Za devatero horami i řekami leží bohaté mocnářství, kde se všem žije dobře. Prostý člověk dostává za práci zaplaceno víc než v jakémkoliv jiném království, vrchnost vybírá jen nízké daně, zajišťuje kvalitní zdravotní péči, a ještě lidu ledasco dopřává zdarma, třeba užívání hromadné dopravy. Ne, není to pohádka, i když to tak zní. V těch se navíc málokdy hovoří o nejvyšším HDP na hlavu v Evropě. Vítejte v Lucembursku!
Možná bych měl vyprávění začít už ve Schwandorfu, německém městečku sotva za hranicemi s Českem. Jaktěživ se mi nestalo, abych nastoupil do špatného vlaku. Až tady. Místo na cestě k Norimberku jsem se pak ocitl někde v Marktredwitzu, později jsem tápal u nádražní tabule v Koblenzi. Putování do pohádkových zemí prostě vždycky doprovázejí všelijaké nesnáze, musíte překonat nejen hory, řeky nebo trnité keře, ale třeba i devatero vlakových přestupů a pokyny v němčině. Toho ale bohdá nebude, aby český tulák z cesty uhýbal, chtělo by se parafrázovat slavný výrok krále Jana Lucemburského. Zvlášť míří-li ten tulák k Janovu hrobu. To ovšem předbíhám.
Středověká ves Larochette a výhled na ni od bran tamního hradu | Zdroj: Bronislav Jaroš
Pak už se konečně vezu místní dráhou, lístku netřeba, jen úsměvu, který ve tvářích cestujících loudí scenerie ubíhající za okny. V pozadí za ovocnými sady se táhnou do svahu řady vinohradů a střídají je pastviny se stády stračen, nejdřív s hnědě a pak i černě flekatou srstí. V pohádkových zemích pak obyčejně stává na kopci slavný hrad. V Lucembursku jich na vrších dlí tolik, až tvoří jednu z nejhustších hradních sítí v přepočtu na kilometry čtvereční. Pravda, zrovna tahle statistika cestovatele z Česka moc neohromí. Na druhou stranu, žádná pevnost není stejná jako druhá, liší se co do velikosti, stavu zachování, tvaru cimbuří či barvy kamene – těžko se nudit při pozorování půvabů středověkého stavitelství.
Larochetteský hrad
Za jeden z nejkrásnějších lucemburských hradů je považován ten ve vísce Larochette, i když z něj částečně zbyly jen ruiny. Na pár nocí jsem se ubytoval takřka hned pod ním, v hostelu levnější kategorie – ceny pro batůžkáře z Východu tu totiž nejsou pohádkové ani trochu. Lucemburská zástavba vypadá všude trochu podobně, ve městech i vsích, přesto má každá ulička vlastní genius loci. Za pozdního odpoledne, než se rozžhnou lucernové lampy, kráčím jednou z těch larochetteských. V jedné z nich vidím samoobslužný prodejní pultík sbitý ze tří dřevěných bedýnek. Místní pěstitelé na něm nabízejí pocestným ke koupi výstavní cukety, žluté či zelené, každou za cenu jednoho eura.
Jeden z nejkrásnějších lucemburských hradů najdete ve vísce Larochette | Zdroj: Bronislav Jaroš
Velkou důvěru jsem nepojal k hradu usazenému na ostrohu. Stezka vede blízko podél kolmé skalní stěny a nahoře nade mnou jako by ji hradní zdivo přesahovalo a chystalo se po ní každou chvilku svalit. Uklidňuje mě pomyšlení, že se tak nestalo už takřka tisíc let a byl bych prvotřídní smolař, kdyby se zřítilo zrovna na mě. Pak se pěšina zvedá vzhůru, aby mě přivedla k branám bohužel zavřené památky. Nevadí, aspoň se pokochám výhledy ze skaliska vypínajícího se nad okolím. Odtud se otevírá panoráma středověkého městečka, dnes vesnice o zhruba 2000 obyvatelích, v celé kráse. Budovy lemují koryto říčky Bílý Ernz, která vytváří zvlášť malebné údolí. Kdysi ale bývalo centrem textilního průmyslu, na ulici Rue Scheerbach po tomto období zbyl ještě jeden komín. Na hradě samém sídlili praporečníci rodu Lucemburků. Když v 16. století vyhořel a lidé rozebrali některé kamení na opravy svých domů, přišla asi před 40 lety lucemburská vláda a zrekonstruovala hlavní palác zvaný Créhange, který dnes slouží jako výstavní prostor.
