Co mají společného chladné pohraniční hory, horké stepi, šťavnaté pastviny i nehostinná rašeliniště? Všude tam rostou orchideje! Bez ohledu na skutečnost, jestli jde o poslední ostrůvek neporušené přírody uprostřed monotónní pustiny nedozírných polí, nebo panenskou loučku ztracenou v hlubinách lesa. Teď se orchideje stanou svorníkem jarního putování různorodými kouty Moravy.
Jestliže očekáváte, že vám představím odlehlá utajená stanoviště, kde za nejpřísnější ochrany vzdorují nejvzácnější unikáty naší přírody, tak vás zklamu. Podobná místa samozřejmě existují, avšak o nich se veřejně nepíše. Současně upustíme od klasického botanického safari doprovázeného zuřivým lovem beze zbraní a honbou za nejlepším záběrem. Tedy až na jednu výjimku. Orchideje se zhostí role mostu, prostředníka, doplňku i opojné třešně na sladkém dortu parádního výletu. Jednou obohatí návštěvu mimořádné historické pamětihodnosti, podruhé poslouží jako klíč, který odemkne zámek úchvatné krajiny. A jindy ponesou hůl ostříleného profesionálního průvodce.
Aprílové kontrasty Velikonoc
Rájem orchidejí jsou Bílé Karpaty. K nim se ale postupně propracujeme přes další pohoří našich Karpat. A začneme v Hostýnských vrších. Mytický Svatý Hostýn patří ke klíčovým centrům mariánského kultu a lidové zbožnosti na Moravě. Sem do kopců každý víkend míří poutníci, aby poprosili o požehnání pro sebe i své blízké. Posvátnou auru Hostýna doprovází legenda, kdy odtud Bohorodička seslala do podhůří strašlivou bouři, co zahubila tatarské vojsko, jehož hordy tenkrát zrovna nelítostně plundrovaly Moravu. Avšak monumentální hora sem přivábila člověka již mnohem dříve. Poutní areál totiž vroubí valy keltského hradiště. Standardní turisty Hostýn ohromí fantastickým výhledem. Vrcholu dominuje bazilika s kupolí. Tam se věřící ponoří do modliteb. Poté si naberou zdejší zázračnou vodu, okouknou stánky, kde sortiment osciluje od perníkových srdcí až po kýčové sošky madon. Následně se vytáhne slivovička, rozlije se do kalíšků, lupne se frťan na zdraví a jde se ke křížové cestě. Na ní se podílel mistr syntézy secese a lidové architektury Valašska Dušan Jurkovič. Mozaiky křížové cesty sugestivně zobrazují zkrvaveného Krista, chladnokrevně odtažité římské vojáky i farizeje před templem s očima plnýma nenávisti a zloby.
Také jsem si střihl klasickou štaci – bazilika, stánky, křížová cesta. Nadešel závěr dubna, krátce po Velikonocích. Byl všední den, poloprázdno a vymeteno. Pod keltské valy mě přivábily otevřené louky přírodní památky Stráň. Teplé počasí vehnalo do květu první posly jara. A mezi ně náleží rovněž půvabná orchidej vstavač bledý. Pomalu sestupuji vozovou cestou. Kolem se odehrává oslava probuzené přírody. Tady ostře vynikl ostrý kontrast utrpení velikonočního martyria mozaik Jurkovičovy cesty s jarním zrozením života rozkvetlých luk. Plané třešně pocukrovala záplava kvítků, uprostřed svěží trávy zářila paleta odstínů žlutě: vítr si pohrával s petrklíči a slunce z oblohy se odráželo v tisících pampelišek. Najednou se mezi nimi objevilo nenápadné světle žluté květenství. To byl vstavač bledý. Oproti zavedeným představám orchidejí vstavač bledý překvapí mdlou barvou i časnou dobou květu. Leckdy ho zasype pozdní sníh. Nahoře zatím opatrně nasazoval na květ. Ovšem čím více jsem klesal k úpatí, tím vstavačů přibývalo. A s příznivějším podnebím nižších poloh byliny rychle mohutněly a celkově se otevřely. Dole u Slavkova pod Hostýnem již orchideje téměř převládaly. Zde pak vyzdobené bazilice na vrcholu Hostýna nastavila zrcadlo prostá kaple posazená do předpolí orchidejových luk.
