovat prohlídku jen symbolického počtu zdejších jeskyní: například dechberoucí Vjetrenici v Hercegovině u hranic s Chorvatskem, dále Orlovaču položenou poblíž Sokolce či nádherné Bijambarské jeskyně, které se ukrývají kousek od Sarajeva. To z nich učinilo pohodlný cíl. Východisko k nim leží ihned u silniční magistrály z bosenské metropole do průmyslové Tuzly.
Přívětivě zelená vysočina
Kousek za Sarajevem se silnice zakousne do kopců. Pokud náhodou provoz nebrzdí kamiony, tak řidiče čeká plynulá jízda nádhernou horskou krajinou. Postupně se komunikace vyšplhá až na rozlehlou náhorní plošinu Nišićka visoravan (vrchovina). Tady se magistrála takřka dotkne tisícimetrové nadmořské výšky. Kolem se pak chvílemi rozprostřou otevřené pasáže zvlněných zelených pastvin a linií úzkých políček. Mezi nimi jsou rozházeny samoty i malé osady, z nichž občas zazáří kostelní věž či minaret. Nišićka visoravan si pořád uchovala staletou tradici pěstování pohanky. Ovšem značnou část náhorní plošiny pokrývají rozlehlé lesy. Kupodivu převládají smrčiny. Těžko posoudit, zda jde o přirozené horské porosty, nebo jestli se jedná o dědictví rakousko-uherského hospodářství. Žádný vyprahlý divoký Balkán se tedy překvapivě nekoná. A našinec si zde připadá, jako by se ocitnul někde na Českomoravské vrchovině. Jen občas nízké vápencové skalky signalizují rozdílné geologické poměry a neklamnou známku dobře ukrytého krasu.
Perfektní infrastruktura
Auto necháváme na odstavném parkovišti. K jeskyním pokračujeme po svých. Pravda, mohli bychom využít turistický vláček, ale raději se protáhneme. „Prohlídka vám začíná za půl hodiny,“ sdělil nám informátor a strážce. Takže ideál, neboť k jeskyním to je dva kilometry pěšky hezké cesty lukami a hustým lesem s temnými tůněmi, jezírky i rašeliništěm. Ta patří v Bosně ke vzácným biotopům. Prozatím odoláváme průzkumu naučné stezky i svodům restaurace v horské chatě a pár stánkům, kde se suvenýry doplňují s regionálními produkty. Naštěstí jejich počet je přiměřený. Okolí je příkladně upraveno a udržováno. A spíše připomíná německy hovořící země, než jihovýchodní Evropu. Nechybějí tu plánky, mapy, tabule, zázemí i odpadkové koše. A na Balkán zde vládne úzkostlivý pořádek. Žádná divoká ohniště, či odpadky, kam oko dohlédne. Jen pár košů je poškozených a vysypaných. Zřejmě opodál popásající se krávy zatoužily po zbytcích. Případně si v noci zpestřil jídelníček huňatý míša.
Osm jeskyní kousek od sebe
První chvíli to ani nevypadá, že máme nadosah velkolepé dílo přírody. Pak se najednou začnou objevovat závrty i nízké útesy, s prvními jeskyněmi. Bezprostředně vedle stezky se černá Dimšina jeskyně, v jejíž podzemních útrobách protéká ponorný tok. Kousek od ní zase zeje hluboká Djuričina jeskyně. Ta svým prudkým ústím navenek připomíná propast. V ní se až do parného léta drží návěje zimního sněhu. Djuričina jeskyně původně byla aktivním ponorem. Dovnitř se dostanou pouze speleologové, na které tam čekají mnohá překvapení – třeba až dvacet centimetrů mocná kalcitová krusta, do níž jsou uzavřené staré nánosy hlíny z dob, kdy zde zurčel podzemní potok. Celkově se Bijambare pyšní osmi jeskyněmi, včetně jedné ledové.
