Oslo

Oslo Zdroj: Petr Fero a Allphoto

Slavný Muchův obraz Výkřik patří do dlouhé řady děl pochmurného norského umění.
Frognerův park je galerie soch Gustava Vigelanda pod širým nebem.
Vigelandovo sousoší znázorňuje kolotoč života. Někomu připadá spíš jako boj o přežití.
Nezvykle zakřivená betonová věž je skokanský můstek Holmenkollen.
Na tomto maličkém voru dokázal Thor Heyerdahl přeplout Tichý oceán.
7
Fotogalerie

Toulky po Norském království: Ponuré umění na Louce bohů

Zdá se vám, jako by titulek vznikl po pořádné severské pijatyce? Kdepak! Louka bohů - právě tohle totiž v dávné řeči Norů znamená název norské metropole Oslo. Dnes je plné nejen zeleně, ale také muzeí a galerií.

Mohli byste si tu připadat jako doma. Platí se zde korunami a cenovky mají u zboží i služeb zpravidla podobnou hodnotu jako v Česku. Problém je v tom, že veškeré útraty v Norsku je nutné násobit přibližně třemi. Skandinávie je drahá. A o norské metropoli Oslo (čti uslu) to platí dvojnásob. Přesto nezoufejte. Vydáte-li se na sever Evropy nejen za volně přístupnými zázraky přírody, ale i za kulturou, nemusí vás to nikterak zruinovat.

Norské chmury na plátně

Příkladem budiž nejslavnější norský obraz: podivuhodný Výkřik od Edvarda Muncha. Ten je k vidění zdarma v Národní galerii. Munch namaloval čtyři exempláře Výkřiku. Obraz se stal takovým hitem, že byl za posledních dvacet let hned dvakrát ukraden! Zvláštní ponurá nálada a úzkost opuštěné křičící postavy s hlavou v dlaních, vše vyjádřené spletí barevných čar daleko víc v náznacích než v ostrých konturách, vás chtě nechtě přitáhnou k bližšímu zkoumání. Zároveň jako by podtrhoval náladu celé norské Národní galerie, kde visí. Takřka vše tu dokládá drsný život na severu. Nijak veselá nejsou ani další díla místních umělců: převážně chmurné norské krajiny či záběry z těžkého života obyčejných lidí.

Norskou Národní galerii najdete zhruba kilometr od centrálního nádraží Oslo S v jedné z postranních uliček. Galerie je přístupná zdarma, a pokud na vás dolehne únava z tíživé atmosféry vystavených obrazů, můžete spočinout na lavicích v některých výstavních sálech, což nebývá v galeriích zrovna zvykem.

Za uměním se v Oslu můžete vydat třeba i do parku. Stačí nasednout na metro a popojet z hlavního nádraží severozápadním směrem do stanice Majorstua. Odtud dojdete k jednomu z hitů norské metropole: rozlehlému Frognerovu parku se záplavou soch Gustava Vigelanda. Městští radní tomuto umělci ve 20. letech minulého století zřídili ateliér výměnou za to, že veškeré své dílo odkáže radnici. A tak vznikl velkolepý park plný desítek bronzových a žulových soch, věnovaných lidskému životu a mezilidským vztahům.

Šlágrem velkolepé galerie pod otevřeným nebem je čtrnáctimetrový žulový obelisk, znázorňující prazvláštní propletenec 121 lidských těl. Dílo tesala trojice kameníků z jediného kusu kamene celkem čtrnáct let. Na první pohled to vypadá jako boj o přežití mezi tvory, kteří si zcela bezohledně šlapou po hlavách v cestě na vytoužený vrchol, ale někteří teoretici umění ho vykládají jako sofistikovaný falický symbol či dokonalou ilustraci koloběhu života na zemi. Vyberte si sami...

Nejkrásnější metro světa

Až se z Frognerova parku budete vracet na stanici metra Majorstua, všimněte si při pohledu z nadchodu zdejšího nástupiště vysoké, hustě zalesněné hory v pozadí nad kolejištěm, jejíž dominantou je nezvykle zakřivená betonová věž - skokanský můstek Holmenkollen. Jakkoli se zdá nedosažitelně daleko, linka metra číslo 1 vás doveze skoro až k němu z terminálu Majorstua za dvacet minut.