Bílá celebrita
Litenčická pahorkatina se sotva přiřadí ke vzrušujícím končinám, kvůli kterým si cestovatelé okamžitě spakují zavazadla a pošlou šéfovi výpověď. To platí i pro protilehlý Ždánický les. Oba geomorfologické celky tvoří západní bránu celého karpatského oblouku. Mezi nimi se uvnitř údolí říčky Litavy rozprostírá městečko Bučovice. O tamním zámku už existuje obecné povědomí, protože se pyšní unikátní renesanční výzdobou interiérů Císařského sálu. Pár kilometrů východně se nachází národní přírodní památka Malhotky. Ta se vine po prosluněných stráních. Stepní charakter, jižní šmrnc a travnaté prostory s keříky i osamělými stromy naznačují, že zde by mohlo růst něco hodně zajímavého. A také ano. Místní to dobře vědí. „Za dvacet minut budete na místě,“ sdělila nám ochotně čiperná penzistka, když jsme jí naznačili směr našeho výletu. Od infotabule šlapeme pěšinou vzhůru. Vrcholí první dekáda května. Z trávy na lukách vystupují první skupinky rozkvetlých vstavačů vojenských, jejichž narůžovělé květy nesou tvar špičaté přilbice. Králem přírodní památky je však vstavač nachový. Ten právem přísluší k našim nejnápadnějším orchidejím. A vysokými statnými stonky okamžitě upoutá pozornost. Dále se chlubí obřím květenstvím, kde obvykle převažuje křiklavá kombinace vínově červené s bělavě růžovou. Ale existují výjimky! Postupujeme po stezce, kterou zničehonic zakončil kruh zvalchované trávy. Uprostřed něj vyčníval trs vstavače nachového atypicky zakončený sněhobílými květy. Tu se bylina proměnila na božstvo, přímo modlu. A zajistila si pozici naší nejfotografovanější orchideje dvou předešlých sezon. Rituální kruh okolo trsu pochopitelně vyváleli lovci s aparáty, jak se urputně snažili ulovit nejlepší záběr. Vleže i v pokleku!
Anglický park na slovenském pomezí
Květen se přelil do druhé půle. S ní nadešel okamžik Bílých Karpat. Celý svět obdivuje náš klidný rozchod se Slovenskem. Zapomíná se, že tento proces měl svůj neuralgický bod. Komplikovaná problematika osady U Sabotů se vyřešila až počátkem druhé půle devadesátých let. Tu též vybíhá ze slovenské strany navenek absurdní klín s kolejišti železniční stanice Vrbovce. Proto májové putování do nitra Karpat startuji u sousedů na Slovensku. Ve stínu nádražního podloubí si doplňuji vodu. Moji pozornost upoutala pamětní deska. Odtamtud na mě hleděla půvabná tvář Marušky Kudeříkové. Ta na zdejším nádraží bydlela, neboť její tatínek pracoval u dráhy. Během školních let za minulého režimu mě Maruška Kudeříková dost děsila. Tehdejší systém si ji přivlastnil a protežoval jako prioritní oběť nacistické zvůle. Pamětní desku doplňoval text dopisu. Těsně před popravou ho Maruška adresovala svým rodičům. Z řádků plných horoucího citu promlouvalo smíření, vzdor i odhodlání. Zde jsem přehodnotil svůj povrchní názor.
Po mezi se škrábu nad trať. Tedy zpět k nám. A brzy se napojuji na značenou stezku, která nahoře v kopcích vpluje do přírodní rezervace Machová. Daleko před chráněným územím cvičně sleduji louku po levici. Tam spatřuji podezřelé seskupení nafialovělých skvrn. Přistupuji blíž. Jako by se přede mnou tyčily desítky ohromných ztopořených penisů. Zde ale jen naplno rozkvetl vstavač mužský znamenaný. Tato bylina výstižně zosobňuje legendy o vstavačích. A to, že jsou účinnými afrodiziaky. Již rodové jméno vstavač naznačuje jejich domnělé schopnosti. Navíc vstavač mužský znamenaný v zemi tají dvě hlízy, co se ztotožňují s varlaty. Barevné spektrum květů vstavače osciluje od sněhobílých albínů až po temně nachovou.
Na přilehlých úbočích pozoruji zvláštní krajinu. Mezi loukami se objevily mohutné roztroušené stromy, kadeřavé ostrůvky dřevin, kde se široké deštníky hustých větví skoro dotýkaly země, i abstraktní spleť remízků. Celá scenerie se podobala úhlednému anglickému parku. A k němu Machovou přirovnávají též odborníci. Drápu se stále výše. Na návrší značka překročila hranici rezervace. I tam mě uvítala falická květenství vstavače mužského znamenaného. Anglický park se bravurně odhalil z ptačí perspektivy, s načechranými duby, lipami i jilmy. Současně se otevřel dokonalý výhled: na dosah ruky se rýsoval slovenský region myjavských kopanic, v dáli se ztrácela Velká nad Veličkou a niva Moravy. Poté se stezka ponořila do magického lesa plného věkovitých pokroucených stromů. Místy dlouhé nakloněné kmeny dřevin vyrážely z růžice a potvrzovaly zaniklé pařezinové hospodaření našich předků. Ti vždy ponechávali pařez pokáceného stromu obrazit mladými výhonky. A stinnými partiemi stezka postupovala dál k hřebenu Bílých Karpat.
Čarodějná třešeň
Na východě Bílé Karpaty oddělují Moravu od Slovenska, západní pomezí zase vyplňují pahorky a pláně Českomoravské vrchoviny. Oblast okolo hlubokých údolí Oslavy i Jihlavy si oblíbili trampové. Zatímco Oslava si uchovala panenskou tvář, Jihlavu spoutaly přehrady. A nad zatopeným kaňonem vyrostl mamutí komplex Jaderné elektrárny Dukovany. Střední Pojihlaví si ale punc tulácké destinace ochránilo. Kemp u řeky tepe bujarým veselím, značené trasy křižují turisté na kole i v pohorkách.
Mohelenská hadcová step je světoznámý pojem mezi přírodovědci, zejména entomology. Skalní věže Baby zdolávají horolezci, naopak na zoraných polích u Lhánic mineralogové hledají vltavíny. Východně od nich se na dosah Pivovarské cyklotrasy schovává dvůr Kozének. Starý statek obklopuje stejnojmenná přírodní památka. První máj sem nalije životodárnou energii a záhy nato suchou trávu zabarví do fialova tisíce drobných květenství rudohlávka (donedávna vstavače) kukačky. Ty v kombinaci s rozostřeným mladým listovím solitérních stromů evokují impresionistický obraz. Čekal jsem, že zde budeme sami. Avšak na polní cestě, co prochází pastvinou, jsme střetli spřízněné výletníky. „Loni jich tady kvetlo více,“ informovali nás. „Pak se dole hodně pásly ovce,“ dodali. Nepravidelná pastva orchidejím spíše svědčí, intenzivní však nikoli. Klasická pastvina Kozénku na pomezí monotónních polí a souvislého lesa působí jako pestrá oáza. Kromě rudohlávka kukačky skýtá domov ostatním vzácným bylinám: z chladného stínu poblíž vyprahlého pichlavého houští přestárlého jalovce na nás prudce zasvítil koniklec velkokvětý, co zatím nestihl uvadnout.
Místy suché pastviny Kozénku přecházejí do pozůstatků zdivočelého sadu. Bezdůvodně jsem otočil hlavu. V tu ránu mě udeřila do očí bizarní hříčka přírody. Oproti obloze se kroutila, větvila a lámala věkovitá třešeň. Z dlouhého zprohýbaného kmene čněla gigantická boule nádoru i křivé pahýly bočních větví, ledabyle ořezané anebo v mládí stromu ohlodané dobytkem. A teprve pak se vysoko nad zemí košatila rozčepýřená koruna obalená květy. Vzdorovitá třešeň z profilu připomínala surrealistickou postavu, vrásčitou čarodějnici či démonického tvora žánru fantasy. Ač ji poznamenaly útrapy, pořád v ní proudila míza života.
Víly, masožravky a adrenalin
Českomoravské vrchovině ještě chvíli zůstaneme věrni. Nové Město na Moravě odemyká nejvyšší partie Žďárských vrchů. Tam „střecha Vysočiny“ získala severský nádech podhorských luk, březových hájků i rašelinišť. Během zimy Nové Město na Moravě pravidelně přivítá světovou elitu biatlonu. Epicentrem závodů jsou tratě, jejichž okruhy se klikatí uvnitř lesa Ochozy. Ani v létě sportovní terény okolo ikonického hotelu Ski Vysočina neosiří. Akorát lyžaře vystřídají nabušení cyklisté s horskými koly, kterým Ochoza nabízí síť singletracků. Tady se potí krev a naplno stříká adrenalin.
