Albánie prochází obrovským rozvojem a nám, kteří ji navštěvujeme pravidelně, se před očima mění v místo, které vítá turisty. Vzorně upravené, čisťoučké Švýcarsko se sametově hladkými asfaltkami ale zatím nečekejte, všechno má svůj čas. Místo toho se můžete těšit na autentické zážitky, trochu dobrodružství a třeba i na možnost volného kempování v přírodě.
Do Albánie přijíždíme z Černé Hory přes hraniční přechod u městečka Hani i Hotit. Směřujeme k unikátnímu Skadarskému jezeru, které se rozkládá na hranici těchto dvou států. Zhruba dvě třetiny jezera náleží Černé Hoře, zbývající část patří Albánii. Jezero samo o sobě vyniká v mnoha ohledech. Jedná se o největší jezero na Balkáně a o jednu z největších ptačích rezervací v Evropě. Hnízdí tady až 270 druhů ptáků včetně vzácných pelikánů kadeřavých. Ornitologové do tohoto ptačího ráje míří pozorovat také volavky, kormorány, rybáky a racky. Jezero leží v nadmořské výšce pouhých šest metrů a s nedalekým Jadranským mořem ho propojuje řeka Buna, jejíž dolní tok tvoří hranici mezi Černou Horou a Albánií. Není příliš hluboké, průměrná hloubka se pohybuje pouze okolo pěti metrů. Vodou ho napájí řeka Morača, Rijeka Crnojevića a několik dalších menších toků. Nejedná se však o jediné zdroje jeho vody. Co mě na tomto jezeře fascinuje nejvíc? Skadarské jezero se nachází na vápencovém podloží a na jeho dně nebo v jeho bezprostřední blízkosti vyvěrá přibližně padesát krasových pramenů, které jezero zásobují velmi čistou vodou. Říká se jim oka.
Krasová oka
Přestože tyto jedinečné prameny představují jeden z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších divů zdejší krajiny, stály velice dlouhou dobu stranou zájmu a světem byly objeveny teprve nedávno. Je to i případ okouzlujícího pramene jménem Syri i Sheganit, který se společně s několika dalšími oky ukrývá u severovýchodního cípu Skadarského jezera. Voda v tomto místě proudí kolmo vzhůru skrz krasový komín z hloubky přibližně 28 metrů a na povrchu vytváří malé kruhové jezírko, které spojuje se Skadarským jezerem krátká říčka.
Ze vzduchu i z vody
Když se procházíme po břehu kolem pramene Syri i Sheganit, působí na nás docela nenápadným dojmem. Až teprve při pohledu z výšky vynikne skutečný půvab a magie tohoto místa. Spatříme celkem tři pukliny ve skále, které vypadají jako jakési vstupní brány do tajuplné, temně modré hlubiny. Potápěčům se zatím podařilo prozkoumat 80 metrů podzemních chodeb, jejich další bádání zastavil zřícený strop jeskyně.
Nakonec se nespokojíme ani s touto podívanou a já si plním ještě jedno velké přání. Už velmi dlouho jsem snila o tom, že se jednou projedu na Skadarském jezeře na lodičce. Můj kamarád Honza Mráz s sebou vozí paddleboard a tohle je ta nejlepší příležitost, kdy ho využít. Čeká nás neobyčejná plavba. Zahajujeme ji přímo na jezírku nad pramenem Syri i Sheganit a odtud proplouváme úzkým 135 metrů dlouhým průlivem směrem do Skadarského jezera. Unáší nás proud průzračné říčky, jejíž koryto lemují světlé vápencové skalky a zelené keře. Při ústí se ledová říčka mísí s výrazně teplejší vodou ve Skadarském jezeře. Mění se i průhlednost a barva vody. Voda přitékající z pramene září pronikavou modří a vyniká křišťálovou čistotou. Skadarské jezero má oproti ní vodu přece jen kalnější a zbarvenou více do zelena.
