Poklidný život na kanárském ostrově La Palma narušil v polovině září výbuch sopky. Fotky vulkánu a domů zasypaných popelem obletěly svět. Méně už se mluvilo o tom, jak se život na ostrově obrátil naruby. Sopka vzala lidem domovy a práci, turismus upadl. Teď se nová La Palma snaží vstát z popela.
Sopka se probudila 19. září krátce po třetí hodině odpoledne. V jižní části ostrova se otevřela země v sopečném hřbetu Cumbre Vieja (Starý vrchol). Gejzír lávy prýštil z nového vulkánu a po svahu sopky si razil cestu na západ směrem k moři vzdálenému šest kilometrů. Nikdo v tu dobu nevěděl, jaké škody napáchá a jestli jsou na místě obavy. Zaskočení byli i seizmologové. Přístroje hlásící podzemní otřesy sice napovídaly, že dojde k erupci, ale podle výpočtů měla přijít až o týden později. Sopka se vyvinula ohromnou rychlostí.
Nepředvídatelná
Imprevisible, tedy nepředvídatelná, říkali o ní místní vědci. Ve spolupráci s vládou měli připravený krizový plán, který spustili hned po výbuchu, aby ochránili obyvatele. Odborníci vytyčili oblast, u které předpokládali, že tudy poteče láva, a lidé museli okamžitě opouštět domovy.
Z jícnu létaly cáry žhavé lávy, země plivala sopečné kameny a balvany. Komín nepřetržitě vyfukoval mračna černého popela, který se roztahoval na kilometry daleko i vysoko a zastiňoval slunce. Lávový proud se sunul k moři jako had a cestou polykal domy, zahrady, silnice, banánové plantáže, supermarkety, fotbalová hřiště, kostely, nemocnice, školy i hřbitov. Tam, kde se až 1250 stupňů žhavá láva, pohybující se rychlostí i 700 metrů za hodinu, vlévala do oceánu, se syčením stoupal dým. Právě tady se přepsala mapa ostrova. Centimetr za centimetrem se z lávových usazenin stala nová pevnina a ostrov se rozrůstal.
V říjnu, pár týdnů po výbuchu, bylo jasné, že sopka to tak rychle nevzdá. Vedle hlavního kuželu už měla na svahu další trhliny, ze kterých proudila láva. „Konec erupce je zatím v nedohlednu. Oblak jedovatých plynů nad sopkou je vysoký už tři kilometry. Vulkán denně vypustí 17 tisíc tun oxidu siřičitého. Množství by muselo klesnout na stovku, aby se erupce nachýlila ke konci,“ vysvětlila tehdy ředitelka Národního geografického institutu Kanárských ostrovů María José Blanco. Byla jednou z hlavních tváří krizového týmu. Ten se denně scházel, aby monitoroval a analyzoval situaci a rozhodoval o postupu.
Oblast o rozloze 1200 hektarů se proměnila v černou poušť, která pohřbila vše, co jí přišlo do cesty. Láva poničila celkem dva tisíce budov. Nebezpečná oblast byla neprodyšně uzavřena zátarasy, které hlídala policie. Bezpečnost lidí představovala prioritu.
Lidé žijící v červené zóně ohrožené lávou museli ze svých domovů pryč. Někteří na čas, jiní napořád. Celkem šlo o sedm tisíc obyvatel, kteří se museli vystěhovat a žít u příbuzných, v ubytovnách, zdravotních a sociálních střediscích nebo v hotelech. Korby malých náklaďáků, na kterých dřív vozili trsy vypěstovaných banánů, teď plnili nábytkem, kufry, zásobami jídla. Tenkrát ještě netušili, že dva tisíce obyvatel ze čtvrtí La Laguna a Todoque už svůj dům nikdy neuvidí.
Stále v pohotovosti
Tazacorte, Los Llanos de Aridane a El Paso. Tři města blízko sopky, ze kterých se obyvatelé sice nemuseli evakuovat, přesto zůstávali v každodenní pohotovosti. María de Los Ángeles, která žije celý život v El Pasu, výbuch sopky zažila za život dvakrát. V roce 1971, když byla ještě v lůně matky, vybuchla Teneguía. „Teď, když vybuchla Cumbre Vieja, se celý dům otřásl. Denně slyším, jak sopka hlasitě hučí a bouří. Pokud se budeme muset evakuovat, hned popadnu své děti, ty jsou nejdůležitější. Se sopkou je ale potřeba počítat. Vždyť žijeme na sopečných ostrovech a s přírodou se bojovat nedá. Je mi ale líto těch, kteří přišli o domov,“ říká.
