Ledovou plání za polární září

Ledovou plání za polární září Zdroj: Martin Mykiska

Po náročném prvním výšlapu bylo jasné, že musíme zabivakovat, dokud máme síly. Začali jsme kopat záhrab.
Po náročném prvním výšlapu bylo jasné, že musíme zabivakovat, dokud máme síly. Začali jsme kopat záhrab.
Cesta ledovou plání byla skvěle značená, ale počasí se zhoršilo a my měli co dělat, abychom došli do cíle.
Probuzení v záhrabu nebylo nejpříjemnější – zjistili jsme, že jsme zasypáni a lopatu jsme nechali venku...
Stan jsme použili při aklimatizaci na začátku výpravy, nad městy Alta a Trømso.
10
Fotogalerie

Ledovou plání za polární září

Vybaveni stanem, sněžnicemi, boby s postrojem a dalšími polárnickými pomůckami jsme se vypravili do norského kraje Finnmark, 350 km severně od severního polárního kruhu. Daleko od lidí, nerušeni světelným smogem, jsme plánovali pozorovat a nafotit mystickou polární záři. Netušili jsme, že málem zůstaneme uvězněni pod sněhovým příkrovem.

V severonorském městě Alta panuje každoročně nejméně šest měsíců krutá zima a o zbylém období se místní dohadují, zda chybí jaro s podzimem, anebo spíš léto. Někteří za léto považují takové dva týdny, během nichž denní teplota překračuje několik dnů po sobě 20 stupňů Celsia. Jiní vidí v tomto období jen nevýrazný přechod pozdního jara v časný podzim.

Středoevropana bude současná Alta nejspíš fascinovat moderním zázemím, jaké poskytuje svým obyvatelům. V nitrech moderních staveb se skrývají kromě několika rozsáhlých nákupních center také veliký krytý stadion, plavecký bazén, fitcentra a další volnočasové vymoženosti. Kdo nechce, se zimou do styku přijde jen při nastupování nebo vystupování z auta (samozřejmě s vyhřívanými sedačkami).

Ve vichřici: pravá tvář Finnmarku

Za polární září do divočiny se vydáváme do plání za vnitrozemskou samotou Suolovuopmi. Panuje stabilní teplota minus dvaadvacet stupňů, což jsme rádi. V nedaleké osadě Kautokeino nás o den dříve vítali slovy: „Dnes je nádherně, jen –20. Před dvěma týdny jsme tu měli –42, a to se venku opravdu skoro nedalo vydržet.“

Cesta plání ze Suolovuopmi směrem na sever je značená dřevěnými tyčemi. Dříve tudy vedla tradiční cesta do Alty, putovali po ní obchodníci i Sámové se svými stády sobů. Dnes cestu v létě využívají turisté a cyklisté.

Vyjíždíme za krásného slunného dne, vítr se drží při zemi. Zatím. Průzračný, přemrzlý vzduch vytváří kolem slunce obrovský světle duhový kruh, takzvané sluneční halo. Stoupáme táhlým mírným svahem s tundrovým porostem břízek a dalších pokroucených křovin.

Jakmile jsme ale vyšli na otevřenou pláň bez vegetace, vítr ukazuje svou pravou sílu. Máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. Martin se navíc zdržel focením. Zastavuji, abych počkal, ale ihned začínám promrzat. Je třeba se stále pohybovat. Vzápětí zjišťuji, že ani jít proti větru nelze, anebo jen s největšími obtížemi. Mráz leze sebemenšími skulinkami pod kapuci, kolem lyžařských brýlí, ruce mrznou ve dvojích rukavicích. Vichr mění teplotu kolem minus dvaceti na tzv. pocitovou teplotu minimálně o desítku stupňů méně. Na nejbližší kopec to přitom máme 25 kilometrů!

Značení cesty je naštěstí velmi spolehlivé. Dřevěné tyče se směrovkami vypadají z dálky jako kříže kalvárie v pustině. Nám jsou jedinou jistotou v bílé tmě, která nás pohltila.

Planina nemá konce. Kráčíme automaticky jako stroje stále stejným tempem, krok za krokem vpřed. Nastává soumrak, a tyče se hledají stále hůře. Vytahujeme čelovku. Vidina vesničky či obydlí na konci pláně nás udržuje v pohybu. Vítr ale sílí. Mění se v uragán.

Zcela se setmělo. Někdy tápeme při hledání další tyče. Jakákoli jiná poloha hlavy než po větru totiž není možná – vítr okamžitě vhání pod kapuci ledový dech a bodavý sníh. Hlavy máme stejně jako dvě ledové koule – z vymrzlé vlhkosti našeho dechu.

Kolem to burácí, řve. Před sněhovou melou není úniku. Začínáme už být dost unavení. Další tyč nemůžeme najít. Rozhodnutí je nasnadě: zabivakovat, dokud máme na to síly. Budeme se muset zahrabat.

Zasypáni!