Proplétáme se mezi vodními rostlinami, které na některých místech zarůstají Skadarské jezero a připomínají úžasný vzorovaný koberec složený z obrazců a ornamentů. Na hladině se vznáší růžice kotvice plovoucí i obrovské lesklé listy stulíků žlutých. Stulíky právě kvetou. Ještě pozorujeme maličké bílé kvítky. Jen ti pelikáni se před námi schovávají a tentokrát nespatříme ani jednoho. Skáču z paddleboardu do vody. Skadarské jezero je opravdu teplé. V létě tady teploty mohou sahat až ke 40 stupňům. Plavání si nejvíc užívám v místech, kde do jezera přitéká chladná voda z pramenů. Ledová voda studí tak intenzivně, že mi tělem při kontaktu s ní projíždějí jehličky a chvílemi mám pocit, že se mi musí z toho šoku zastavit srdce. Stačí ale jen pár rychlých temp a ocitnu se zase ve vodě teplé jako kafe. Fascinující zážitek!
Neobjevený zázrak
Na tomto překrásném místě zůstaneme až do dalšího rána. Postavíme si stan na louce přímo na břehu říčky. Blízkost vody v letní rozpálené Albánii je jako dar z nebes. Modrá průzračná voda nás přitahuje jako magnet. Nemůžeme z ní spustit oči a nepřestáváme vycházet z údivu nad její zarážející průhledností i nad nádherným odstínem modré. Jednou sem budou jezdit spousty lidí, dnes si to tu ale vychutnáváme sami. Setkáváme se jen s místní starší paní, která na louky kolem řeky chodí pravidelně pást své malé stádo krav. V rukou drží dlouhý štíhlý proutek, kterým kravky pobízí k poslušnosti, a pod paží nese složený růžový deštník připravený jako možnou ochranu proti ostrému slunci. Na sobě má tmavou lesklou halenku s dlouhým rukávem, sukni pod kolena a punčochy. Na hlavě jí svítí bílý šátek a na krku visí korálkový náhrdelník s křížem a malým oválným medailonkem s podobiznou Ježíše Krista. I když Albánie platí za muslimskou zemi, tady, na severozápadě, žijí především římští katolíci. Ptáme se babičky, jestli tady můžeme stanovat. Bohužel si moc nerozumíme, takže konverzace probíhá víceméně neverbálně. Nakonec se ale pochopíme. Babička nám dá svolení, nešetří úsměvy, a ještě se k mé radosti nechá na památku vyfotografovat. Lidé v Albánii se obecně k turistům chovají velmi laskavě, vstřícně a přívětivě. I proto se sem tak ráda vracím. Taková milá setkání mě vždycky zahřejí na duši a nabijí pozitivní energií.
Za modrou řekou
Ráno se loučíme se Skadarským jezerem a vydáváme se na zdlouhavou cestu k azurové řece jménem Shala, která bývá popisována jako perla Albánie. Tenhle výlet pro mě znamená kombinaci známého i neznámého. Řeka Shala je dlouhá pouhých 37 kilometrů, pramení nedaleko vesnice Theth v Albánských Alpách na severu Albánie a jako třpytivá horská řeka se odtud řine přes bělostné balvany přímo na jih. Pokaždé, když jsme z vesnice Theth projížděli přes osamocenou osadu Prekal do města Skadar, patřila řeka Shala k tomu nejhezčímu, co jsme na této trase měli možnost vidět. V oblasti jejího horního toku ji kopíruje silnička s hrbolatým kamenitým povrchem ve velice špatném stavu. Prochází však čarokrásnou přírodou a zavede vás do míst, kde v řece vznikly úžasné přírodní laguny, bazénky a tůně, které nabízejí osvěžující a nezapomenutelnou koupel. Nedaleko vesnice Lotaj se pak silnička od řeky odděluje a řeka Shala se ztrácí v zelených kopcích zcela izolovaných od civilizace, aby se po několika kilometrech vlila do přehrady známé pod jménem jezero Komani.