Do nitra útesu
Náhle se nad špičkami smrků vynořila kolmá vápencová stěna. A za okamžik jsme stanuli u vstupu do Střední bijambarské jeskyně. Prostor před portálem vyplňovaly ostrohranné balvany – jasný svědek dřívějšího skalního řícení. Sešla se nás tady menší skupina, převážně cizinci. Průvodkyně nás vpustila dovnitř. Tam nás pohltila tajemná atmosféra labyrintu ohromných tunelů a chodeb, které navzájem propojily gigantické dómy. Délka toho největšího dosahuje osmdesát metrů. Mezi dómy vyniká „Hudební dvorana“ s nádhernou akustikou. A průvodkyně nás sama vybídla, ať si ji ověříme vlastním zpěvem. Dispozice prostor ukazuje, že i tady je vymodelovala podzemní říčka. Přesto se jeskyně může pochlubit zajímavou výzdobou: stěny komínů krášlí sintrové vodopády, ze stropu i na bocích chodeb, místy visí desítky krátkých buclatých krápníků, jako by je sem v pravidelném uspořádání instalovala ruka avantgardního sochaře a chvílemi se při decentním nasvícení zalesknou krystalky kalcitu. Barva výzdoby kolísá od nažloutlé až po černou. Upravená trasa zavede návštěvníky téměř půl kilometru do nitra útesu. Překvapivě ale prohlídka probíhala volně, bez podrobného výkladu. A zároveň bez omezení fotografování, což hodnotím velice pozitivně.
Stopy člověka
Už drobná instalace sochy pravěkého člověka naznačila, že jeskyně poskytovaly domov našim předkům. Hojnost nálezů poskytnul průzkum Horní bijambarské jeskyně. Ta je přístupná zcela volně. A od jejího portálu se naskytne pěkný výhled. Pouze je třeba se k ní vydrápat po příkré pěšině. Výstup ale zvládají i turistky v lodičkách s podpatkem. Baterka netřeba, jeskyně je dostatečně prosvětlena, a dokonce prakticky vybavená stolkem s posezením. Přestože už klepal na vrátka podzim a byl všední den, sešlo se nás u jeskyní více turistů. Avšak žádný enormní počet, kdy se se výlet promění v utrpení. Během léta panuje odlišná situace. „Na lukách kolem piknikují desítky rodin z arabských zemí,“ prozradil mně parťák. Ty si centrální Bosnu oblíbily kvůli rajské zelené krajině plné řek, vodopádů, jezer i svěžímu klimatu hor. Navíc se pohybují mezi svými souvěrci, byť naštěstí pořád stále vlažnými, pohostinnými vůči všem a plně zakotvenými v rázovitém kulturním okruhu jihovýchodní Evropy, díky nimž je tolik přitažlivý. Bijambare díky spleti pohodlných lesních cest osloví též cyklisty. A do středověkých dějin Bosny vtáhne příchozí galerie náhrobků z éry bosenského království umístěná ve volné přírodě. Ty se nazývají stećky a představují unikátní díla, která se nevyskytují nikde jinde, než na území historické Bosny. Zdejší stećky původně u osady Donji Čevljanovići tvořily nekropoli výstižně pojmenovanou Mramorje. Později musely být díky stavbám komunikace dvakrát přeneseny. Tu posléze našly důstojné místo.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak a za kolik
Bijambarské jeskyně leží zhruba čtyřicet kilometrů od Sarajeva. Teoreticky by u nich též mohly zastavovat autobusy pravidelných linek do Tuzly. Upozorní na ně infotabule a odstavné parkoviště zbudované vedle magistrály. Tam se platí mírný poplatek – 2 KM, za vstup do chráněného krajinného území Bijambare. Prohlídky Střední bijambarské jeskyně se konají od dubna do listopadu, mimo sezónu ve všední dny třikrát denně. O víkendech a během sezóny (červen až září) je frekvence vyšší. Cena vstupenky činí 3 KM. Rozpis prohlídek je zveřejněn na internetových stránkách - www.zppks.ba.
