Výhledy na městečko Cassis z útesů podél silnice Route des Cretes jsou prostě dechberoucí

Výhledy na městečko Cassis z útesů podél silnice Route des Cretes jsou prostě dechberoucí Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Pevnost nad Cassisem dnes slouží jako hotel
Procházky podél moře jsou nezapomenutelné
Přístav v Cassisu vyzařuje pohodu na hony vzdálenou letoviskům
Silnice Route des Cretes se klikatí podél útesů a spojuje městečka Cassis a La Ciotat
V úzkých uličkách jihofrancouzských měst je zřetelně cítit italský vliv
16
Fotogalerie

Francie: Roadtrip po francouzské Riviéře

Vápencoví obři, hlavy pod vodou a něžná hra, která se vymyká kontrole. To vše můžete potkat na trase z Marseille do Cannes a k tomu přidat jedno obrovské tajemství, které se lidstvu nepodařilo rozluštit za téměř tři sta padesát let.

„Kdo viděl Paříž, ale nebyl v Cassisu, neviděl vlastně nic.“ Toto motto prý městečku na pobřeží Středozemního moře věnoval sám Frédéric Mistral, francouzský básník a bojovník za obrození okcitánského jazyka, používaného v jižní třetině Francie. A trefil tím pověstný hřebíček na hlavičku. Za zdejšími pastelovými fasádami, dřevěnými okenicemi a rozervanou krajinou jezdili dokonce i slavní fauvističtí malíři, kterým se atmosféra Cassisu skvěle hodila pro jejich obrazy plné zářivých barev.

Skvost mezi útesy

Stejně vyhlášený jako zdejší romantická atmosféra je i stavební kámen z okolí Cassisu. Najdeme ho nejen v nedaleké Marseille, ale také v Alžíru, Alexandrii nebo řeckém přístavu Pireus. Místní dokonce s oblibou tvrdí, že je z něj postavený i podstavec newyorské sochy Svobody. Ačkoli obří měděný monument Spojeným státům skutečně věnoval francouzský lid, bude tahle domněnka spíš z říše legend.

Cassis byl sice oblíbeným motivem pro malíře provensálské školy, ale malovalo se tu ještě mnohem dřív. Přesněji během doby ledové před více než dvaceti tisíci lety. Koně, kozorožci, tuleni a další díla pravěkých umělců zdobí stěny jeskyně Cosquer v nedaleké zátoce Morgiou. Protože však od té doby stoupla hladina moře o více než sto metrů, je vchod do pravěké galerie trochu nepraktických čtyřicet metrů pod vodou.

To však vůbec nevadí. O městečku i jeho okolí si každý může udělat obrázek sám a nejlepší je si trochu přivstat. Ráno totiž u zdejší přístavní promenády kotví pár rybářských člunů a jejich posádky ochotně prodávají přímo z paluby kolemjdoucím to, co se jim podařilo vytáhnout z moře. Je to výjev, který člověka teleportuje o nějakých sto let zpět, a pokud si takový zážitek dopřeje ve středu či v pátek, může zvesela pokračovat v nasávání místního života na farmářském trhu.

Nad zdejšími sýry, uzeninami i dalšími pochoutkami se jen sbíhají sliny, a kdo chce, může nasávat doslova a do písmene. Vinice v kopcích kolem Cassisu plodí vyhlášená bílá i růžová vína a pod letním sluncem je jen krůček k rozhodnutí, že na malou ochutnávku není brzy ani před dvanáctou hodinou. Po přičichnutí může člověk vychutnávat aroma citrusů, květů a medu, kterým je zdejší víno proslulé.

S Azurovým pobřežím skoro za humny a Marseille dvacet kilometrů daleko opačným směrem je Cassis příjemným překvapením pro ty, kterým všechno to pozlátko a život na vysoké noze tak trochu přerůstají přes hlavu. Zdejších několik uliček i přístavní zátoku lemují spíš malé nezávislé obchůdky než pobočky větších značek a v přístavních tavernách si člověk může dopřát mořské plody či typickou rybí polévku bujabézu za normální francouzské ceny. Místní turistický ruch si musí vystačit s dvěma fontánami a radnicí ze sedmnáctého století, právě za klidnějším tempem sem však lidé jezdí. Snad jedinou skvrnkou na té pohodě je fakt, že místní hrad tyčící se nad vesnicí slouží jako hotel, takže se dovnitř běžní návštěvníci nedostanou.

