Ze střech posvátných staveb Tsinjoariva pomalu sjíždějí prořídlé došky...

Ze střech posvátných staveb Tsinjoariva pomalu sjíždějí prořídlé došky... Zdroj: Pavel Hošek

Merinové jsou obyvatelé samotného srdce Madagaskaru. Žijí v hlavním městě a jeho okolí, v náhorní pahorkatině dnes zcela přeměněné k obrazu lidskému.
Peřeje na mohutných tocích jsou skvělou podívanou. A když spadne most a autobus se musí přes řeku brodit, je to alespoň příležitost vystoupit a protáhnout se.
Cestování je zde vždy adrenalinová záležitost. Zavazadla vám většinou hodí na vršek nákladu a modlete se, abyste se s nimi ještě shledali.
Ambohimanga je rozlehlejší a výstavnější než Tsinjoarivo, ale obtěžují tu davy turistů.
Merinové jsou obyvatelé samotného srdce Madagaskaru. Žijí v hlavním městě a jeho okolí, v náhorní pahorkatině dnes zcela přeměněné k obrazu lidskému.
8
Fotogalerie

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Posvátné pahorky merinské aneb Výlet na hrad

Občas se stane, že se i výlet zprvu značně banální zvrtne v dobrodružství bohaté na zážitky. Na Madagaskaru, kde i cesta autobusem zhusta vyžaduje heroického ducha, jsem očekával nečekané téměř vždy. Ne však před cestou do Tsinjoariva. Předpokládal jsem, že to bude jen půldenní výlet za historickými pamětihodnostmi – něco jako návštěva Křivoklátu. Jenže nebyl.

Merinové jsou obyvatelé samotného srdce Madagaskaru. Žijí v hlavním městě a jeho okolí, v náhorní pahorkatině dnes zcela přeměněné k obrazu lidskému. Dávno před koloniální okupací, v časech, kdy jim vládli jejich vlastní králové, tu vzniklo postupně několik uctívaných míst: dvanáct posvátných merinských pahorků. Obvykle to jsou výrazná, zdaleka viditelná návrší. Buď jsou na nich postaveny paláce, pevnosti či výletní sídla dávných králů a královen, nebo – a to nejčastěji – skrývají ve svém nitru ostatky oněch panovníků a panovnic.

Tsinjoarivo je jedním z nich. Je nejdále od hlavního města, v krajině dodnes špatně přístupné. Vysoko nad řekou s divokými vodopády a peřejemi obepíná zděná hradba pět malých domků a prostranné nádvoří. Takovým pevnůstkám na kopci se tu říká rova. S výjimkou Ambohimangy je Tsinjoarivo největší, nejvýstavnější a nejzachovalejší rova na Madagaskaru. Zatímco do Ambohimangy proudí davy turistů, Tsinjoarivo nikdo nezná.

Za jízdy se držte, prosím

Z hlavního města Antananariva jsem vyjel brzo ráno. Na shromaždišti taxi-brousse (název pro místní dálkovou osobní přepravu, doslova to znamená „taxík z buše“) jsem se pokorně nechal ulovit prvním z hordy agresivních nadháněčů a tvářil se, že jsem si vůbec nevšiml jízdenky předražené o dobrých tisíc ariary (zhruba deset korun) oproti jízdenkám všech mých malgašských spolucestujících. Naštěstí mi ale malý „příplatek“ vynesl nejpohodlnější místo ve voze, hned vedle řidiče.

Cesta na jih do sto padesát kilometrů vzdálené Ambatolampy vede po hlavní trase země. Silnice je asfaltová, což spolu s hustou sítí konkurujících si dopravních společností zajišťuje cestujícím nezvyklé pohodlí. V mikrobusu pro dvanáct lidí nás sedělo jen osmnáct. Za tři hodinky jsem vystupoval na okraji Ambatolampy stále ještě v pevné víře v hladký průběh akce. Odtud do Tsinjoariva je to již jen čtyřicet pět kilometrů a navazující spoj se právě chystal vyjet. Nemusel jsem tedy dlouho čekat, ale zase na mě v trošku starším a opotřebovanějším „autobusku“ nezbylo právě nejlepší místo. To je na Madagaskaru eufemistický obrat pro skutečnost, že následující cestu nebudu ani sedět, ani stát, ale viset.

