Jan Strmiska: Surfování na Vltavě je absolutní závislost
Strávit ráno před prací výplachem studené vody v děravém neoprenu je podle novináře a člena spolku Vlna Štvanice Honzy Strmisky tou nejlepší drogou a ideálním startem do každého dne. River surfing se od surfování na oceánu technicky mírně liší, a i když zatím v Česku není tolik populární, komunita říčních surfařů se rychle rozrůstá. Proč raději jezdí na mrazu než v létě? Není voda v centru města příliš špinavá? A jak dopadl jeho experiment s vibrující techno pilulkou?
Čím tě river surf tak nadchl? Jezdil jsi předtím na oceánu?
Jasně že jo. Ale jsou to dva trochu různý světy. Na Štvanici se potkala hlavně skvělá komunita lidí, se kterými chci opravdu trávit svůj život. Fakt, že mě ten sport tolik chytil, byl možná až číslo dva. A taky mám dost rád, když mě druhý den pálí stehna a bolí tělo. Bude to tedy asi nějaká kombinace potřeby komunitního života a závislosti na endorfinech a ledové pramenité vodě (smích), která neuvěřitelně nabudí.
Na první pohled se oba ty sporty zdají být dost podobné. Je řeka něco jako náhražka oceánu?
Právě že je to hodně jiná disciplína. Dalo by se říct, že river surfing je bližší skateboardingu na rampě nebo v bowlu než surfování na oceánu, kde vlna jede a ty se pohybuješ s ní. Možná přeháním, protože obojí je mokrý a prostě surfuješ, normální člověk nevidí rozdíl, ale tady ta vlna jakoby stojí na místě a ty se na ní snažíš udržet. Pro lidi, kteří jsou zvyklí na oceán, je někdy překvapivě těžký se na to v hlavě přepnout. Navíc devadesát procent času na oceánu pádluješ, takže surfaři mají namakaný hlavně ruce. Já jsem oproti nim takový T-Rex s malýma ručičkama, protože skoro nepádluju (smích). Jen si na vlnu naskočíme a jezdíme. Zato moje stehna dostávají zabrat, jak jsem pořád přikrčený – protože to je to kouzlo, za jednu session na řece odjedu nesrovnatelně víc čisté jízdy než na oceánu.
Takže není záruka, že když mi to jde na oceánu, půjde mi to i na řece?
Bohužel ne. Měl jsem nedávno na lekci kluka z L.A., který jezdí i big waves v Nazaré, tedy ty třicetimetrový brutální baráky. Poprvé jsem viděl, jak na vstupní lekci někdo úplně v pohodě přepádluje proud, ale při jízdě neustále padal. Vždycky tam hrozně rychle naskočil a nenechal si poradit. Ono když jsi borec z oceánu, je pro hodně lidí ponižující vracet se chvíli k základům. Tenhle konkrétní Amík byl ale i tak neskutečně nadšený a užíval si to jako my. Bral to jako výzvu a ke konci session už taky dával.
Samozřejmě je pak velká část těch „oceánských“ lidí, kteří nám říkají, že tohle na řece, to není opravdový surfing. Že je to nějaká blbost pro děti. A úplně největší skupina lidí se štítí vůbec toho, že by v Praze měli vlézt do řeky. Doba se změnila. Stačí se podívat kousek výš po proudu na Občanskou plovárnu, což bylo kdysi koupaliště pro VIP lidi. Dovedeš si představit, že se tam dnes jdou celebrity koupat do řeky? Takže my jsme pro běžnou populaci takový špinavý krysy, co lezou do Vltavy.
A nejste? Voda v řece v centru města asi vážně nebude úplně nejčistší.
Překvapivě je to mnohem lepší, než si lidi myslí. Na vstupní lekci všem vysvětluju, že si párkrát loknou, ale určitě je to lepší než kdejaký rybník se stojatou vodou. A dostanou pražský drogy zdarma (smích). Ale vážně, já jsem poslední dva roky nebyl vůbec nemocný, protože se mi dost zlepšila imunita. Voda je u nás celoročně studenější.
Mluvil jsi o komunitě kolem spolku Vlna Štvanice. Jak vlastně vznikla?