Autem do oblak

Málokde jsou vody Středozemního moře modřejší než v národním parku Calanques. V sevření útesů se tu do pobřeží zakusuje celá řada úzkých zálivů „calanques“, podle kterých se celý národní park také jmenuje. Při pohledu na obří vápencové útvary, které trčí z moře, si budete připadat jako někde v Thajsku nebo uprostřed severských fjordů. Tento přírodní úkaz se táhne v délce dvaceti kilometrů od Marseille po městečko Cassis a je jediným evropským národním parkem, který kombinuje suchozemský, mořský a příměstský terén.

Chcete se cítit jako vzácný orel jestřábí, který v národním parku hnízdí? Pak stačí sednout za volant a vydat se po silnici Route des Cretes, jež se kroutí podél hrany útesů jako rozzlobený had směrem k městečku La Ciotat. Tady se rozprostírají výhledy opravdu z ptačí perspektivy. Okrově zbarvený skalní sráz Cap Canaille východně od Cassisu je totiž francouzským rekordmanem. Spadá téměř svisle do hloubky skoro čtyř set metrů, takže je nejvyšším přímořským útesem v celé zemi galského kohouta a také jedním z nejvyšších v Evropě. Pohled dolů na přístavní městečko sevřené skalami jako perla v lasturách ústřice je jedinečným zážitkem – pokud se tedy člověku nesvírá žaludek z velkých výšek.

Voda je tu nádherně tyrkysová, většinou však o něco chladnější než v okolním moři. Můžou za to nejen strmé podmořské srázy, ale také řada sladkovodních pramenů ústících do moře pod hladinou. Ještě během doby ledové byly běžnými potůčky, pak ale hladina moře stoupla o víc než sto metrů a zalila je slanou vodou.

Krajina skalních útesů je sice drsná, ale přežít se tu dá. Stromy a keře tady musejí hledat pukliny ve skalách, aby tam zapustily kořeny a vytáhly z prostředí trochu živin. Přesto tu roste přes patnáct set druhů rostlin, z nichž sedmdesát patří mezi chráněné. Podobně bohatý svět se rozprostírá i pod hladinou té části moře, která k národnímu parku patří. Na některých místech se nesmí rybařit vůbec, a tam, kde ano, tak jen pro vlastní potřebu. Rybáři musejí nůžkami ustřihávat ocasy všem uloveným rybám, aby bylo jasné, odkud pocházejí a že se nesmějí přeprodávat nikomu jinému.

Zrození dvou legend

Dnes, kdy kinosálům kralují avataři, superhrdinové a zločinci nejrůznějších kalibrů, je těžké uvěřit, že dokázal vyděšené diváky z promítací místnosti vyhnat pouhý jedoucí vlak. Přesto se to podle dobových líčení přihodilo. Ta minuta hrůzy nastala v roce 1895, když v divadle Eden, stojícím v přímořském městečku La Ciotat nějakých patnáct kilometrů od Cassisu na konci Route des Cretes, promítli průkopníci kinematografie bratři Lumierové svůj padesátisekundový snímek Příjezd vlaku do stanice La Ciotat. Přes počáteční zděšení zaznamenal filmový dokument z místního nádraží velký úspěch a divadlo Eden se proměnilo v jeden z prvních kinosálů na světě. Protože se tu promítají filmy dodnes, je laciotatské kino se skoro sto třiceti lety provozu zároveň jedním z nejstarších.

Artritida je trudný životní úděl, někdy však může být i pro něco dobrá. Právě díky otravné bolesti v kloubech se v La Ciotat zrodila další francouzská legenda – koulová hra pétanque. Její vynálezce Jules Lenoir už nemohl před hodem koulí popoběhnout několik kroků jako v jiných variantách koulené, tak prostě nakreslil do prachu cesty půlmetrový kruh, do kterého si stoupl, a začal házet.

Jeho poněkud statický vynález se rozšířil jako lesní požár a dnes při pétanque klapou na návsích koule po celé jižní Francii a tento sport má dokonce i olympijské ambice. Cílem hry je hodit svou kouli co nejblíže k malé dřevěné kuličce, které se říká prasátko. Dovolené je všechno včetně záměrného vyrážení soupeřových koulí i prasátka. Obrovskou výhodou pétanque je, že se dá hrát všude, kde je kousek otevřeného prostoru. Nevyžaduje žádné speciální hřiště a vyrovnat se s různými podmínkami je schopností každého dobrého hráče.