V otevřených zadních dveřích už stáli tři lidé, ale na podlaze ještě zbývalo místo asi pro jedno chodidlo. Kromě toho ocelová konstrukce na střeše skýtala řadu možností k pevnému úchopu.

Vyjeli jsme. Cesta přišla ještě v hranicích města o svůj zpevněný povrch a s rostoucí vzdáleností od civilizace rostla i hloubka kaluží a výmolů. Už po pár minutách mi začaly naskakovat pěkně pestrobarevné podlitiny na otloukaných ramenou a předloktích. Občas jsem schytal pár facek od volně plandajících dveří. Řidič si byl dobře vědom krušného údělu některých pasažérů a snažil se jet ohleduplně. Občas ale neodhadl hlubinu děr zalitých vodou a já se pak v letu horečně snažil trefit zpět na ten malý kousek podlahy, který byl vyhrazen mým sandálům.

Zpočátku jsem se snažil odhadnout, na kolikátém kilometru konečně spadnu, ale později jsem se rozptyloval méně deprimujícími úvahami. Chvíli třeba trvalo, než jsem spočítal cestující. Na patnácti sedadlech vzadu sedělo čtyřicet pět lidí, vedle nich pět stálo a ještě za nimi vlál jeden běloch. Prostor s dvěma sedadly u řidiče vyplňovalo sedm osob, z nichž tři seděly na palubní desce zády ke směru jízdy.

Po hodině, během níž jsme ukodrcali asi deset kilometrů, přišla první zastávka. Na rýžovištích se opravoval můstek přes kanál a mikrobus musel přebrodit, což bylo snazší bez cestujících. Ještě nikdy jsem si tolik nepřál, aby všechny ostatní mosty byly také rozbité.

Následujících deset kilometrů si pamatuji jen mlhavě. Přestal mě těšit i veselý zájem spolucestujících u okének, kteří se stále nahýbali ven, chtěli si se mnou povídat a řehnili se na celé kolo. Celých čtyřicet pět kilometrů bych asi opravdu nepřežil. Zachránilo mě, že v půli cesty pár lidí vystoupilo. Se vší razancí, které jsem byl ještě schopen, jsem se nahrnul do nitra autobusu a své místečko byl ochoten bránit s urputností ramlice bojující za život svých malých králíčků.

Po poledni jsme zastavili v Tsinjoarivu. Ani teď se stále ještě nejednalo o nijak výjimečný výlet. Způsob dopravy to byl sice krkolomný, ale jen z pohledu zhýčkaného Evropana. Na Madagaskaru se tak jezdí běžně. První příznak skutečných potíží se objevil v okamžiku, kdy jsem se řidiče optal, kdyže pojede zpět. Bezelstně pravil, že ráno.

Začínalo vydatně pršet a ochladilo se na asi šestnáct stupňů. Kolemjdoucí v péřových bundách a kulíšcích (zároveň však bosí) začínali víc než po mé neobvyklé barvě pleti pokukovat po mých šortkách a krátkých rukávech.

Řidič zacouval s prázdným autobuskem k jednomu z hliněných domečků a odešel domů na oběd. Mávl jsem v duchu rukou, pěkně po malgašsku odložil řešení existenčních problémů na později a vydal se k pevnosti vzdálené ještě asi dva kilometry.

Ztracený genius loci

Bloumám prázdnými místnostmi dřevěných, místy povříslem zpevněných domů. V dešti špičkou boty pošťuchuju dlažební kameny poskládané na nádvoří do národních symbolů. Chvíli se dívám, jak se ve větru pohupuje přetržené lanko na stožáru bez vlajky. Prořídlé došky pomalu sjíždějí ze střech. Na malinkatých záhoncích kvete barvínek.