Opatrně odstrojujeme boby, aby nic neulétlo. Martin se poprvé zakusuje outdoorovou lopatou do sněhu. Kopání jde naštěstí dobře. Sníh se dobře krájí, odřezává i vyhazuje. Větší kvádry odkládáme proti větru od budoucího nocležiště, budou to větrolamy.

Střídáme se. Když je díra asi metr hluboká a na jejím dně vzniká závětří, je kopání skoro odměnou. Později směřujeme výkop do strany ve směru proti větru a vzniká malá jeskyňka pro dvě ležící postavy. Uvnitř je dokonalý klid, po vichru nahoře ani památky. Stačí se do toho těsného prostoru šikovně nasoukat. Podařilo se. Zbývá zakrýt vchod boby a trochou sněhu.

Teplý čaj v termoskách máme od rána, k jídlu výborné sušené maso. Ještě kousek výborného norského kozího sýra a chleba. Brzy usínáme.

Ráno je plné překvapení. Náš „obývák“ se zmenšil o polovinu, jsem namáčklý na Martina, zbytek z mé strany plní závěj. Nad ní není otvor ven, jen další sníh, kterým jsme zasypáni. Zkouším ho prorazit – a nic. Tvrdá hladká hmota. Získali jsme velké poučení pro příště: při bivakování ve sněhu vzít lopatu dovnitř, nenechávat ji zapíchnutou přes noc venku.

Po chvíli vrtění a řešení nenadálé situace nacházím pod spacákem svou trekovou hůlku. Při vykopávání se nám nějak nedostává dechu. Jsem moc rád, když se mi po chvíli konečně podaří prokopnout malý otvor pro čerstvý vzduch. Pak jsem konečně díru rozšířil natolik, že jsme se mohli vysoukat ven. Zbývá lopatou osvobodit Martina, aby se nemusel soukat tak namáhavě jako já, rychle sbalit věci plné sněhu a vydat se na pochod zpět do Alty.

„Během norské zimy každoročně umrzne několik běžkařů ze zahraničí a někdy i Norů. Vy jste měli výbavu, ve vichřici jste nezmatkovali a zahrabali se. Jiní tohle nevědí, neumí. A tak zmrznou. Zrovna nedávno se to jednomu turistovi stalo. Byl 200 metrů od chaty…“ vítá nás zpátky v Altě naše hostitelka, paní Solveig.

My zatím revidujeme šrámy na těle: řadu puchýřů na prstech spálených mrazem po dotyku s prochladlými předměty, mrazem ožehlou kůži na lícních kostech a kořenu nosu a jeden omrzlý palec, k jehož podchlazení došlo při dlouhé expozici videa.

Noc v polární záři

Druhý den nám Solveig půjčuje dvě sobí kůže – ať si vyzkoušíme, jak se na nich dobře spí na sněhu. Je klidný večer, předpověď počasí (jasno po 21. hodině) se vyplnila a my konečně jdeme pozorovat polární záři.

Solveig nás vede na konec lesíka, na plácek kousek nad fjordem. Už cestou fascinovaně hledíme na oblohu – je to tam! Mihotavé zelenavé proužečky, měnící svou polohu i intenzitu. Nebeské divadlo nás zcela pohlcuje. Záře, o které se nikdy dopředu neví, zda, jak dlouho a s jakou intenzitou bude trvat, stále bliká a její hra na noční klenbě se postupně rozvíjí. Jsme na závětrném svahu a příliš nemrzne. Užíváme si otužilosti nabyté během posledních dnů. Je pár stupňů pod nulou a nám připadá, jako by ani nemrzlo.

Tu noc byly projevy záře opravdu silné. Počáteční zelenavé světlo v nadhlavníku se přesunulo k obzoru, pak se rozlilo zpět nad nás a postupně zaplnilo větší a větší část nebe. Záře nad námi bliká dokonce v několika pruzích. Pak se pruhy postupně slévají či zanikají a zvýrazňuje se jiná část – záře, která zdánlivě vychází hned za blízkým obzorem. Na obloze se pomalu rozvinuje zpoza siluet mladých borovic jako obrovský vějíř a dlouhou dobu soutěží s miliony hvězd o to, kdo bude zářit silněji a jasněji…

Unaven silným zážitkem usínám v péřovém spacáku pod širákem na sobí kůži. Když se probudím do slunného rána a rozhlížím se po bílém klidném kraji se zasněženými vrcholky na obzoru a obrovskou mořskou zátokou pode mnou, přemýšlím, zda se mi to všechno vlastně jen nezdálo.


Alta – vypálené město

Centrum Alty tvoří shluk budov moderní architektury. Skrývají obchodní centra, úřady, firmy. Když za druhé světové války ustupovala německá vojska, město vypálila, aby zpomalila postup sovětských vojáků. Proto dnes v Altě nenajdete historického centrum starých dřevěných domů jako jinde v Norsku. Stát zůstal jen kostel. Němci totiž chtěli, aby se k němu uprchlí obyvatelé vrátili se stády sobů, aby je pak mohli okrást a případně i postřílet. Naštěstí se nikdo z obyvatel neobjevil, všichni utekli hlouběji do vnitrozemí nebo do Finska.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2013.