Vzhledem k nezměrnému půvabu Shaly jsem se samozřejmě zatoužila podívat i do oblasti jejího dolního toku, kam míříme s Honzou právě teď. Jede se sem klikatou rozbitou silničkou okolo řeky Drin, která končí kousek za obcí Koman. Řeka Drin je pro Albánii velmi důležitá, protože se na ní nacházejí celkem čtyři vodní elektrárny, které vyrábějí téměř veškerou elektrickou energii v zemi. Ve vesnici Koman zastavujeme u závory a sháníme se po někom, s kým bychom si mohli domluvit cestu lodí přes jezero Komani až k řece Shale. Dostáváme telefonní číslo na jakéhosi Josefa, který prý poveze skupinku turistů z hotelu u moře, a my se k nim můžeme přidat. Auto necháváme na parkovišti a u silnice čekáme na Josefa. Připojí se k nám ještě dvě Ukrajinky, matka s dcerou. Divím se, jak je napadlo vydat se právě sem, a plavovlasá slečna mi vypráví, jak si tohle místo našla na Instagramu, a ukazuje mi spoustu fotek v telefonu. Na Instagramu se řeka Shala těší velké popularitě, o které jsem předtím neměla ani tušení. Mezitím přijíždí Josef a posadí nás do dodávky. Vyškrábeme se do kopce, projedeme tunelem a ocitneme se na přístavním mole.
Přes jezero Komani do ráje
Úzké přístavní molo stojí jen kousek od mohutné betonové hráze zadržující obrovskou masu vody, která vyplňuje dlouhé zatopené údolí řeky Drin. Na malém prostoru se tísní auta, lodě a lidi. Vládne tu čilý ruch a mumraj skoro jako někde v Asii. Josef nás pobízí k nástupu. Podobně jako na mole se teď mačkáme na motorové loďce s látkovou stříškou. Nabíráme rychlost a doslova letíme po zelenomodré hladině lemované kolmými svahy zalesněných hor. Slunce pálí a vítr nám čechrá vlasy. Pohlcuje nás letní nálada a prázdninová pohoda. Míjíme zapomenuté vesničky na březích, romantické zátoky i dramaticky se tyčící skalní útesy. Prý se jedná o jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě, která bývá svou malebností přirovnávána k plavbám norskými fjordy. Oči všech pasažérů svítí nadšením, takže na tom určitě bude kus pravdy.
Snad ještě velkolepější podívaná nás všechny čeká v momentě, kdy z jezera Komani vplujeme do soutěsky řeky Shaly. Voda se nám proměňuje před očima a my se postupně dostáváme do mělkých akvamarínových vod s unikátní průhledností. Zřetelně rozeznáváme na dně bílé kamínky, které se na některých místech vynořují z vody a tvoří bělostné pláže přimknuté ke strmým stěnám kaňonu. Na jedné z nich přistáváme. Tady se kaňon rozšiřuje a pás světlých oblázků se táhne až kamsi dozadu za zatáčku. Po stranách údolí stojí několik docela nových dřevěných domků, které slouží jako bar, restaurace nebo ubytování pro turisty. Voní tady úplně fantasticky grilované jídlo připravované na dřevěném uhlí. Albánská kuchyně většinou zahrnuje čerstvé ryby, grilované maso a báječné zeleninové saláty. Pokrmy bývají ochucené středomořskými bylinkami, olivovým olejem a vynikají skvělou chutí.