Pétanque můžete hrát v každém věku, o čemž svědčí ztělesněná legenda tohoto sportu César Brauer, kterému se přezdívalo „César z Montelimaru“. Své vůbec první mistrovství světa vyhrál v roce 1962 a za dalších padesát let startoval na svém posledním šampionátu. Poslední účast na dramatickém klání přežil o pouhé dva roky. Takové štěstí neměl jistý muž z vesnice Adé v Pyrenejích, který v zápalu hry dostal koulí, zatímco zjišťoval, jak se mu podařil vlastní hod. Z toho vyplývá, že i když se této zdánlivě poklidné hře věnují spíše důchodci ucucávající pastis, může při ní jít o život.

Dva kousky pohody

Sklenka anýzového likéru pastis patří k francouzské letní pohodě stejně neodmyslitelně jako středomořské slunce a jméno Paul Ricard je zase synonymem pro pastis. Když se všechno spojí dohromady a přidá se kousek země o rozloze pouhý jeden čtvereční kilometr s panenskou přírodou, vznikne vskutku opojný koktejl. Přesně takový je ostrov Île des Embiez, který Ricard po druhé světové válce koupil. Žije tu pouhých deset stálých obyvatel a nepotkáte tu auta ani dopravní zácpy.

Zato tady v bývalé pevnosti funguje oceánografický institut s veřejně přístupnými akvárii a roste deset hektarů vinic, ze kterých se vyrábí víno od začátku do konce přímo na ostrově. V minulosti se tu vypařováním mořské vody vyráběla sůl, které se pro její hodnotu přezdívalo „bílé zlato“. Dnes mají podobnou hodnotu samotné solné mokřady, které se staly útočištěm mnoha druhů ptáků od volavek a kormoránů po tenkozobce opačné a ledňáčky.

To na dvojnásobně velkém ostrově Sainte-Marguerite, který leží o něco dále na východ u Cannes, se v minulosti tak dobře nežilo. Zdejší pevnost Fort Vauban sloužila jako vězení pro pestrou sbírku nebožáků od hugenotských opatů přes vězně deportované z Alžírska, po kterých na ostrově zbylo dvě stě neoznačených hrobů, až po politické odpůrce. Svého nejslavnějšího vězně, kvůli kterému žalářníci dokonce zamřížovali okno jeho cely hned několika sadami mříží, však věznice přijala koncem sedmnáctého století. Dodnes nikdo neví, kdo to vlastně byl – možná nepohodlný bratr krále Ludvíka XIV., možná italský špion nebo také zapuzený státník Fouquet. Asi si ho budeme muset navždy pamatovat jako Muže se železnou maskou.

To majitele šesti obličejů, které posloužily jako předloha pro první podvodní ekomuzeum v celém Středomoří u břehů ostrova, místní dobře znají. Patří totiž obyvatelům z Cannes. Výběr osob pro budoucí podmořské sochy byl opravdu pečlivý a odpovídá současné snaze o vyváženost. Najdete mezi nimi starého rybáře, žákyni první třídy, živnostníka i zaměstnance. Protože sochy odpočívají v hloubce tří až pěti metrů ve vzdálenosti osmdesáti až zhruba sto třiceti metrů od břehu, můžete jim pohlédnout do tváře z bezprostřední blízkosti. Stačit vám k tomu bude jen šnorchl a maska. Vyrobil je britský umělec Jason de Caires Taylor. Použil na to maltu s neutrální kyselostí, aby se na povrch jeho díla mohli snadno uchycovat mořští živočichové – což byl také od začátku záměr. Svérázná umělecká díla, která při potápění připomínají tváře mořských duchů, se mají postupně proměnit v malé útesy kypící podmořským životem.


Co by člověk neřekl

  • Francouzský rybízový likér Creme de Cassis vůbec nepochází z městečka Cassis, ale z Burgundska. Nese jméno podle francouzského označení rybízu (cassis).
  • Pétanque se hraje i u nás. Jeho hráče sdružuje Česká asociace pétanque klubů s hezky vymyšlenou zkratkou ČAPEK.
  • K hranici národního parku Calanques se nesmí přiblížit žádný létající stroj ani na kilometr. Platí to dokonce i pro malé drony s videokamerou.
  • Stáhněte si do mobilu aplikaci „My Calanques“. Najdete tu výběr túr, aktualizované mapy a mnoho praktických informací, včetně zpráv o přístupu k masivu.
  • Stavební kámen z Cassisu, který je součástí mnoha světových monumentů, se dnes používá k poněkud přízemnějším účelům. Třeba k výrobě kamenných umyvadel a krbů.
  • Jeden z kostelů v La Ciotat sloužil po druhé světové válce jako garáž pro autobusy. Dodnes má ve zdi zazděnou bránu pro jejich vjezd.