Stinné smrčiny a šedivé skalky Ochozy se ale neomezily na poníženou roli líbivé kulisy sportovních klání. Malebná zákoutí lesa též obývají nadpřirozené bytosti. Do jejich světa příchozí vtáhne Obrázková cesta lesem Ochoza. Ta jim představí místa příběhů dávných i současných – děsivých, romantických i humorných. Trasa cesty vede přes Pernovku. Zde se tmavý porost nečekaně rozestoupí. Pak uprostřed lesa ostře zazáří stejnojmenná loučka. A malovaný obrázek prozradí, že za měsíčních nocí patří Pernovka roztančeným vílám. Shodný název také nese chráněná přírodní památka. Pernovka je ale pěkně zrádná. Stačí vkročit do svěží trávy a boty okamžitě vcucne rafinovaně maskovaná bažina. Pod zelenými stébly i kopečky mechu Pernovka ukrývá prameny a rašeliniště, kde se na zákeřných chloupcích listů bohatého koberce masožravé byliny rosnatky okrouhlolisté černají tělíčka polapeného hmyzu. Závěrem května ozdobí Pernovku ohnivě růžové květy prstnatce májového. Před sto lety patřil prstnatec májový mezi nejhojnější orchideje. Hlad po obdělávané půdě a meliorace mokřin ho nakonec vehnaly do skupiny ohrožených druhů naší květeny. Před nevítanými vetřelci orchideje na Pernovce spolehlivě chrání neprostupné bahno. Při mé výpravě se ale pár prstnatců hrdě tyčilo u suššího okraje lesa. Nekonfliktní soužití zapomenuté vlhké horské louky a sportovně turistických tras vzbudí obdiv.
Naproti obrázku s vílami se krčí studánka.
Splynutí s horami
Z Českomoravské vrchoviny se vyšvihneme do opravdových hor. Za Hanušovicemi rychlík pomalým tempem zdolává trať kultovního „Slezského Semmeringu“. Oblouk střídá oblouk, motor lokomotivy hlasitě rachotí, když se souprava usilovně probíjí vzhůru podél pomezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Tu také Ramzovské sedlo dělí Moravu od Slezska. My se podržíme moravské části Slezského Semmeringu. Už sama jízda vlakem připraví báječný zážitek. Hluboko pod tratí divoce hučí dravá říčka Branná. A stejnojmenné městečko zalahodí pitoreskní siluetou: na obrysy velkolepého středověkého chrámu navazuje masivní věž honosné budovy fojtství. Za ním se táhnou střechy renesančního zámku Kolštejna a lahodný koktejl historie uzavřou pozůstatky hradu.
Po Branné následuje stanice Ostružná. Tam cestovatele navnadí unikátní muzeum hudebních nástrojů. Různé varianty klasiky střídají exotické kousky: balkánské gusle, mongolský marinchur, jihočínské hulusi… Rovněž Ostružná platí za Mekku zimních sportů. Zájem sjezdařů se točí okolo zdejšího skiareálu. Páteřní běžkařská stopa pak míří do nitra Rychlebských hor. A ve finále prudkého stoupání se otočí kolem přírodní rezervace Stráž-Skalka. Tady pod sněhem čekají na jaro hlízy orchidejí. Jakmile roztaje sníh, záhy rozkvetou prstnatce bezové. Já jsem sem přivandroval v půli června. Na vápencových skalkách dokvétala trojice vstavačů mužských, vysoká tráva ukrývala rozptýlené jedince pětiprstky žežulníku. S nimi pomalu končí hlavní nápor orchidejí. A tu už o ně ani nešlo. Posedlost vyprchala. Jen jsem bezcílně potuloval nedozírnými loukami po polňačkách kolem osamělých stromů ošlehaných vichry a sněhem. Naproti se vypínal impozantní jesenický hřeben. Chvíli jsem prchal před bouřkou, poté si užíval dech beroucích panoramat, připoután ke slunečné krajině a zároveň totálně svobodný. Dole se tísnily chalupy Ostružné. Reálně kousek, v mysli daleko. Tady jsem se na křehký okamžik absolutně propojil s horami...
Naše ochideje
U nás roste přes dvacet rodů orchidejí, respektive zástupců čeledi vstavačovitých. Exotickým družkám se nejvíce podobá nezaměnitelný střevíčník pantoflíček, fantastickými tvary květů se zase vyznačují tořiče. Přesné určení druhu bývá kolikrát těžkým oříškem i pro přírodovědce, neboť například některé prstnatce se navzájem často kříží a podrobné výzkumy popisují nové druhy. Zároveň existují orchideje, které žijí skrytě a úplně nenápadně, jako korálice. Pro orchideje je typická mykorhiza, tedy vzájemné soužití s houbami. I proto jsou tolik zranitelné.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2023.