Vydáváme se pěšky proti proudu řeky. Na několika místech ji protínají lávky ze dřeva a na plážích podél jejích břehů jsou lehátka se slunečníky. Nebýt toho lesa slunečníků, musím zdejším investorům vyseknout poklonu za využití přírodních materiálů a za snahu vytvořit tu zázemí pro turisty v souladu s přírodou. Takhle se nemohu ubránit pocitu, že se sem do naprosté divočiny tahle oáza civilizace přece jen trochu nehodí. Na druhou stranu však věřím, že spousta návštěvníků si tenhle skrytý ráj zamiluje a nechá se unést snovou atmosférou exotiky a atraktivním prostředím, které s trochou fantazie připomíná slavná panoramata z Vietnamu a Thajska. Mně však nejvíc láká samotná řeka, a tak se procházíme po naplaveném říčním štěrku, chvílemi se brodíme ledovou vodou a snažíme se dostat co nejvíce dozadu a co nejdál od všech, abychom si tenhle klenot přírody vychutnali v klidu a o samotě. Záhy si tohle přání plním. Zůstáváme na malé opuštěné pláži v místech, kde se údolí zase zpátky zužuje a kde má hlavní slovo opět příroda. Koupeme se, sluníme a kromě nás tu není vůbec nikdo.
Divoká jízda zpět
Na zpáteční plavbě jsme na člunu se skupinkou Albánců. Popularita řeky Shala v posledních letech vzrostla nejen mezi zahraničními turisty, ale velké oblibě se těší i mezi samotnými místními. Jen co kapitán zapne motor a naše lodička se rozletí po hladině, rozezní se hlasitá albánská hudba. Kousek od nás sedí albánská mládež. Dívkám na krku visí řetízky s křížkem. Jeden z kluků má na rameni vytetovanou hlavu Ježíše Krista s nasazenou trnovou korunou a jeho kamarádovi zdobí pravý bok velký černý kříž s rudými kapkami krve. Po letech zákazů a potlačování se pro mnohé stává náboženství opět součástí života. O největší povyražení se však nakonec postará asi sedmdesátiletý děda v nažehlené bílé košili, světlých kalhotách a naleštěných kožených botách. Nasadí si sluneční brýle, čiperně vyskočí ze sedačky a pustí se do tance. Jde mu to senzačně a postupně se přidávají i další členové mužského osazenstva. Jedna otočka střídá druhou. Pánové kroutí boky a vlní rukama skoro jako svůdné tanečnice někde v Orientu. Podmanivé tóny hudby nenechávají chladné ani nás. Obvykle mi hlučná zábava nic neříká, ale v tomhle případě se přistihnu, jak se culím od ucha k uchu, společně s ostatními tleskám do rytmu, a nebýt mé tiché plaché povahy, snad bych se pustila i do tance. Kapitán přidává plyn a snaží se dohnat loď před námi. Tančící osazenstvo naštěstí ustojí změnu rychlosti bez pádu. Na bezpečnost se na naší lodi nehraje. Musím se pousmát, když si vzpomenu, jak jsme při první plavbě spořádaně seděli na svých místech a někteří turisté měli na sobě i vzorně oblečené záchranné vesty. Když míjíme malý kamenný ostrůvek se vztyčeným plechovým křížem, mladí kluci dokonce za mohutného povzbuzování ostatních vyskakují za jízdy z loďky a plavou směrem k němu. Všichni se výborně baví, na lodi panuje nakažlivá dobrá nálada a já mám radost, že jsme tohohle veselí součástí a kromě poznávání pozoruhodné albánské krajiny jsme zase o něco blíž zdejším lidem.
Náboženství v Albánii
Za vlády Envera Hodži byla Albánie prohlášena za ateistický stát. Komunistická vláda zakázala praktikování jakéhokoliv náboženství, pronásledovala náboženské představitele i samotné věřící. Uzavřela a zničila také velké množství náboženských staveb. Nejtvrdší ateistická perzekuce probíhala mezi lety 1967–1976. Vynucování ateismu však trvalo až do pádu komunistického režimu v roce 1990. Nyní podle odhadu necelých 60 % Albánců vyznává islám, 10 % se řadí k římským katolíkům a zhruba šest procent se hlásí k pravoslavnému křesťanství. Albánci jsou v otázkách náboženství a víry považováni za velmi tolerantní národ, náboženské komunity žijí vedle sebe v míru a harmonii a v těchto ohledech bývají srovnáváni i s vyspělými demokratickými státy.
