Černá Hora bývala a vlastně dodnes je turisty trochu zanedbávána. „Vděčí“ za to své odlehlosti a také malému počtu hotelů, penzionů a kempů. Na druhé straně nedotčená příroda, zvláště v horách, a otevření, příjemní lidé – to vše by mělo potenciální návštěvníky donutit změnit názor.
Prvopočátky pravoslaví v Černé Hoře sahají až do vzdálených časů sebevědomého knížectví Zeta. Už na počátku 14. století vymohla královna Helena pro svou zemi značnou autonomii a založila padesát nových klášterů. Většina z nich stojí na osamocených místech, takže jejich návštěva se nemusí vysloveně točit jenom kolem ostatků světců, ale může být i příjemným putováním kouzelnou černohorskou krajinou.
První naší zastávkou je Skadarské jezero. V jeho okolí se nachází na dvacet klášterů, a proto byl celý tento kraj nazýván Svatou zemí Zety. Většina návštěvníků sem už teď nejezdí kvůli pravoslavným monastýrům (mimochodem většinou ve značně zbědovaném stavu), ale spíš kvůli panenské přírodě. Skadarské jezero je největší na Balkánu. Z větší části patří Černé Hoře a jihozápadní část Albánii. Životní styl se tu vlastně dodnes nijak zásadně nezměnil. Jezero stejně jako dřív slouží místním lidem hlavně k praní a lovu ryb.
Proti jediné větší pláži Muriča leží ostrov Baška se stejnojmenným klášterem. Na ostrov vás za pár eur každý rybář ochotně převeze. Zdejší polorozpadlý klášter je úzce spjatý se zetským králem Jiřím, za jehož vlády se ortodoxie stala státním náboženstvím. Ještě teď tu v poměrně dosti skromných podmínkách žije šest mnišek. Pozvaly nás na čaj, ke kterému nám nabídly granátová jablka. Jedna z mnišek pochází z Ukrajiny, takže se s ní celkem bez problémů dohovoříme rusky. Vysvětluje nám, že monastýr založil král Jiří Balšič v roce 1405. Když potom zemřel, byly tu podle všeho uschovány jeho ostatky. Smrtí posledního Balšiče zanikla vládnoucí dynastie a těžce vydobytá nezávislost Zety vzala brzy za své. Skadar, Ulcinj a Kotor pak získali Benátčané.
Po stopách poustevníků
Cesta na sever k bosenským hranicím vede úzkými soutěskami řeky Pivy. Silnička se schovává každou chvíli v tunelech. Kopíruje říční tok, který původně zdaleka nedosahoval takové šíře jako teď. Uzoučká říčka se změnila v nádrž přehrady a Pivský klášter, který stál u jejího pramene, musel ustoupit do hor. Kámen po kameni byl před pětadvaceti lety rozebrán a postaven o několik kilometrů dál. Interiér zdobí nádherné fresky ze 17. století. Celý kostel Nanebevzetí Panny Marie je pak zvláštní tím, že nemá věž ani kopuli. Ve středověku býval Pivský klášter nejdůležitějším kulturním centrem celé této oblasti. Teď je to opuštěné, tiché místo.
Vnitrozemí Černé Hory je hornaté a plné pastvin. Podnebí je tu velmi drsné. Zimy jsou dlouhé s hojností sněhu, léta krátká a suchá. Právě tady, kousek od města Nikšić, leží cíl naší další zastávky – vyhledávané poutní místo Ostrog. Tradičně je po celá staletí nejnavštěvovanějším klášterem v celé Černé Hoře. Založil jej biskup Vasilij Jovanovič. Později byl prohlášen za svatého a je tu také pochován. Přivedla ho sem touha po asketickém životě. Odmítl výstavnou rezidenci a uchýlil se do jeskyně nad vesnicí Popi.
Celý komplex se skládá ze dvou částí. Dolní klášter je daleko novější a byl postaven až v roce 1820. Od něho vede úzká, velmi exponovaná silnička plná serpentin k takzvanému Hornímu klášteru. Většina poutníků ale cestu zdolává pěšky, často i bosa. Horní klášter působí velice romanticky. Částečně je zapuštěn do skály. Zrovna tady byla jeskyně se zázračným pramenem, obývaná biskupem Vasilijem. Ten po nějakém čase poustevnického života zatoužil proměnit toto místo v klášter. Spolu s ostatními mnichy vybudoval v roce 1665 nejprve kostel svatého Kříže, pak kostel Zjevení Panny Marie a nakonec i klášter. Výhled je odtud vpravdě impozantní. Kouzlo celého místa je natolik silné, že se odtud zpátky do všedního uspěchaného života ani nechce. Pokud se do podobného stavu dostanete, můžete na omezenou dobu využít ubytování v klášteře a alespoň na chvilku si trochu „zapoustevničit“.
Boka Kotorská
Bocca znamená v italštině záliv. Boka Kotorská je ale daleko spíš než obyčejným zálivem obrovským, nejjižněji položeným fjordem. Sevřena vysokými horami je sice dobře chráněna proti studeným větrům ze severu, ale zároveň patří k vůbec nejdeštivějším místům Jadranu.
Po celá staletí poskytovala Boka ochranu rybářům, námořníkům i vojenským lodím. Kdo by nezatoužil vlastnit dokonale bezpečné přírodní kotviště, kam se bez potíží vešla i ta největší flotila? A tak postupně začaly kolem zálivu vyrůstat menší i větší přístavy a pevnosti se solidními hradbami.
Boka Kotorská nebyla vyhledávaná jenom jako výhodné kotviště. Řada měst na jejích březích se proslavila i loďařským průmyslem. Velké loděnice například ještě stojí jižně od Hercegu Novi u městečka Bijela. Lodě se tady už nestaví, ale spíš opravují a přestavují. Loďařstvím se ale živili zdejší lidé od nepaměti. Řemeslu se naučili od mistrů, kteří sem přišli z Korčuly a byli v tomto směru vyhlášenými odborníky. Váženým námořním městem byl také Perast. Bývaly tu nejen loděnice, ale dokonce námořní škola, kde se vzdělávali ruští carští důstojníci. To všechno už je dávno pryč.
Dodnes však tu najdete dva půvabné ostrůvky hned naproti přístavu. Přirozenou cestou ale vznikl jen jeden z nich. Najdeme na něm kostel svatého Jiří a tradičně i hřbitov. Zajímavější je ale určitě ten druhý – je kompletně dílem lidských rukou. Na počest Panny Marie a za její ochranu na dalekých cestách sem během let navozili vděční námořníci tolik kamení, že vznikl nejen ostrov, ale i původně skromnější kaple, která se pak rozrostla do dnešní podoby.
Z Perastu už je to jen pár kilometrů do daleko živějšího Kotoru. Trůní na samém konci zátoky, je zapsán na Seznam kulturního dědictví UNESCO a spolu s Dubrovníkem patří k nejzachovalejším středověkým městům na Jadranu. Nicméně dodnes tu najdeme památky na zemětřesení z konce sedmdesátých let minulého století. Ničivé otřesy tenkrát zasáhly celé černohorské pobřeží.
Kotor býval během své bohaté historie strategicky důležitým přístavem. O jeho podobu se nejvíce zasloužili Benátčané. Vládli tu téměř čtyři sta let. Většina paláců a měšťanských domů dodnes nese pečeť vytříbeného benátského vkusu. Ozdobou města je i řada kostelů.K nejpůsobivějším patří určitě chrám svatého Mikuláše. Byl postaven před sto lety na místě starého dominikánského kláštera. Stavitelé se museli vyrovnat s okolní zástavbou, a tak má nezvyklou, severojižní orientaci.