Sportovní centrum v Los Llanos de Aridane je až po střechu zaskládané oblečením, matracemi, elektrospotřebiči. Lidé darují sousedům v nouzi vše, co by mohli využít. A pomáhají nejenom materiálně. Někteří se dočasně starají o psy a kočky lidí, kteří přišli o domov a nemohli si zvířata vzít s sebou. Takže je rovnou ubytovali u sebe anebo je chodí krmit a kontrolovat, pohladit. Ti, kteří se nemuseli evakuovat, odklízejí od svých domů popel. Někde sahá až ke kolenům, dosahuje ke klikám dveří. Pomáhají sousedé, hasiči, dobrovolníci i ze sousedního ostrova Tenerife.
Popel je všude. Vítr ho roznesl po celém ostrově. Kvůli silné vrstvě na letištní ploše a mračnům nad celým ostrovem nebylo nějakou dobu v provozu letiště. Především na začátku erupce to způsobilo paniku v přístavu, který byl jedinou možností, jak se z ostrova dostat. Většina lidí na ulici má neustále nasazený respirátor. Ne kvůli covidu, ten se na ostrově v tu dobu počítal na jednotky případů. Maska má v kombinaci s ochrannými brýlemi chránit před popelem, a hlavně jedovatými oxidy uhličitým a siřičitým, které sopka denně vypouští po tisícovkách tun.
Sopečný turismus
Kvůli strachu ze sopky tu mnoho lidí zrušilo dovolenou. Na začátku hlavní části turistické sezony – na podzim – sem letadla létala poloprázdná. Práci neměli taxikáři, hoteliéři, restauratéři, průvodci. Postupně, začalo to v prosinci, začali jezdit lidé zvědaví na sopku a rozjel se sopečný turismus. Ten ale ostrovu nepřinesl téměř nic. Turisté na La Palmu přiletěli pouze na víkend nebo den, aby si vyfotili sopku a zase odjeli. Cestovní kanceláře z Tenerife za takové jednodenní zájezdy chtěly stovku eur za jednoho. Přísun peněz do ekonomiky La Palmy byl téměř nulový.
Průvodci a hoteliéři, kteří přišli o zisky, přeorientovali byznys. Malými autobusy vozili stovky turistů na „sopečné vyhlídky“, čímž ale komplikovali práci policii, hasičům, záchranářům i úklidovým četám. A také místním. Davy návštěvníků proudily lidem přes pozemky. Turisté parkovali ve vjezdech, soukromých dvorech, na pastvinách. S gestem victory se fotili se sopkou a byli stále drzejší. Reakce místních byly různé. Někteří považovali za krajně nevhodné, když si turisté fotili selfie se sopkou. Jiní se s lehkostí sobě vlastní usmívali a někdy i smáli a krčili rameny.
Ikonickým místem pro pozorování sopky se stala vyhlídka Mirador del Time. Španělé, Britové, Němci, Francouzi a další. Desítky lidí se mačkaly u zábradlí nebo posedávaly na židlích na terase kavárny. Největší nával tu byl po setmění, když se sopečné krátery, trhliny a proudy rozzářily ohnivě do okolní tmy. Ze sopečného kuželu létaly vysoké ohnivé gejzíry za ohlušujícího burácení a v nepravidelném rytmu vyhazovaly sopečné kameny pyroklasty. Část jich odnesla láva, zbytek se kupil a sopka rostla.
Lidé na vyhlídkách tajili dech, tleskali a fotili se s vulkánem mobilem s bleskem. V honu za fotkou na Instagram blokovali dopravu, stáli v zákazech, nerespektovali pravidla. Vedení ostrova muselo přitvrdit. Umístili značky zákazu zastavení a policejní pásky podél krajnic. K policii přibyli dobrovolníci, kteří v zářivých vestách regulovali stovky pěších turistů i štrúdl desítek aut, ve kterých se lidé chtěli dostat co nejblíže sopce. Oblíbené byly vyhlídky, vyšší kopce i soukromé terasy. Někteří rádobyprůvodci za nemalé peníze nelegálně vodili turisty do uzavřených oblastí. Policie celým skupinám vyměřila velké pokuty. V uzavřených oblastech musela vláda umístit i fotopasti, aby se zabránilo nezvaným návštěvám a případnému rabování.
Zemětřesení a nový kráter
Je velké štěstí, že sopka neměla oběti. Vědci dokázali předpovědět, kudy láva poteče, a díky tomu včas evakuovat obyvatele. Vulkán střídal období, kdy šlehal rudou lávu a pak na nějakou dobu usnul, aby se zase probudil a byl ještě o kousek divočejší než dřív. V listopadu nastalo největší zemětřesení za celou dobu o síle 5,1 stupně. Pár dní poté se na svahu hlavního kužele otevírá nový kráter. Množství oxidu siřičitého vystřelí na 50 tisíc tun za den. A pak je zase na pár týdnů klid.
V polovině prosince sopka útočí naposledy. Uvolňuje obrovské množství oxidu siřičitého, které přiměje 33 tisíc obyvatel měst El Paso, Los Llanos de Aridane a Tazacorte, aby se na hodiny uzavřeli do svých domovů. V pondělí 13. prosince v devět hodin večer seizmické přístroje hlásí náhlou změnu. Naprosto přestaly otřesy, magma v podzemí se přestalo pohybovat, emise oxidu siřičitého prudce klesají. Aktivita sopky po 85 dnech skončila. El volcán se duerme, píší o pár dní později titulní strany novin. Sopka usnula.
Z pohledu člověka je bilance sopky neuvěřitelná. Cumbre Vieja vychrlila 215 milionů metrů krychlových roztavené horniny. Tohle množství by fotbalové hřiště pokrylo do výšky 30 kilometrů. Láva na ostrově se rozprostřela celkem na 1200 hektarech, přičemž maximální šířka lávového proudu byla 3350 metrů. Sopka měla celkem šest kráterů a za celou dobu proběhlo přes devět tisíc zemětřesení, většina z nich naštěstí hluboko pod povrchem země.
Největší erupce od 15. století
Celé Kanárské souostroví leží na spících sopkách, a proto nebyl výbuch ve hřbetu Cumbre Vieja překvapivý. Jedná se o nejaktivnější hřbet od 15. století, kdy se na ostrovech detailně pořizují záznamy. Od té doby tu celkem proběhlo už osm erupcí. Loňská tedy rozhodně nebyla poslední, určitě byla ale prozatím největší a nejdelší zaznamenanou. La Palma je druhý nejmladší z Kanárských ostrovů. Z oceánu se vynořila před 1,7 milionu let. Předtím vybuchující podmořské sopky vytvořily základ ostrova, který měl asi 100 kilometrů v průměru v hloubce čtyř kilometrů pod mořem. Výbuchy několika sopek po sobě v průběhu mnoha stovek tisíc let vyzvedly ostrov nad hladinu.
Vlivem sopečné činnosti se krajina Kanárských ostrovů mění. Původní ostrov měl kruhový tvar a zcela mu chyběl jižní cíp. Ten se začal formovat před 125 tisíci lety, když začal být aktivní hřbet Cumbre Vieja. Výbuchy sopek a vyléváním lávy do moře se ostrov stále rozrůstal směrem na jih, v čemž bude pokračovat neustále.
Před půl stoletím, v říjnu 1971, vybuchla sopka Teneguía. Nepřetržitě chrlila lávu dvacet čtyři dní, přičemž se otevřelo šest sopečných kráterů. Lávový proud se tenkrát jen o kousek vyhnul majáku a salinám Fuencaliente, které díky tomu přežily dodnes. Jak se od konce této erupce změnila krajina během padesáti let? Jen nepatrně. Šedohnědé vulkány s odstíny černé, hnědé a okrové vypadají, jako by tu erupce skončila teprve nedávno. Půl století není v životě země téměř nic. Teneguía je ale rozhodně úžasnou kronikou, která nám řekne, jak bude vypadat oblast loňského výbuchu za půl století.
Každý přírodní kámen, který dnes na La Palmě najdete, je sopečného původu. Liší se barvou, hmotností a propustností podle toho, z jaké erupce pocházejí. Černé lesklé, fialové, hnědé, žluté, bílé. Některé jsou lehké jako pírko, jiné velmi těžké. La Palma už má na kontě velkou spoustu erupcí a je díky tomu duhová.
Naděje ve spících pupenech
Lidem a krajině zasažené sopkou daly novou naději prosincové fotografie borovic kanárských zasažených sopkou. Zbytky lávy ještě visí na větvích, ale na černém spáleném kmeni částečně skrytém v popelu už vyrážejí zelené chomáčky jehličí. Je známé, že tento druh borovice dokáže přežít požáry díky takzvaným spícím pupenům. Ale že by přežily i příval lávy a popela, to už zní jako sci-fi. Borovice kanárská je přírodním symbolem ostrova a teď si ještě polepšila na popularitě.
„Za miliony let vývoje se borovice kanárská dokázala adaptovat na zdejší drsné podmínky. Je vyšší a silnější než její evropské příbuzné. Pokud přijde o korunu, je schopná se regenerovat. Díky čtyřicetimetrové výšce může dál žít, i když stojí ve vysoké vrstvě popela. Pokud zažije ničivý žár, použije tajnou zbraň – serotinní šišky. Jsou mnoho let uzavřené a otevřou se jen vlivem tepla. Takto se semena rozšíří stovky kilometrů daleko a borovice může přežít i katastrofu,“ říká lesní inženýr Luis Gil.
Sopečné naučné stezky
Díky erupci na La Palmě se lidé začali více zajímat o vulkanickou historii celého souostroví a mnohem více navštěvují sopečné naučné stezky. Přesně to je potřeba, zvlášť v nejistém, pandemickém období. Vedení Kanárských ostrovů pracuje na strategii, která by turisty přitáhla. Skvělé je, že za dva měsíce na La Palmě stihli postavit novou silnici mezi městy Las Manchas a Puerto Naos propojující pobřeží s hlavním dálničním tahem, když původní silnici zničila láva. Následky výbuchu se budou ale odstraňovat ještě dlouho. Aktuálně se každý den odveze 750 metrů krychlových popela. Tisíce tun ještě čekají. Mezitím ze sopky stále stoupá dým, proudí oxid siřičitý a teplota metr pod povrchem je 850 stupňů.
„La Palma teď nutně potřebuje turisty k tomu, abychom se všichni mohli postavit na nohy. A to bude fungovat, jedině když cestovní ruch bude ohleduplný k životnímu prostředí, místním obyvatelům a pokud možno udržitelný,“ říká astrofyzička Ana García. Na ostrově organizuje astronomická pozorování pro menší skupiny. Přesto, že jsou tady podmínky ideální díky minimálnímu světelnému znečištění, kvůli covidu a sopce neměla už několik měsíců téměř žádné zájemce.
V lednu se po dlouhých čtyřech měsících vrátila domů velká část evakuovaných lidí. Mohli začít pracovat na úklidu a opravách. Do starých kolejí se ale budou vracet těžko. Sopka jim například vzala práci a obživu, když zalila plantáže, farmy, vinice. Dva tisíce lidí o svůj dům přišly definitivně a musí začít znovu a jinde. Pokud chcete obyvatele La Palmy podpořit, můžete to udělat přímo. Tak, že se ubytujete u místních, koupíte si jejich produkty a zůstanete alespoň na týden.
Turisté, kteří se přijedou vyfotit se sopkou, jen aby se mohli později pochlubit na sociálních sítích, jsou extrém dnešního turismu, který se rozmáhá čím dál víc. Nevíme, jak sopka na jednodenní návštěvníky zapůsobila a jestli pro ně byla víc než kulisa na Instagram. Pro nás to každopádně byl jeden z nejsilnějších momentů v životě. Svou moc nám sopka naznačila mimo jiné i zemětřesením, když jsme seděly u večeře na opačném konci ostrova, desítky kilometrů od vulkánu. Těžko se popisuje, jak obrovský respekt v nás sopka vyvolala. Snaha člověka ovládnout přírodu je bláhová. Může se jí pouze snažit porozumět a poslouchat signály, které posílá.
