Gibraltar: britské zámořské teritorium, které je Španělům trnem v oku
Gibraltar je místem, které na mapě vypadá jako kapka v moři. Význam Britského zámořského území ovšem dalece převyšuje otázku téměř nicotné rozlohy. Jeho důležitost nespočívá pouze ve strategické poloze, ale také v uplatňování britské geopolitické, vojenské či obchodní sféry vlivu. Po staletí je tak Španělsku, které si tento skalnatý výběžek na jihu Pyrenejského (či též Iberského) poloostrova rovněž nárokuje, spíše pověstným trnem v oku.
La Línea
Španělské město La Línea de la Concepción se rozprostírá v nejbližší blízkosti hranice s Gibraltarem. Pro většinu obyvatel země je však známo zkráceně jako La Línea. V rámci Španělska jde o jedno z nejchudších míst v celé zemi a na konci minulého století mělo přezdívku Ciudad sin ley, tedy město bez práva.
V mlhavém ránu se vydávám k ruinám pevnosti Santa Barbara, která vznikla poté, co byl Gibraltar připojen k Velké Británii jako součást mírové smlouvy zvané utrechtský mír (1713). Touto smlouvou byla ukončená válka o tzv. španělské dědictví a dokument, který oficiálně postoupil strategické území britské imperiální mocnosti „na věčné časy“, byl velkým diplomatickým vítězstvím ostrovní země. Nejen tuto pevnost, ale celou sérii opevňujících struktur vedoucích od východu na západ postavil na příkaz španělského krále José Próspero de Verboon, aby se zabránilo případným britským expanzivním choutkám do vnitrozemí. Dnes jsou kamenné rozvaliny u břehů Středozemního moře kulturní památkou a po rozbřesku jsou využívány místními obyvateli především pro venčení psů. Právě odsud začala vyrůstat osada La Línea, jež se postupně změnila na vesnici a dnešní město s 65 000 obyvateli.
Prázdné bulváry u promenády lemované palmami i dlouhé ulice vedoucí k hranici s Gibraltarem se po rozednění rychle mění v parkoviště automobilů. Řidiči odstaví auta a spěchají ke hranici s Gibraltarem. Někteří z nich vytáhnou z kufru auta elektrickou koloběžku, čímž získávají rychlostní výhodu před pěšími v ranním „úprku“ ke hranici. Denně za prací, do poslední evropské kolonie, od roku 2002 označené v oficiálních dokumentech jako Britské zámořské území (British Overseas Territory), dojíždí až 15 000 lidí ze Španělska. I přesto, že ekonomicky silnější soused nabízí mnoho pracovních míst, okolí La Líney se stále potýká se zhruba 30% nezaměstnaností.
S východem slunce ruch ve městě notně zesílil a plíživý hluk civilizace začíná soupeřit s pronikavým voláním poletujících racků. Město samotné pulzuje již od časných hodin, kdy se v bistrech podává snídaně. Ovšem kromě tradiční býčí arény v centru a krásné moderní nemocnice na okraji města mě zde nic nevábí, a tak se na sklonku dne vydávám na horu Sierra Carbonera. Za městem, na úpatí kopce, spatřuji mnoho vysloužilých kuchyňských spotřebičů a nábytku, jejichž přítomnost zde je známkou všeobecného úpadku města. Než natrefím na cestu, prodírám se nahoru křovinovým porostem s ostny. Kdysi zde rostly stromy, ty však byly v minulosti vykáceny, zejména na produkci dřevěného uhlí. Dnes stojí v zálivu největší španělská rafinerie jménem Gibraltar-San Roque, která pokračuje ve výrobě paliva. Obrovská továrna vypadá z výšky jako malé město. Fléry spalující přebytečný plyn již začínají zářit do pomalu přicházející tmy. Největší i nejpůsobivější dominantou oblasti je však masiv Gibraltarské skály. Na jejích špičkách se tyčí radar a komunikační věže vojenské techniky. Zde, ze střechy betonového bunkru, je patrné, proč se berberský vojevůdce Tárik ibn Zijád vylodil v roce 711 u strategického místa v oblasti. Po úspěšném dobytí a podrobení tehdejšího Vizigótského království výbojnými muslimy byla skála pojmenována Džebel al-Tárik (tedy Tárikova skála) a z tohoto jména se postupem času vykrystalizoval název Gibraltar.