Nadšenec do vodáckých sportů Martin Leskovjan chtěl zachránit sportovní štvanický kanál, který pár let předtím opustila Dukla a chátral. A jelikož jedna divoká voda s olympijskými parametry je už v Troji, vymyslel, že se na začátku našeho kanálu postaví surfová vlna, aby to bylo atraktivnější. Takže on vlastně ani není primárně surfař. Ale zapadlo to do trendu, který v posledních, řekněme, pěti deseti letech v západní Evropě docela roste na popularitě. Zvlášť v bazénové formě.
Je lepší Německo, nebo Rakousko?
Já mám nejradši vlnu na řece Ebensee v Rakousku, ale v Mnichově mají samozřejmě legendární Eisbach. Těžká a divoká vlna, kde to vlastně všechno začalo. Ale taky spousta lidí. Letos v dubnu tam byl po 40 letech průšvih, utopila se tam holka. Takže teď celá evropská komunita řeší, jak jezdit bezpečněji. Jezdíme tedy na různý setkání po Evropě, kde si vyměňujeme poznatky, cvičíme se v záchraně jako instruktoři a vymýšlí se různá bezpečnostní udělátka.
Jak je to vlastně s bezpečností tady, na Štvanici?
Každá vlna je jiná a má svá rizika. Proto u nás máme povinnou vstupní lekci, kde všechno vysvětlíme. Máme podobný systém jako třeba v Norimberku. Musíš mít helmu, impaktní vestu, leash na pásku (šňůru k prknu) a taky vědět, jak to tam funguje. Samozřejmě vždycky se můžeš o něco praštit. Je tam spousta betonu, platformy a překážky, ale snažíme se rizika minimalizovat. Pořád je to adrenalinový sport, takže k tomu patří i zranění. Byl jsem ale na dost vlnách a musím říct, že ta v Praze je jedna z nejbezpečnějších. Máme krásný hlaďounký dno, žádný ostrý kameny pod vodou jako jinde, kde sebe nebo prkno rozsekáš na hadry, nemáme válec, takže tě to tam nedrží pod vodou, a jako bonus máme krásný vracák.
Ty učíš i vstupní lekce. Vrací se lidi?
Řekl bych, že tak jeden z dvaceti přijde znova a jednoho ze třiceti, možná padesáti lidí to nadchne tak, že si koupí vlastní vybavení a začne chodit pravidelně. Není to prostě zábava pro každýho, ale když se ti to zavrtá do srdce, beznadějně se zamiluješ.
Můžu se tam jít podívat?
Ne (smích). Jen z mostu. A to je špatný i skvělý. Díky tomu, že se k nám nedostaneš suchou nohou, kanál je v podstatě uprostřed řeky, tak to rovnou odfiltruje takový ty instagramový lidi, kteří chtějí jen hezkou fotku a pak zmizet. Teda i ti chodí na vstupní lekci, ale musí pro to do vody a kolem sebe nemají další čumily. Není to jako v surfařských kempech, kde holky sedí na prkně, udělají si selfie a jdou na jógu. Všichni, kdo jsou na session, jsou prostě surfaři, lidi z tvýho kmene, když to řeknu poeticky. Jsou to lidi, kterým musíš důvěřovat, protože se navzájem hlídáte, protože nikdo jiný ti tady nepomůže, když zůstaneš pod vodou. A možná jsi s nima už i byla na nějaký brigádě opravy hráze a tak víš, že dokážou dělat i něco pro druhý. Tohle samozřejmě nechápeš na první lekci.
Jezdíte celoročně?
Já osobně nejvíc miluju zimu. Nejsou tam lidi typu „dostal jsem to za trest k narozeninám“, jenom skalní jádro. Lidi se střídají rychle a nebývá jich tolik. Voda je čistší, všechno je takový jiskřivější a fresh. Když je minus deset, stojíš na vlně a vidíš, jak nad řekou vychází slunce, dostaneš takovou nálož endorfinů, že ještě na vodě bukuješ session na další den.
Používáš zvláštní plastové ploutve. Co to je?
Tohle jsou finy. Ploutvičky přidělaný zespodu na prkně, díky kterým je to ovladatelný. Finky u nás na řece lámeme neustále. Většinou o konstrukci vlny, takzvaný kicker, ale už jsem to viděl urvat i o hladinu vody při radikálnějším triku. Náš hlavní závod sezony se proto jmenuje Finbreaker (Lamač finů). Jo, tenhle prvek není moc ekologický.
Ale zase na rozdíl od klasických surfařů nelétáte přes půl světa na víkendy za vlnou, tak tu udržitelnost trochu kompenzujete.
