Když jsme se konečně dostali do vod Brahmaputry, překvapila nás síla jejích peřejí, velikost vln i válců.

Když jsme se konečně dostali do vod Brahmaputry, překvapila nás síla jejích peřejí, velikost vln i válců. Zdroj: Petr Novotný

Místy nejsou naše lodě v peřejích vidět.
I kajaky musíme přes most dostat dál.
Kajakáři si divokou Brahmaputru zvlášť užili.
Domorodý rybář sleduje s úžasem naše počínání.
Oddych pod peřejí
6
Fotogalerie

Netradiční vodácká výprava aneb Přes peřeje Brahmaputry

Legendární řeka Brahmaputra je obrovská, nespoutaná a dodnes takřka nedostupná. Když ji chcete zdolat na kánoi či kajaku, musíte se k ní nejdřív těžce probít. Nám se podařilo obojí. Zúčastnili jsme se vodácké výpravy do peřejí indické řeky Brahmaputry, která jako první na světě sjela její horní kaňon.

V polovině listopadu 2009 do Indie přilétá skupina vodáků, sestavená ze dvou raftů, jednoho kajakáře a jednoho kanoisty. Jejími členy jsou vodáci převážně z Česka, Slovenska a Bosny, ale také z Indie. Klíčovou postavou výpravy je drobný nenápadný muž s barevným turbanem na vlasech Shaukhad Sikhand. Šauky, jak mu říkáme zkráceně, je sekretářem indické raftové federace, kterému se ve spolupráci se speciálním oddílem indického letectva a expedičním klubem Denali podařilo získat povolení ke splutí horního kaňonu Brahmaputry.

Nedotčený úsek řeky

Nikdo z nás přesně neví, co nás čeká. Máme za sebou solidní zkušenosti z velkých řek celého světa, ale s tak masivním průtokem se nesetkal ještě žádný z nás. Máme k dispozici velmi stručný popis celého úseku s vyjmenováním nejvýznamnějších peřejí a také jediný existující dokument pořízený expedicí National Geographic z roku 2002. Ta získala povolení ke splutí z vesničky Tuting. O úseku nad Tutingem k indické hranici, tzv. McMahonově linii, nevíme takřka nic. Podle neověřených kusých informací vede až k hranicím pěší stezka. Doufáme, že právě z ní si budeme moci celý úsek předem prohlédnout. Navíc máme přislíbeno, že nás na start odveze vojenská helikoptéra.

Realita je ovšem nakonec úplně jiná. Porouchanou helikoptéru měníme po třech dnech čekání za obyčejné džípy a vydáváme se na zdlouhavou, ale překrásnou cestu proti proudu řeky. Prvním velkým dobrodružstvím se ukázala trajektová přeprava přes řeku vedoucí rozlehlými rameny Brahmaputry v rovinách indického státu Ásám. Jen stěží by kdo uvěřil, že cesta ze břehu na břeh bude trvat téměř dvě hodiny. Následující dvoudenní přesun je etnografickým zážitkem snoubeným s adrenalinovým šílenstvím. Na úzké vozovce zaříznuté ostře do úbočí příkrého kaňonu se naštěstí pohybujeme téměř sami. Při namátkové prohlídce viditelných peřejí se nám tají dech. Jen stěží si představuji, že za několik málo hodin si je budeme užívat v reálu na vlastní kůži.

Běloši po dvaceti letech

Teprve po dalších dvou dnech po příjezdu do Tutingu se z podmračeného nebe snáší helikoptéra s naší výbavou. Poslední dvoudenní úsek proti proudu pak musíme absolvovat pěšky. Zatímco se noříme do tropické džungle, naše vybavení si rozděluje skupina nosičů. Po několika hodinách pochodu přicházíme do tibetské vesničky Geling, položené vysoko nad řekou. Odtud bychom měli sestoupit k řece a začít prvosjezd. Vzhledem k neustálému dešti a také proto, že naši nosiči jsou stále v nedohlednu, přijímáme pozvání na slavnost, která právě začíná v místní gompě (buddhistickém klášteře).

Atmosféra je mystická. Musíme však pokračovat dál. Po krkolomném a namáhavém sestupu na dno kaňonu narážíme na neobvyklou překážku – více než dvousetmetrový provazový most. S maximální možnou koncentrací přecházíme jednotlivě na druhou stranu. Soumrak se snáší velmi rychle, nosiči v nedohlednu, a proto se rozhodujeme přenocovat v překrásně položené vesničce Bishing – poslední na indickém území. Lidé nás při příchodu mile vítají, v jejich tvářích je možné pozorovat údiv i překvapení.

Při večeři v jednom z bambusových domků se od místního učitele dozvídáme, že posledními bělochy, které zde spatřili, byli reportéři jakéhosi časopisu před více než dvaceti lety. A skutečně, informace, které jsme na cestu čerpali, pocházejí i z časopisu National Geographic z roku 1996. Znaveni namáhavou cestou rychle usínáme na podlaze dřevěného tibetského kláštera, který se stal naším dočasným útočištěm.

Konečně ve vlnách!