Psí úprk přes hranice
Mou základnou pro pobyt v oblasti se stala La Línea. Ubytování zde vyjde mnohem levněji. Navíc chůzí jsem na hranicích za pouhých deset minut. Jako první ovšem podnikám procházku podél celé hraniční čáry, od pláže na východní straně směrem na západ. Celá linie měří 1,2 kilometru a na písečném podloží vyrůstá heřmánek a jiná květena. Rezavý plot s ostnatým drátem tady již něco pamatuje. I přes mnoho blokád (celkem 14), se kterými se Gibraltar za svou existenci potýkal, byl hraniční plot vztyčen až v roce 1910 na přání španělské strany. „Do té doby zde stály pouze strážní budky a mezi nimi se nacházelo široké neutrální pásmo. Pašování cigaret bylo už tehdy velkým problémem. Strategií pašeráků bylo přivázat kontraband na speciálně vycvičené psy, kteří probíhali přes hraniční pásmo mezi budkami. Ostrá střelba na psy však spíše ohrožovala pohraničníky obou zemí,“ píše v eseji Příběh gibraltarsko-španělské hranice pro New Statesman místní historik Tito Vallejo o důvodu vztyčení plotu. Na západní straně hranice pozoruji ve vodě hejno drobných rybek prohánějících se u polorozpadlé hraniční bariéry vystupující z moře.
Je čas na cestu do vojenské pevnosti, města i státu s vlastním parlamentem. V pozdním ránu už dlouhé fronty před hranicí prořídly. I když se vztahy obou sousedů kvůli brexitu změnily k horšímu, tak zde, na hranici, díky prozatímní dohodě o pohybu lidí, to nejde téměř poznat. Zařazen v krátké frontě pozoruji, že úředníci občanské průkazy téměř neprohlížejí. Jelikož mám nachystaný cestovní pas, stávám se výjimkou; určitým zpestřením pro španělského úředníka, jenž můj dokument bere velmi vážně. Jeho gibraltarský protějšek mě však již bez zájmu odmávne a cesta do kolonie je pro mě volná.
V dlouhotrvající době vzájemné nedůvěry mezi státy, zvlášť po vystoupení Spojeného království z Evropské unie, je tato exponovaná oblast s nejrůznějším vojenským aparátem, včetně sledovacích zařízení, dobře zabezpečená. Je to také tím, že obě strany na sebe neustále pohlížejí s velkou nedůvěrou. Taktéž krátká vzdálenost od afrických břehů či neexistence spotřební daně a DPH v Gibraltaru sem svádí pašerácké gangy i jednotlivce k nejrůznějším ilegálním operacím. O ostražitosti španělských pohraničníků se přesvědčuji sám na sklonku dne, když procházím přes hranice zpět do Španělska. Přísného celníka vůbec nezajímá můj cestovní doklad, ale můj naditý batoh. Všechno mé fotografické náčiní projde důkladnou prohlídkou, na jejímž konci se už přátelsky a s úsměvem ptá, zdali také lítám s dronem. I tato otázka je součástí jeho práce; vždyť právě drony jsou často využívány pašeráky k přepravě drog z afrického kontinentu do Evropy.
Procházka přes letiště
Hned od hranic vede do Gibraltaru třída Winstona Churchilla. U první zastávky jsou zaparkovány typické dvoupatrové autobusy, jaké normálně jezdí v anglických městech. U kraje silnice čekají také řidiči taxíků na své pasažéry. Nejlukrativnější rito jsou turisté, kteří chtějí strávit v Gibraltaru pouhé dvě až tři hodiny, proto zde taxikáři slouží i jako turističtí průvodci. Pro čerstvého návštěvníka by však bylo chybou vzít si taxi nebo nasednout na autobus. Churchillova třída totiž pokračuje přímo přes letištní plochu i ranvej samotnou, dál do města. Dnes už tudy nevede silniční provoz jako dříve, protože byl sveden do nového tunelu, který byl vybudován pod východním koncem letiště. Na cestu přes ranvej se tak vydávají pouze pěší, cyklisté či koloběžkáři. Ale i bez provozu aut jde stále o jedno z nejunikátnějších světových letišť. Plocha, kde dříve stávala dostihová dráha, byla zabrána v roce 1939 pro Královské námořnictvo, které zde zřídilo aerodrom. V roce 1942 byla ranvej prodloužená směrem do mořské zátoky rekultivačním procesem. Jako stavební materiál posloužila suť z tunelů budovaných v Gibraltarské skále pro obrannou činnost během druhé světové války. Kulturní zajímavostí je, že na letištní ploše vznikly svatební fotografie Johna Lennona a Yoko Ono.
Na ranveji však kvůli skále vysoké 426 m vládnou křížné větry a podmínky pro přistání tady mohou být pro piloty náročné. Když se zastavím přesně uprostřed dráhy, obrovský prostor mě svádí k tomu, abych rozpažil ruce a se silným větrem odlétl. Zvláštní pocit z nesmírné síly unikátního místa mě neopouští ani po několikáté exkurzi. Brány na obou koncích chodníku přes letiště začínají zavírat, když je příchozí letadlo 12 mil (19 km) od letiště. Technici před přistáním či odlety ještě náležitě zkontrolují plochu, aby na ní nezůstaly nějaké odpadky od pěších civilistů, které by mohly ohrozit bezpečnost provozu, a cesta stroje na ranvej je volná.
Pohled do Afriky
Slunce svítí, je teplo a obloha je bez mráčku. Takového počasí je třeba využít, zvlášť proto, že Gibraltarská skála svou výškou ráda vábí mraky. Mé kroky vedou na písečnou pláž jménem Catalan Bay na východě poloostrova. Ve všední den tady zpočátku není mnoho lidí, ovšem za chvíli začnou do pravidelných vln a skřehotání racků zasahovat hlasy dětí. Sem, na pláž, přišly se třídou a jejich úkolem je přeměřování pláže. Při koupání v moři pozoruji jinou skupinu, tentokrát skotačících delfínů. Po plavání a relaxaci na žhavém písku je čas jít dál. Ještě však zamířím za učitelkou zeptat se, kolik měří tato pláž. Odpověď kupodivu nedostávám ani ve stopách, ani v yardech: „Je to přesně sto šedesát metrů,“ odvětí mi. Těžko říci, jak se tato krásná pláž promění za pár let. Nedaleko odtud již započal obrovský projekt rekultivačního procesu pobřežního pásma zvaný Eastside project. Rozšiřování pevniny v Gibraltaru je běžnou praxí. V minulosti takhle vznikly celé čtvrtě, jako například Ocean Village (2006), Coaling Island (2019) či již zmíněné protažení letištní dráhy. Vláda těmito projekty bojuje s nedostatkem místa pro zvětšující se populaci (dnešní počet je 39 729 plus 1250 vojenské posádky). Tím však zároveň přilévá olej do ohně, protože Španělsko rozporuje nároky na gibraltarskou suverenitu, a tudíž přibývají další spory všech tří stran. Pro Španělsko bylo urážlivé i gesto místních lidí, když v roce 2004 na oslavu 300 let britské vlády vytvořili lidský řetěz kolem Gibraltarské skály.
V Gibraltaru to není nikam daleko. Autobusem rychle dorazím na jižní špici zvanou Europa Point a rázem mi vítr čechrá vlasy u majáku, kde je skvělý výhled přes Gibraltarský průliv až na africký kontinent. Území nejblíže odtud však nepatří Maroku, které si na ně sice činí nárok, ale Španělsku. Jde o Ceutu – autonomní španělské město na africkém pobřeží. Historie Ceuty, která se v minulosti taktéž potýkala s mnoha blokádami, je pohnutá stejně jako Gibraltaru. V roce 1415 uspořádal Jindřich Mořeplavec (1394–1460), který položil základy portugalské koloniální říše, úspěšnou výpravu proti Ceutě, tehdy ovládané arabskými piráty. Když se však Portugalsko spojilo do unie se Španělskem v roce 1580, připadla Ceuta Španělskému království. A od té doby se rozhořel ostrý konflikt mezi Marokem a Španělskem, jenž postupně přešel v táhlý diplomatický spor mezi oběma státy.