Postávám pod loubím, čekám, až déšť poleví, a představuji si to místo v dobách jeho slávy. V časech, kdy tu dlela královna s početným dvořanstvem, vojskem, úředníky, vyslanci evropských mocností, kuchaři, nosiči a otroky. V místnostech nyní prázdných byly truhlice plné šatů, stoly s důležitými listinami, květiny a těžké závěsy. Na nádvoří zněly vojenské povely i křik služek a pradlen. Za hradbami pochrochtávali vypasení čuníci… Rova vznikla za panování Ranavalony I. Podle tradice navrhl královně její výstavbu místní vládce ve vesnici Andramasina.

S vytyčením hradeb se začalo roku 1832. V letech 1834–1836 byla postavena zeď, na ni palisáda a také pět budov pro královnu a dvůr. Roku 1900 byl celý areál zrekonstruován a palisádu nahradila vyšší zeď. Osmého února 1939 byla rova zařazena mezi místa se statutem historického dědictví národa. Koncem 70. let prodělala druhou rekonstrukci a o dalších osmnáct let později se stává muzeem.

Ještě jednou se rozhlížím přes upršené pusté nádvoří. Oprýskané stavby jsou stále v dobrém stavu, ale duch místa dávno vyvanul. Bez lidí to tu nedává smysl.

Nevděčný cizinec

Smutně si povzdechnu a vydávám se zpátky k vesnici. Dohonil mě hlídač z pevnosti a svou žádost o bakšiš začal typickou oklikou všech zkušených smlouvačů – zeptal se, zda se mi pevnost líbila. Nechápal jsem (no jo, cizinec). Zmínil se tedy o těžké službě daleko od vymožeností civilizace. Stále jsem nechápal (no, natvrdlý cizinec). Otázal se tedy, zda jsem byl s jeho výkladem a poskytnutými službami spokojen. Začínal jsem chápat, ale nedal jsem to na sobě znát (mimořádně zabedněný cizinec). Šel tedy k věci a vyslovil magické slůvko kado (pomalgaštěná verze francouzského cadeau – dárek). Pochopil jsem definitivně, dal to výrazně najevo a vytáhl obnos v hodnotě asi třiceti korun. To je na tamní poměry kulaťoučká sumička, ale já sledoval důležitější cíl, než uspokojit špatně placeného vrátného.

Doufal jsem, že mi mužík na chrastivém velocipedu pomůže vyřešit mé dopravně ubytovací potíže. Začalo mi docházet, že budu muset v Tsinjoarivu přespat a že na to vůbec nejsem vybaven. Ve svém novém známém jsem se nespletl. Jako každý správný Malgaš (vyjma ty, kteří pracují v turistickém ruchu) mne nenechal na holičkách a zavedl do jediného místního krámku. Rozhlédl jsem se po zčernalých prázdných regálech, a než jsem stačil zaznamenat všechny prodávané komodity (rýže, fazole, svíčky, jedlý olej, petrolej, mačety a kokakola), v obchůdku potemnělo. Okenní a dveřní otvory vyplnily tvářičky zvědavých dětí. Můj ochránce s krámským krátce pohovořil a oznámil mi, že dnes mohu přespat u tohoto pohostinného muže.

Úprk před pohostinností

Abych ukázal dobrou vůli, koupil jsem láhev (měli jen jednu) americké provenience a začal usrkávat sladkou hnědou tekutinu. Chvíli jsem hokynáře trápil a protahoval trapné mlčení. Když jsem pronesl první holou větu v jeho mateřštině, očividně se mu ulevilo, přestal vzpomínat na francouzská slovíčka a rozpovídal se. Pravil, že nemá ženu, ale jen hodně dětí (partenogeneze?). Zřejmě všechny ty tvářičky kolem patřily k němu. Pak si povzdechl, že tu v noci bývá pěkná zima, ale nemusím se prý bát, bude nás spát hodně pohromadě a budeme mít i deku.

Z malgaštiny, která u podstatných jmen nerozlišuje jednotné a množné číslo, jsem nemohl vyrozumět, zda bude dek více, nebo jen jedna pro všech asi dvanáct lidí, kteří se na noc sejdou v komůrce o patro výš. Otázal jsem se proto po počtu spáčů na jednu přikrývku. Rozesmál se a několikrát roztáhl prsty obou rukou. Aby vysvětlil tak vysoké číslo, dodal, že je tu hodně blech. Úkosem jsem pohlédl na osvětový plakátek na zdi hokynářství. Byla na něm myš v životní velikosti a blecha ve velikosti značně nadživotní.

Od ní vedly šipky ke stylizované lidské postavičce. Nebylo třeba ani umět číst, aby se člověk dovtípil, že je to letáček vysvětlující koloběh morového bacilu mezi různými hostiteli. Z jiných zdrojů jsem dobře věděl, že mor se v kraji opravdu vyskytuje. „Tak jsi asi našel hranici pro svá dobrodružství,“ sdělil jsem si v duchu, nesouvisle se omluvil muži za pultem a prchl z jeho království.

Stop v pustině

Byly čtyři odpoledne, stále jemně mžilo a teplota polehoučku klesala. Zprudka jsem vykročil krajem a vypočítával, zda do pětačtyřicet kilometrů vzdálené Ambatolampy dojdu ráno ještě za tmy, nebo už za bílého dne. Sestoupil jsem do údolí, vyšplhal na protější hřeben, a tu mě dohnal človíček na kole. Nevím, zda znáte film Bohové musí být šílení. Pokud ano, jistě si vybavíte scénu, kdy si hlavní hrdinka ve slušivém kostýmku a s kabelkou na předloktí stopne černocha na kole. Za huhlavého zpěvu pak spolu plují savanou. Ženu na rámu kola rytmicky nadzvedává černochovo koleno a na nosiči vzadu se tiše veze skřípnutý kohout. Tandem, který jsem vytvořil s malgašským bicyklistou, se tomu podobal. Jen jsem neměl tak elegantní kostým, seděl jsem na kohoutově místě vzadu na nosiči, nohy vytrčeny do stran a kohout mlčky visel na rámu hlavou dolů. Malgaš nezpíval. Zato měl na sobě teplé oblečení vhodné k zimnímu výletu na Matterhorn, takže báječně kontrastoval s lehounce namodralým, skoro nahým bělochem vzadu.

Sjeli jsme táhlé, asi čtyři kilometry dlouhé klesání do sousední vesnice. Tam se muž začal se svým zážitkem rozvláčně svěřovat známým a já vykročil na další cestu opět po svých.

Ticho v krajině

Pěší putování madagaskarským venkovem má své neopakovatelné kouzlo, jež v ten den umocňovalo i podmračené počasí. Oblaka nalitá vodou zlepšují akustiku krajiny. Podvečerní ticho neruší žádné zvuky civilizace; nikde žádné auto, vlak ani motorová kosa. Údolí tonou v kouzelném tichu a míru.

Z hliněných domečků stoupá kouř a o něco výš se rozprostírá do tenké vrstvy, kryjící vesničku pod sebou jako nebesa dětskou postýlku. Manželská hádka nebo zamečení kozy se nese na míle daleko. Je slyšet, jak si spolu lidé povídají.

Ostrá zeleň rýže, křiklavá oranž lateritových půd i další agresivní barvy dne zpastelovatěly, pak zešedly a nakonec splynuly v jedno. Náhle zdálky zazní zvuk motoru. V tomto kraji tak nečekaný, že lidé vycházejí před domy a cloní rukou zrak před zapadajícím sluncem. Hluk se blíží. Motorka.

