Na vrchol Indonésie

Na vrchol Indonésie Zdroj: Gabriela Volná

Šerpové nesli v bambusových košících neskutečnou váhu
Naše skupina dobyvatelů vrcholu a v dálce Rinjani zahalená v mracích
Ranní pohled na sopku Rinjani z terasy našeho ubytování
Jediná vyšlapaná cestička široko daleko a panenská příroda okolo
Stanové „městečko“ ve 2560 m n. m. Mraky se prohání přes sedlo a střídavě odhalují rudou kalderu Rinjani nalevo a jezero Danau Segara Anak napravo.
8
Fotogalerie

Krása jménem Rinjani aneb Česká expedice na vrchol druhé nejvyšší sopky Indonésie

Hora Rinjani je s 3726 m n. m. druhý nejvyšší vrchol Indonésie. Svým mohutným výbuchem v roce 1257 změnila klima až v daleké Evropě, obyvatelé ve dvaceti vesnicích pod ní ji uctívají jako posvátnou. Díky své pravidelnosti vypadá jako nádherná egyptská pyramida, kolem jejíhož vrcholu tiše plynou mraky na pozadí modrého nebe. A pro českou expedici byla nádhernou zkouškou sil.

Je 5.30 ráno a my se probíráme k životu. Celou noc nám zpívali muezzini ze dvou minaretů a předháněli se v počtu vzbuzených návštěvníků a obyvatel Senaru. Ještě na snídani jsme marně rozlepovali oči, kamarád byl trochu netrpělivý, protože měl mít už hodinu u sebe prádlo, které mu „Big Boss“ (alias organizátor výstupů na Rinjani, majitel hotelu v Senaru a velký šéf organizace věcí všeho druhu) měl nejpozději do šesti hodin ráno doručit. Za pět minut sedm, což bylo za pět minut dvanáct, se jeden z personálu přišoural s obřím pytlem voňavého a vysušeného prádla a Ondra spokojeně usedl k snídani. Nálada se lepšila, dokonce ani banánová palačinka, kterou jsme měli už snad sedmý den za sebou, nevadila, ani drzá opice, jež nám s úšklebkem na tlamě čmajzla ze stolu krásný žlutavý banán a odporoučela se s ním na střechu restaurace, nám nemohla zkazit náladu. Výjezd měl být v 7.30, ale v 8.10 ještě nebylo k hotelu ani přistaveno auto. Prostě Indonésie... Pro lepší plánování výletů v Indonésii si radši ke všem časům přimyslete IKZ (= indonéský koeficient zpoždění), který činí v průměru jednu hodinu až pět hodin. Zatímco vy se vztekáte, Indonésané jsou naprosto v klidu a v pohodě a nechápou, proč kvůli pár hodinám děláte takové cavyky.

Schovávaná v mracích

V 8.30 nás konečně nakládají na korbu rozvrzaného minináklaďáku a míříme autem vzhůru o 300 výškových metrů. Cestou se zaevidujeme do návštěvní knihy a vyrážíme do 2560 m n. m., do prvního výškového tábora pod vrcholem Rinjani. Počasí nám přeje a už se nemůžeme dočkat, až z té krasavice pohlédneme dolů. Škrábeme se nahoru, cestou odpočíváme na odpočívadlech a kupujeme předražené kokosy, abychom doplnili potřebné ionty. U druhého stanoviště nám šerpové vaří oběd. Jsem překvapena, protože na horách jsem ještě nikdy nešla žádný trek takzvaně all inclusive. To znamená, že si nesete jen své osobní věci a šerpové nesou stany, karimatky, spacáky, potřeby na vaření, veškeré jídlo. Někteří tahají s těžkým nákladem i své svěřené nemohoucí klienty. Nutno podotknout, že v Indonésii nemůžete jít žádný trek bez průvodce a obejít outdoorové cestovní kanceláře tím, že si jen koupíte lístek do národního parku a na horu si vylezete sami. V Indonésii se platí za všechno, i když víte, že žádný luxus nepotřebujete a že tu jedinou cestu na vrchol hory dokážete najít i sami.

Přicházíme na POS3 aneb poslední odpočinkový bod před prvním výškovým táborem, nastává nejagresivnější stoupání po kamenech a bahně, které je ale vykoupeno nádherným výhledem na sytě červenou kalderu Rinjani. Je to překrásná podívaná, mraky se valí a sopka si s námi hraje na schovávanou. Po osmi hodinách pozvolného tempa a téměř sedmnácti stech výškových metrech v nohou jsme dorazili do prvního výškového tábora. Vylezli jsme až nad mraky, jež se pod námi neuvěřitelně rychle proháněly a měnily obraz celé krajiny. Hory ještě schovávaná neomrzela a po pár úspěšných fotografiích jsem se vydala hledat naši skupinu. Šerpové nám mezitím postavili stany a začali chystat večeři. Náš průvodce, Sar, nás nervózně počítal a stále se nemohl dopočítat, dokud se z mraků nevynořily poslední tři postavy. Odevzdaně jsme všichni po večeři usnuli s vědomím, že ve 2.30 ráno vyrážíme na východ slunce na vrchol Rinjani.

Dáme vrchol?