Ráno nás poslové informují, že naši nosiči vzdali sestup po mimořádně příkré stezce k visutému mostu a hledají jinou možnost přístupu k řece kdesi pod vesnicí Geling. Nezbývá nám než se půl dne cesty vrátit. Přicházíme sice tak asi o jeden a půl kilometru horního úseku, ale po více než deseti dnech od příletu do Dillí se pozdě odpoledne dostáváme konečně na břeh vytoužené řeky. Odtud vede naše cesta pouze po proudu dolů. Podle předběžné prohlídky nás na více než třicetikilometrovém úseku do Tutingu čeká asi čtrnáct peřejí, z nichž celá polovina jsou peřeje obrovské. Jejich obtížnost je těžké stanovit. Velikost vln a válců není s čím poměřit. Něco podobného nikdo z nás ještě nespatřil. Průtok můžeme jen odhadnout – několik tisíc kubíků za vteřinu!

Po úvodní, těžko popsatelné obrovské peřeji se vzpamatováváme ještě hodně dlouho. S každou další peřejí je nejdůležitějším pravidlem vůbec získat odvahu a znovu vyrazit. Jsme ohromeni silou i velikostí vln i válců. Postupně si ale přivykáme a vzájemně se povzbuzujeme. S tak mohutnou masou vody totiž nemá cenu příliš bojovat. I na kajaku a kánoi se snažíme v klidu najet do peřeje tou nejpřirozenější stopou a pak už jenom drobně korigovat směr jízdy. Mohutné vlny a rolády často změní naši „trajektorii“ doslova o několik metrů.

Peřeje jsou nezvykle dlouhé, vlny vysoké a ani pod nimi nemáme vyhráno. Mohutné karfioly a pulzující rozhraní si s námi hrají jako kočka s myší. Do Tutingu dorážíme po dvou dnech plavby. To, že jsme dokázali proplout horním kaňonem Brahmaputry, respektive řeky Diháng, jako první na světě, nám ještě vůbec nedochází.

Nejtěžší nakonec

Vychutnáváme si romantické táboření na opuštěných písečných kosách a prosluněných plážích. Přes den je obvykle velmi teplo, večery jsou ale výrazně chladnější. Zahříváme se u mohutných ohňů z množství naplaveného dříví. Do konce plavby nám chybí odhadem ještě pět dní. V následujících dnech nás čeká série peřejí na dně kaňonů Ningguing a Marmong. Nacházíme se asi v nejkrásnějším úseku cesty. Podrobná mapa oblasti neexistuje, a tak jen letmo odhadujeme, kolik kilometrů máme asi za sebou. Jediným orientačním bodem jsou vesnice a místa, která si pamatujeme z jízdy džípy proti proudu.

Peřej střídá peřej a my téměř bez oddychu pokračujeme dál po proudu. Peřeje už prohlížíme pouze tehdy, když při nájezdu není vidět spodní hladinu, ostatní jezdíme takzvaně na oči. Přesto nelze říct, že by náročných míst vyloženě ubývalo. Přímo naopak, mírně uchlácholeni a povzbuzeni předchozími úspěchy se chvílemi nestačíme divit. V úvodu mohutného a téměř nekonečného prahu zabijácké peřeje Karko nám tuhnou rysy. Na to, že jsou zdejší peřeje dlouhé a obvykle gradují, až když nám docházejí síly, jsme si již zvykli, ale tohle bylo něco šíleného.

Čas pro naši výpravu se neúprosně krátí. Následující den večer musíme najít cestu z kaňonu a pokusit se stopnout projíždějící automobil nebo lokální autobus. Cesta místní dopravou je ještě dobrodružnější než organizovaná výprava proti proudu, ale je to již cesta nazpět. Máme za sebou neuvěřitelné putování překrásnou krajinou jedněmi z největších peřejí na celé planetě.


SKRYTÝ VELETOK

Díky naprosté izolovanosti a nepřístupnosti se o Brahmaputře dlouhou dobu mnoho nevědělo. Téměř celé dvacáté století tak ležela stranou zájmu známějších a přístupnějších himálajských veletoků. Nejatraktivnější úsek začíná na problematické čínsko-indické hranici nazývané též McMahonova linie, která však nebyla po léta jedinou překážkou. Oblast se navíc rozkládá v těžko dostupném indickém státě Arunáčalpradéš. S cílem uchovat jedinečnou kulturu a autonomii domorodých kmenů byl za vlády Džaváharlála Néhrúa v roce 1946 přístup cizincům do těchto končin zcela zapovězen.


POSVÁTNÁ ŘEKA

Brahmaputra pramení jako jedna ze čtyř posvátných řek v těsné blízkosti mystické hory Kailás v nadmořské výšce bezmála 4600 m. Zprvu nenápadná horská bystřina se nazývá na území Tibetu Jarlung Cangpo. Plazí se tibetskou náhorní plošinou směrem k východu, a teprve když mine po pravici těžko přístupnou sedmitisícovku Namčhabarwa, zakousne se do nejvyššího světového pohoří. V té chvíli je již mohutným veletokem s obrovským průtokem 2–5 tisíc m3 za vteřinu. Skrze mohutnou hradbu Himálaje se propadne sérií hlubokých kaňonů až do rovin indického Ásámu. Od hranice s Tibetem nese název Diháng (též Siang) a teprve v posledním úseku až po soutok s Gangou a ústí do Bengálského zálivu se stává konečně Brahmaputrou. V ten okamžik má již tolik vody, že vytváří nejmohutnější říční deltu na světě.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2015.