Na terénním stroji se sedačkou pro jednoho sedí dva kluci. Mávám jim na pozdrav a oni zastavují. „Aiza no mandeha ve ianao?“ (Kam jdeš?), ptá se spolujezdec vzadu. „Any Ambatolampy,“ snažím se být nenucený. „Do Ambatolampy? Takovou dálku? A teď večer? Pojeď s náma!“ A tak dnes už podruhé sedám na nosič.

Prvních asi deset kilometrů jde vše skvěle. Cesta ubíhá rychle a já si libuji, že se dnes nakonec přece jen vyspím, a nejspíš dokonce v teple. Pak jsme ale přijeli do Antsampandrana. Pánové Rodin a Martin se mi mezitím představili. Jeden je právě vysvěcený farář a druhý pracuje pro nějakou organizaci usilující o zlepšení výživy obyvatelstva. A že prý mají ještě v Antsampandranu nějaké jednání. Prý se moc nezdrží, hned pojedeme dál.

A opravdu jsme jeli. Jenže úplně jiným směrem než do Ambatolampy. „Jistě, odbočili jsme. Musíme ještě do Antanamalazy. Máme tam nějaké vyřizování.“

Předvolební venkov

A tak začalo mé noční putování po kraji okolo Ambatolampy. Seznámil jsem se s několika starosty obcí. Při shánění benzinu do motorky jsem poznal několik hospůdek, krámků i domácností (mimochodem, výsledkem snahy bylo asi dvacet mililitrů oleje).

Hodinku jsme poseděli s tatínkem novopečeného faráře (nějak mi nebyly moc jasné poměry rodiny, kde otec farář má syna faráře žijícího v celibátu). V jedné z vísek jsem pomáhal při vyvěšování několika transparentů, které ve výšce prvního patra a na šíř celé ulice ráno uvítají voliče (druhý den se konaly prezidentské volby). V další vesnici jsem musel podnapilého venkovana ujišťovat o svých sympatiích k merinskému kandidátovi a současnému prezidentovi Marcu Ravalomananovi. V Antsifarihy jsem okouněl při vztyčování sloupů elektrického vedení.

No a pak už zbývalo jen přebrodit ono místo, kde se opravuje most a v Ambatolampě jsme byli ještě před půlnocí. Nasoukali jsme do sebe pěkně po malgašsku kopec rýže a jeden z mých zachránců mě pozval domů a uložil ve své vlastní posteli. Pod teplou dekou jsem roztál asi za půl hodiny, konečně natáhl nohy (zformované podle tvaru motorky) a okamžitě usnul.

Nejbáječnější okamžik celého výletu nastal okolo čtvrté ráno, kdy do pokoje vtrhl bratr mého nového kamaráda, rozsvítil a zíral na postel před sebou – takový výraz musí mít člověk, který umře a právě zjistí, že peklo existuje.

Poněkud zlomyslná odměna mě čekala druhý den při cestě zpět do hlavního města. Kvůli volbám jsem se svezl v taxi-broussu, který měl patnáct sedadel a jen pět pasažérů. To je skutečný nefalšovaný madagaskarský div divoucí.


VZNEŠENÍ OBYVATELÉ

Ze sídelního města merinských panovníků je to do Tsinjoariva asi sto padesát kilometrů. Královská družina překonávala tuto vzdálenost pěšky a trvalo jí to tři a půl dne. Vladař a šlechtici se pochopitelně nesli v nosítkách, jimž se říkalo filanjana. Ranavalona I. pobývala v Tsinjoarivu třikrát – v letech 1840, 1842 a 1856. Její nástupkyně Ranavalona II. využila pevnost k ozdravným pobytům v letech 1880 a 1882 a Ranavalona III. tu strávila dvoje prázdniny (1889 a 1890). Pobýval tu i slavný premiér Rainilaiarivony, z Evropanů např. generál Duchesne nebo generál Joseph Gallieni.