A i kdyby vás vůbec nezajímalo národní lyžařské muzeum na Holmenkollenu, mapující čtyřtisíciletou historii lyžování, dokonce i kdybyste nezatoužili pohlédnout na Oslo z vrcholu onoho skokanského můstku, přece se tím směrem vydejte. Trasa na Holmenkollen je totiž bez nadsázky nejkrásnější linkou metra na světě.

Konečná zastávka Frognerseteren stojí totiž přímo v lese. Cesta sem z centra zabere půlhodinku, ale nudit se nebudete ani vteřinu. Po startu v nulové nadmořské výšce během půl hodiny vystoupáte bezmála o 500 metrů výš. Už cestou podél trati probleskují mezi stromy náramné výhledy na Oslo a moře v pozadí, dokreslované pastelovými barvami malebných sídlišť vystavěných z útulných dřevěných domečků, jimiž se koleje proplétají v ostrých zákrutách. Z vyhlídky na konečné se pod vámi nakonec rozprostře jako na dlani celý Oslofjord. A jestliže se z peronu metra vydáte rovnou do přilehlého lesa, podle ročního období tu potkáte buď rekreační běžce, orientační běžce, anebo běžce na lyžích. V každé roční době a za každého počasí tu bude živo. Norové jsou národ sportovců.

Slavní mořeplavci

O kondičce a „přírodním“ založení Norů svědčí nejen suchý statistický fakt, že území jejich metropole pokrývají lesy z 55 procent (!), ale také několik muzeí na poloostrově Bygdoy věnovaných mořeplavbě. Začít můžete třeba v Muzeu vikinských lodí, nalezených v překvapivě dobrém stavu v jílovém podloží na jihu Norska. V podlouhlé budově jsou vystavena skvěle zachovaná dubová plavidla chrabrých válečníků, o nichž se traduje, že dopluli na svých obrovských veslicích do Ameriky dávno před Kolumbem. Lodě jim však nesloužily jen k dobývání oceánů, ale překvapivě mohly mít i roli podobnou faraonským pyramidám. Součástí jedné z lodí jsou totiž ostatky ženy, jež si za života očividně užívala nesmírného bohatství: na onen svět ji doprovázelo nejen tělo její obětované otrokyně, ale také kupa věcí - od obyčejných potřeb k dennímu užití až po luxusní drobnosti.

„Svá“ muzea mají v oblasti Bygdoy také dva z nejslavnějších Norů dvacátého století. Nepřehlédnutelná stavba trojúhelníkového tvaru skrývá uvnitř legendární loď Fram polárníka Roalda Amundsena, který 14. prosince 1911 jako vůbec první člověk stanul na jižním pólu a jehož pestrý život ukončila v červnu 1928 havárie letadla při pátrání po Nobileho vzducholodi Italia v severním Norsku. Fram si můžete prohlédnout a osahat nejen zvenku, ale také důkladně prolézt uvnitř a nahlédnout tak do života polárníků před sto lety.

Hned naproti stojí daleko méně nápadná, zato však neméně zajímavá expozice: Muzeum Kon-Tiki. Možná jste obdivovali Thora Heyerdahla, jenž přeplul v půli minulého století Pacifik na balzovém voru nazvaném Kon-Tiki, na základě jeho knih. Ale teprve až tu chatrnou lodičku spatříte na vlastní oči, oněmíte úžasem nad tím, co tenhle chlapík ve skutečnosti dokázal ve snaze potvrdit svou teorii o dávném osídlení rajských tichomořských ostrovů v Polynésii imigranty nikoli z Asie, nýbrž z Jižní Ameriky. Jakmile budete před jeho plavidlem stát, neodbytně na vás budou dotírat přinejmenším dvě otázky: jak se tahle spleť rákosí vůbec mohla udržet dlouhé týdny na hladině a jak na palubě vlastně mohla vydržet posádka? Heyerdahlovo muzeum vám třeba naznačí odpovědi...