Lodní doprava v průlivu je neuvěřitelně silná. Denně zde propluje až 300 tankerů a mnoho dalších plavidel. Stejně jako v průlivu mezi Anglií a Francií, tak i tady se občas bojuje o plavecké rekordy. Nejužší část mezi kontinenty měří 14,4 kilometru a držitelem nejrychlejšího času je (od roku 2008) David Čech, který hned po dosažení rekordu jako jediný přeplaval úžinu zase zpět.
Děravá hora
Už staří Římané pojmenovali Gibraltarskou skálu Mons Calpe, tedy Děravá. Začala vznikat v tropickém oceánu jurského geologického období zhruba před 200 miliony lety. Právě díky střetu tektonických desek se časem vápencový masiv začal zdvihat nad hladinu moře. Jelikož tato sedimentární hornina podléhá krasovění, vzniklo ve skále erozí mnoho jeskyní. Při exkurzích do nitra hory se přes chodby vybudované na obranu pevnosti během Velkého obléhání (1779–1783) či tunely proražené během druhé světové války dostávám až do jeskyně svatého Michaela. Je nejpopulárnější z více než 200 jeskyní ve skále nad hladinou moře. Během různých věků byla sluj používána nejen jako obydlí prehistorických lidí, ale také jako muniční sklad, provizorní nemocnice, místo na piknik a dnes mezi stalagnity a stalagnáty vystupují slavní umělci, probíhají zde nejrůznější koncerty či volba královny krásy.
Gibraltar je také místem, kde byla v roce 1848 poprvé nalezena zkamenělá lebka člověka neandertálského (Homo neanderthalensis). Experti se domnívají, že toto území bylo jejich posledním útočištěm před vyhynutím. Od doby prvního nálezu v lomu Forbes se našly také další lebky či jiné ostatky v jeskynních prostorách uvnitř skály.
Ovšem největšími „celebritami“ v Gibraltaru jsou bezesporu magoti bezocasí. Jedná se o jedinou kolonii opic v Evropě, která přežívá na místní skále po staletí a svou dlouhodobou přítomností dotváří identitu celého teritoria. Tato úzkonosá opice však tady byla na pokraji vyhynutí. „V roce 1910 zde bylo 200 opic, tolik, že se rozdělily do dvou tlup a začaly vést krvavé střety mezi sebou; v roce 1913 pak zbyly už jen tři samice,“ píše v knize Outposts (Základny) autor Simon Winchester. Agrese mezi magoty pokračovaly nadále. Jednou z jejich bojových technik bylo prokousnutí páteře, které vyřadilo ze života mnoho jedinců. I přes snahy koloniální vlády udržet vyšší počty opic zde v půlce druhé světové války zbylo pouze sedm kusů. Tato nebývalá krize i mýtus, který praví, že „když opice zmizí ze skály, zmizí také Britové“, přiměla samotného předsedu vlády Winstona Churchilla k rozhodné akci. V severní Africe byly vyselektovány mimořádně energické a plodné samice, které byly letecky přepraveny k plození mláďat a záchraně opičí komunity na Gibraltarské skále. Jejich počet začal růst a dnes dosahuje přes 200 tvorů. I když je pro turisty uplatňován zákaz krmení opic, zvířata stále loudí po turistech dobroty a s úsměvnou mrštností pobíhají po střechách taxíků nebo stojí na zrcátkách a klepou na okna automobilů. Zdali zůstane Gibraltar britskou zámořskou državou, nezáleží ani tak na existenci magotů nebo zdejší různorodé lidské populaci, ale spíše na rozhodnosti, duchapřítomnosti či kuráži – tedy na vlastnostech, s nimiži Britové po staletí bránili své důležité teritorium.