Zodpovědný Sar nás vzbudil už v 1.45 s talířkem plným sušenek, venku byla neskutečná zima a nedokázali jsme si ani představit, jak to bude vypadat o 1100 metrů výš. Skupina ve 2.30 vzorně čekala vedle stanů a navzdory indonéské dochvilnosti jsme vyrazili na čas — se Sarem v čele a jedním z šerpů vzadu. Onen šerpa byl v žabkách a jeho jediným teplým oděvem byla peřina obtočená kolem těla. Všichni jsme během výstupu ještě téměř spali a ze všech sil se snažili zkoordinovat naše pohyby. Neviděli jsme téměř nic. Postupovali jsme pomalu a snažili se zamezit nadměrnému klouzání po suťovisku. Tohle bylo dost náročné stoupání, protože jsme bojovali se zimou, mrazivým vzduchem, s vyšší nadmořskou výškou… Když ujdete tři kroky, minimálně jeden vždycky sklouznete dolů. Taky musíme být na pozoru, abychom nevrazili do nějaké zachumlané postavičky, protože někteří šerpové se zimou krčí u kamenů, a pokud jsou oděni do tmavší peřiny, nejde si jich všimnout v dostatečném předstihu. Před šestou hodinou jsme ale hrdě stáli na vrcholu Rinjani a s nádherným pocitem a drkotajícími zuby se snažili v klidu vyčkat na východ slunce. Nakonec se však vrcholek změnil v partu klikujících, dřepujících a běhajících turistů snažících se rozhýbat zkřehlá těla. Nebe bylo téměř bezmračné a sluníčko se na nás pomalu zubilo. Nádherně nám barvilo červený kráter ještě víc do ruda a házelo úžasné odlesky na jezero Danau Segara Anak.

Tohle jezero se vytvořilo v kráteru Rinjani po posledním výbuchu. Dalším překvapením pro nás byla stále aktivní sopka Gunung Baru neboli Nová hora, která jako by svým kouřem neustále říkala, že máme být připraveni na potenciální výbuch. Nafotili jsme a vydali se dolů do kempu. Malé kamínky nás donutily ke změně chůze na bruslení či klouzání, a kdyby nebylo cestou několik zastávek pro náruživé fotografy krajiny a drzých opic, byli bychom dole i za hodinu. Dneska nás ještě čekalo zhruba 700 výškových metrů dolů k jezeru Segara Anak, kde by mimo jiné měly být i horké prameny. Sbalili jsme tedy stany a vyrazili po kamenném terénu dolů. Všichni jsme byli jak pytlem praštění, a tak se z nevinné cesty pomalu stával boj o přežití, protože se každou chvíli někdo vlivem podlomení nohy či chvilkového usnutí za chůze skácel k zemi. Našeho průvodce rozbolela hlava, a tudíž se zmohl jen na častější zastávky a pobízení naší energie čokoládovými sušenkami.

Šťastná únava

Naštěstí jsme se po obědě všichni sešli v horkých pramenech a nechali naše bezvládné končetiny nadlehčovat vyvěrající horkou vodou. Po tomhle zážitku se velice těžce lezlo zpátky do pohorek, ale bohužel nás čekalo dalších 700 výškových metrů na druhou stranu kráteru do našeho posledního kempu. Zapnuli jsme senzory na zachytávání energie a jako „mozkomoři“ je sáli z neunavitelných šerpů. Dostali jsme se na zcela jinou turistickou cestu – dalo by se spíše říct horolezeckou stezku. Během pár minut jsme překonávali velké výškové rozdíly a občasná bahnitá cesta se střídala s obrovskými bouldrovacími kameny, kde byla pro méně zvyklé jedince jakákoli pomocná ruka dobrá. Setkali jsme se s podivnými schody vyraženými do skály, polorozpadlým bambusovým zábradlím, řetězy a odpočívajícími skupinkami turistů polehávajících na nejrůznějších kamenech kolem turistické stezky. Kýženého stoupání do tábora jsme dosáhli těsně před setměním a vítězoslavně si všichni padali do náručí. Našli jsme si nádherné místo na stany přímo na okraji sopky a po úžasných teplých nudlích se zeleninou se nám naskytl pohled na mračnou peřinu, jež se vznášela přímo pod námi. Zapadající slunce nám barvilo nebe do oranžovočervených barev a my s blaženým pocitem šťastně usnuli.

Třetí den se ne nadarmo nazývá „krizovým dnem“. U všech se projevily známky únavy a na své si přišly i namožené klouby a svaly. Naštěstí jsme ale stále neztráceli optimismus, nasávali krásné letní sluníčko a kochali se azurovou oblohou. Většina cesty zpět vedla přes les, kde jsme si mohli užívat především stín a bavit se přidrzlými opicemi, které se nám snažily sebrat sluneční brýle, foťáky nebo mobilní telefony. Se snižující se nadmořskou výškou přibývalo vlhkosti ve vzduchu. Těsně před koncem sestupu jsme si ještě sedli do stínu na poslední oběd. Stačilo nám už jen strpět trochu indonéských zmatků s včasnými příjezdy sjednaných aut a pak už nás čekal zasloužený odpočinek na prosluněných bílých plážích ostrova Gili Meno.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: