Namibská poušť

Namibská poušť Zdroj: František Štaud

Namibská poušť
Namibská poušť
Namibská poušť
Namibská poušť
Namibská poušť
8
Fotogalerie

Namib: Nejstarší poušť světa vás uhrane svojí krásou

„Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… nevidíme nic… neslyšíme nic… a přece něco září v tichu.“Antoine de Saint-Exupéry

Od řeky Kunene na hranici s Angolou na severu přes celou Namibii až na jih k toku Oranje, která tvoří hranici s Jihoafrickou republikou, se v úzkém pásu táhnou duny pouště Namib. Více než dva tisíce kilometrů písku lemují pobřeží podél Atlantického oceánu. Namib je považována za nejstarší poušť světa. Duny jemných tvarů se vzdouvají do úctyhodných čtyř set metrů – vyšší nikde nenajdete. Sytě oranžová barva písečného oceánu je viditelná i na satelitních snímcích.

Každé ráno, dlouho před svítáním, se vydávám do tmy písečných dun v Sossusvlei – ohromujících i tajuplných. Vysoké duny dlouhé stovky kilometrů jsou střídány malými, neustále se pohybujícími, přesto dokonale tvarovanými dunami barchanovými – tedy ve tvaru půlměsíce. Uhlazeny ustavičným větrem se s ženskou ladností vlní až k horizontu a svádí k bližšímu prozkoumání. O co namáhavější je pohyb v písku, o to úchvatnější jsou výjevy, které mě za každým přesypem vítají a rozptylují únavu. S východem slunce už sedím na hřebeni nejvyšší duny a pode mnou se pomalu rozsvěcuje moře písku, místy sněhově bílého, jinde cihlově červeného (to podle obsahu minerálů), chvíli jasně oranžového, chvíli jemně fialového (to zase podle svitu slunce).

V jazyce domorodých Namů znamená „namib“ nekonečný, rozsáhlý či nedohledný. Odtud pochází jméno pouště i celé země. Etymologii slova mám příležitost porozumět při večerním letu nad oranžovým mořem zvlněného písku. „Takto naši poušť vidí bůh,“ tvrdí mi pilot vedle mne. Z „božské“ perspektivy ztrácí pouštní krajina jeden rozměr a redukuje se na dvojdimenzionální prostor – výška dun ztrácí na velkoleposti. Vše je nahrazeno neobyčejnou symfonií barev, tvarů a dlouhých stínů promítaných zapadajícím sluncem.

Když v letadle lemuji atlantické pobřeží, stávám se svědkem neuvěřitelného, snad mytického souboje Titánů hluboko pode mnou. Tmavé vlny zpěněného Atlantiku ostrým řezem přecházejí v obdobně tvarované duny světlého písku. Krajina nemění formu, pouze barvu a skupenství. Moře sytě modré vody se zázrakem přírody mění v oceán zářivého písku, chlad se mísí s žárem, život se potkává se smrtí, jin se objímá s jangem.

Poušť Namib je pouští v tom nejpřísnějším slova smyslu: za rok přijme méně než 100 mm dešťových srážek. Měsíční krajina popírá jakoukoli možnost existence; život tu většinou buď zcela chybí, nebo se před pozorovatelem důsledně schovává. Pod nohama mi pobíhají pouze černí baculatí smrtníci, jimž k životu stačí pár kapek zkondenzované páry, a občas zvědavě vykoukne písečná ještěrka, stojící na dvou nohou, aby si zbývající dvě chladila ve vzduchu. Černá vyprahlá torza prastarých akácií tu na bělostně solných pánvích jako svědkové času shlížejí na příchozí a již stovky let vytvářejí typickou kulisu této surrealistické krajině. „Raději smrt než vyhnanství v takovéto zemi,“ říká se o zdejším kraji.