Po napoleonských válkách přešlo město do rukou Rakušanů a jeho slibný rozkvět se v podstatě zastavil. Konec rakouské nadvlády ještě poznamenala známá námořní vzpoura pod vedením Čecha Františka Raše a pak už se celé toto území stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
K albánským hranicím
Černohorské pobřeží Jadranu není delší než tři sta kilometrů. Je ovšem daleko osobitější než sousední a mnohem rušnější Chorvatsko. Důvody musíme hledat v barvité historii země. Už v římských dobách tudy procházela hranice mezi Východní a Západní říší. Když k tomu připočteme dlouholetý zápas s Turky a vleklé balkánské války, do kterých se Černohorci vrhali pokaždé s příkladným nadšením, máme tu v kostce obraz země, která nemůže být fádní, ani kdyby se snažila sebevíc. Na druhou stranu pobyt v přímořských letoviscích se nedá srovnávat s daleko exotičtějším vnitrozemím. Komu nevadí nikterak přehnaný postoj k pořádku a čistotě, burcující volání muezzínů a všudypřítomné krávy, na které narazíte stejně dobře v tunelu jako v mezinárodním kempu, bude jistě nadšen. Odměnou mu bude přátelské přijetí a snaha vyhovět.
Je celkem logické, že čím víc se vzdalujete od chorvatských hranic, tím se vůně Orientu připomíná častěji. Nejsvéráznějším městem na černohorské riviéře je proto zcela jistě Ulcinj, přilepený na albánských hranicích. Jeho historie je pestrá jako ručně tkaný orientální koberec. Podle legendy jej prý založili Argonauti na zpáteční cestě z výpravy za zlatým rounem. Kdoví. Každopádně nejdivočejší období zažilo zcela jistě město v druhépolovině 17. století, kdy si ho vybrali za svoji základnu obávaní saracénští piráti. V té době bývali postrachem celého Středomoří. V Ulcinju odpočívali, prodávali tu černé otroky z Afriky a pořádali časté a nezřízené pitky na zdejších plážích.
Hrdinové nepracují
Vraťme se k dnešní realitě. V ulicích Ulcinju je znát, že tady žije početná albánská komunita. K islámu se v Černé Hoře hlásí dvacet procent obyvatel. Přehnané obavy ovšem rozhodně nejsou na místě. Není tu o nic nebezpečněji než kdekoli jinde. Ulcinj je tradičně také město s bohatou námořní historií. Teď už tu ale najdeme jenom rybáře.
Kousek od města se vlévá do moře hraniční řeka Bojana, která je jako každá říční delta malý rybářský ráj. Když už mluvíme o místních rybářích, musíme se zmínit o jejich sítích. Jsou totiž nejrůznějších druhů a říká se jim podle způsobu použití. Tak například známe sardelářky, tahačky, plavačky, o kus dál vidíme tzv. kalimere neboli sítě, které visí. Jejich výhodou je jednoduchá obsluha. Zvládne to klidně i jeden člověk. Proto při plavbě po proudu Bojany minete desítky mnohdy rozpadajících se rybářských chatrčí, ale před každou uvidíte alespoň jednu funkční kalimere.
I tady se už ovšem snaží ze všech sil romantiku vystrnadit neosobní rybářský průmysl. Co naplat, ryb ubývá i tady. Čekat u sítí s rukama v kapsách, až se samy naplní, a potom jen shrábnout tučný zisk, to už dnes neplatí. Kdo si chce něco vydělat, musí pracovat ve větším podniku nebo se vydat dál na větších lodích po proudu řeky až k jejímu ústí na volné moře. Malebně zchátralé rybářské chatky zůstanou asi za pár let už jenom smutnými pomníky časů, které se nikdy nevrátí. Ale bůhví, co budoucnost přinese.
Rybářské řemeslo je staré a věčné. Ani na první pohled tak triviální věc, jako je nákup ryb, není v této zemi nijak prostá záležitost. V ulcinjských tržnicích to platí dvojnásob. Typická ukázka nezdolného jižního temperamentu. Bez křiku a buldočí neústupnosti nemáte naprosto žádnou šanci. Pro slabší nátury je tedy vhodnější restaurace. Oblíbené jsou tu hlavně orády, ale také výrazně levnější bransiny. S přicházejícím soumrakem se těch několik málo hospod zaplní i přes naříkavé kvílení muezzína s obdivuhodnou rychlostí. Ženy tu skoro neuvidíte, mají zřejmě doma práce dost. S muži je to ale jiné. Zdá se, že většina z nich se stále ještě drží starého albánského kréda, totiž že hrdinové nepracují. Na konci rušného dne plného zážitků si k nim tedy přisedneme i my.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2009.