Jak kdo samozřejmě. Většina river lidí lítá i k oceánu. Co si budem, river je náhražka oceánskýho surfu. Ale samotná říční surfová vlna, kdy to teče gravitačním principem bez vynakládání jakýkoli energie navíc, je super ekologická. Proti tomu mi přijde barbarský letět na víkend do Portugalska jen proto, abych se dvakrát svezl. Na našem webu Vlny Štvanice jsem dokonce spočítal rozdíl uhlíkový stopy. To já tady, na řece, za celý život nevyprodukuju.
Říkáš, že jsi na tom závislý. Co ti to dává po psychické stránce?
Je to pro mě ta nejlepší forma meditace. Na rozdíl od běhání nebo plavání, kde ti hlava jede dál a tělo se jen bezduše hýbe, tady se musíš stoprocentně soustředit. Ten pohyb je velmi komplikovaný a komplexní. A když už v něčem začneš mít jistotu, začneš se pak učit nový trik – a zase se musíš pekelně soustředit. Teda pokud chceš, můžeš taky jezdit do smrti cik cak zprava doleva. To je na tobě. Ale obecně jsem tak fokusovaný, že si během deseti minut odpočinu víc než na jakýkoli meditaci. Je to kombinace endorfinů z pohybu, sociálního kontaktu s lidmi, co mají stejnou vášeň, a tohohle mentálního cleaningu.
Pokud bych to taky někdy chtěla zkusit, co mám vlastně dělat?
Řekni mi, kdy máš čas. Anebo stačí jít na web Vlny Štvanice, zarezervovat si vstupní lekci a přijít. Jediné, co potřebuješ, je umět plavat a nebát se vody. Všechno ostatní tě naučíme, vybavení půjčíme. Někdy je dokonce lepší, když nemáš žádné předchozí zkušenosti, protože nemáš zafixovaný špatné návyky.
Máš rád adrenalin. Ale jak známo, u tebe to není jen surfování. Před lety jsi vyvinul pilulku, která po spolknutí vibrovala v rytmu techna. Co to bylo za šílenost?
A je, tys na mě vytáhla audiopill (smích). Byla to myšlenka, jak posunout zážitek z koncertu. Cítíš vibrace basů zvenku, tak proč ne zevnitř? Vyrobil jsem pilulku s vibračním motorkem. Nastavila sis magnetem BPM své oblíbené písničky, spolkla ji a ona pak osm hodin jela ten rytmus. Schválně jsem ji udělal tak, že se nedala vypnout.
To zní fakt strašně. Nebál ses?
Jasně že jo. Když jsem dělal testy a ponořil prototyp do kyseliny chlorovodíkový, která je v žaludku, tak mi to ve zkumavce explodovalo a ohodilo doma celou zeď. A to fakt nechceš zažít v břiše. Ale naštěstí tohle se nestalo. Byl to jen intenzivní zážitek. V jednu chvíli jsem třeba zapomněl, že jsem to snědl, a myslel si, že mám infarkt, jak mi bušilo srdce. A pak jsem si uvědomil, že to je jen ta pilulka.
Konzultoval jsi pak s někým, jak moc to bylo nebezpečné?
Všichni odborníci, se kterými jsem to konzultoval, mě důrazně varovali, ať nic takovýho nepolykám (smích). Ale došel jsem si pak i na rentgen.
Co ti na to řekli?
Že mám v těle neznámý předmět. A pak taky, že jsem blázen.
O tom, jak geniální tvoje nápady jsou, by se asi dalo polemizovat. Každopádně, teď tvoje srdce evidentně buší hlavně pro vlnu.
Když si ráno zajezdím, tak jsem pak v kanclu mnohem produktivnější. Doporučil bych to vážně každýmu. Teda ne úplně každýmu, ať tam nemáme zase moc lidí. Ale můžou přijít na brigádu.
Chodíte na brigádu?
Jasně, v podstatě každých pár týdnů. Jelikož to jako spolek děláme zadarmo, snažíme se, aby to fungovalo a užili jsme si to. Takže pořád něco řežeš, opravuješ a bastlíš, zvlášť když třeba přijdou povodně. Ale je to hrozně fajn, dělat něco dobrovolnicky. Získáváš za to mnohem víc, než kdyby to byla nějaký městem nebo státem zřizovaná organizace, na kterou se jen přisajou bafuňáři. My od nikoho nic nechceme. Stav se někdy, pochopíš!