Dutý kámen a hrneček v Echternachu
Nevím, čím si to země helvetského kříže zasloužila, že k ní snad v každé druhé zemi lidé připodobňují nějakou oblast. Schválně jsem si dal tu práci a hledal, kde je na světě nějaké Švýcarsko, kromě krajiny kolem naší Pravčické brány, a zjistil jsem, že skoro všude. I v Lucembursku jedno mají. Mířím tedy trochu na východ, regionem zvaným Mullerthal, a blížím se k městu Echternach.
Na konci putování „malým lucemburských Švýcarskem“ čeká městečko Echternach | Zdroj: Bronislav Jaroš
Dojet by tam uměl každý, což takhle před cílem přesedlat na pěškobus a dojít do centra po turistických stezkách? Délka závisí na tom, jak si to naplánujete, můžete si dát do nohou klidně dvacítku, třicítku či stovku, já volím nenáročnou, šestikilometrovou verzi. Hned na začátku zívá jeskyně se třemi kruhovými ústy, není však krasovým nebo jiným přírodním jevem, ale vykutal ji člověk. Říká se jí „Dutý kámen“ neboli Hohllay. Pak se do cesty staví všemožné skalní útvary, které se šikují v labyrinty a dávají se porůst zelenými gobelíny z nejhebčího mechu. Balvany zavalité jako zadnice obrů střídají vysoké kolmé stěny, mezi kterými protéká potůček Aesbech nebo vede pěšina plná pocestných. Pak se jde po skalních schodech nahoru a hned zase dolů, tu a tam břehy nebo ostrohy propojí most, pod nohama máte kolikrát slušný sešup a pěkný výhled zároveň. Překračuji kořeny stromů v příkrém svahu a vzápětí prolézám průrvou, chvílemi i na štorc, a i tak se sotva vejdu. U nás by určitě dostala jméno Myší díra. Vytknout tomu lze snad jen přítomnost těch hlupáckých turistů, kteří sbírají kameny všude po okolí a stavějí z nich malé mohyly. Stovky mohyl. Jinak je to ale krásné putování, na jehož závěru čeká lavička, obvykle obsazená, protože řeč je o dost populární stezce. Od tohoto posezení však už máte Echternach jako na dlani.
Echternach v roce 698 založil sv. Willibrord. Pohřbený je v kryptě tohoto kostela. | Zdroj: Bronislav Jaroš
Tak ještě seběhnout dolů a půvabnými uličkami se domotat na náměstí. Kávu za odměnu bych prosil, a vida, do tak pěkného hrnečku jsem ji už dávno nedostal. To já dovedu ocenit. Vůbec mám pocit, že je Lucembursko zemí hezkých hrnečků. A také uklizených ulic a náměstí, jednolité architektury čistých geometrických linií, hradů a kašen z bledého pískovce, a domů se světlými omítkami a tmavými střechami. Ve všem se zračí jakási zvláštní kázeň a harmonie. To jsou ta správná slova. Všechny domy a s nimi lidé ve městech i krávy na pastvinách stojí ukázněně na svých místech a nenechávají nikoho na pochybách, že tam patří.
Tak už zanechám úvah a dosrkám kávu, abych se vypravil do echternachských chrámů. Gotickou klenbu kostela svatých Petra a Pavla zdobí květinové fresky, snad z doby pozdní renesance. Takovou výmalbu jsem asi dosud v žádném Božím stavení neviděl. A takřka v sousedství dlí mnohokrát přestavovaná bazilika svatého Willibrorda, patrona Echternachu, který město založil v roce 698. Teď odpočívá v pokoji ve zdejší kryptě. Poslední velká rekonstrukce se udála po druhé světové válce a architekti a umělci si tehdy dali záležet na práci se světlem. Sluneční paprsky procházejí přes parádní vitráže a odrážejí se na stěnách v roztančených barevných obrazech.
Za českým králem a do děravé skály
Nakonec nesmí člověk na cestě Lucemburskem vynechat to hlavní, míněno doslovně. Tedy Lucemburk. Pro našince by byl přitom hřích, kdyby tu nezavítal do katedrály Notre-Dame. Těžké bronzové brány zdobené reliéfy s osudy světců se místo obyčejných kliček otevírají pomocí andělů. Jeden na levé, pasivní straně vrat střeží vchod v podstatě bez povšimnutí, zato ten druhý vpouští věřící do útrob a je naleštěný samým ochmatáváním. Kdo by řekl, že i takový může být andělův věčný úděl.
Vyzdobené uličky starého města v Lucemburku | Zdroj: Bronislav Jaroš
Uvnitř, mámen vší pozdní gotikou, mířím hlavně do krypty. „Hoc sub altari servatur Ioannes Rex Bohemia, Comes Luxemburgensis,“ stojí psáno na jednom z náhrobků, tedy „pod tímto oltářem je pochován Jan, král český a hrabě lucemburský“. Uctivě zdravím jednoho z nejslavnějších otců našich dějin, měl přece syna zvaného Otec vlasti. A také měl hrdě prohlásit, než vyrazil slepý na jistou smrt do bitevní vřavy u Kresčaku, že toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal. Mohl zvolat kdeco, použít jiný ze svých titulů, ale královská koruna měla přece jen největší váhu. Těžko říct, co je na tom všem pravdy, o Janovi se traduje, že se v českých zemích nijak nezdržoval a vztah k nim choval spíš vlažný. Ovšem čerpal z nich finance na svá dobrodružství a válečná tažení, ve kterých o Čechy většinou nešlo. Pro to všechno se mu ostatně přezdívalo „král cizinec“. Jeho poslední větu ale takto ve svém díle popsal kronikář Beneš Krabice, tak nezbývá než mu věřit.
Tolik krátký návrat do školních lavic na hodinu dějepisu. Rád bych se ještě podíval do kasemat, kvůli kterým se Lucemburku někdy přezdívalo Gibraltar severu. Masiv, na němž se město a jeho historické opevnění zčásti rozkládá, je děravý jako ementál, což mělo velký význam pro obranu. Na metropoli se strategickou polohou si totiž kdekdo brousil zuby. Přes dvacet kilometrů chodeb kdysi platilo za nejdelší takový komplex na světě. Pak se chci projít po některém z mostů, jichž jsou tu desítky, aby překonaly složitý terén s ostrohy a říčními údolími. Jeden, známý z pohlednic, je pojmenovaný po velkovévodovi Adolfu a spojuje historické centrum s nádražní čtvrtí. Na poutavosti mu ještě přidala nedávná rekonstrukce, při níž architekti pod starou mostovku z počátku 20. století přidali novou visutou lávku pro pěší a cyklisty. Jiný, celý červený, patří do novější moderny, je ze 60. let a nese jméno velkovévodkyně Charlotte.
Lucemburk za soumraku | Zdroj: Bronislav Jaroš
Potom bloumám roklí se zástavbou historických domů, z jejichž oken se k večeru rozžíná teplé domácké světlo, skoro jako by vycházelo od starých svící. Lucernové lampy zalévají ulice podobnými odstíny, snad to musí být výjev aspoň z předminulého století. Říká se tomu „Dolní město“, se čtvrtěmi Grund, Clausen nebo Pfaffenthal. Asi jsem pak vlezl do stroje času, ale je to jen výtah, který unáší bloumající duše z minulosti do „Horního města“. Takových strojů je tu několik, další z nich by mě vyvezl dokonce až do čtvrti Kirchberg.
Tedy do části města, v níž sídlí instituce Evropského parlamentu a pro kterou se o Lucemburku hovoří jako o politickém a finančním centru celého světadílu. Tamní architektura má také čisté geometrické linie, jsou ale ze skla a betonu, studené a neosobní, ta tam se ztrácí všechna domáckost a spořádanost. Je to svět divokých pří a licitací, ale nechte být, je dobře, že se jich jako země můžeme účastnit. Jen do pohádkového vyprávění se už moc nehodí.
4 skvostné hrady
Vianden – jeden z nejpůsobivějších evropských hradů, postavený mezi 11. a 14. stoletím. Patřil lucemburské velkovévodské rodině, než v roce 1977 přešel do vlastnictví státu. Od té doby byl zrekonstruován do své původní podoby. Někdy se říká, že se tu narodil Jan Lucemburský, spíš to tak ale nebylo.
Beaufort – Ruiny středověkého hradu, doplněné o několikeré přestavby, včetně renesančního paláce. Nachází se v přírodně rozmanité oblasti Mullerthal.
Bourscheid – Vypíná se nad řekou Sûre nedaleko Viandenu. Impozantní stavba s typickými kulatými věžemi je největším hradem v Lucembursku.
Clervaux – Hovoří se o něm spíš jako o zámku a liší se od jiných zmíněných hradů bílými zdmi. Pochází z 12. století, za druhé světové války byl kompletně zničen a poté obnoven. Sídlí zde mimo jiné fotografická sbírka The Family of Man, zapsaná v programu UNESCO.
