Uganda: Zvířecí setkání z očí do očí

Uganda: Zvířecí setkání z očí do očí Zdroj: Vladimír Lemberk

Krajina zatopených sopečných kráterů na okraji národního parku Kibale
Na pravém africkém safari
Lodní safari na kanálu Kazinga
Šimpanz tráví většinu času v korunách stromů
Lvi patří k největším atrakcím národního parku Queen Elizabeth
18
Fotogalerie

Ugandské národní parky: Zvířecí setkání z očí do očí

Snad úplně všichni, kterým jsem prozradil, že se chystám do Ugandy, reagovali stejně: „Jedeš na horské gorily?“ Jen těžko jsem vysvětloval, že samozřejmě ano, jedu se podívat na horské gorily, ale mimoto si hodlám vychutnat všechna další lákadla, která tato africká země nabízí. Uganda je totiž opravdový skvost a cestovatel i fotograf přírody se v ní mohou cítit jako v ráji.

Národní park Kibale je prý nejlepší místo na pozorování primátů v celé Africe. O tomto sebevědomém tvrzení bychom se rádi přesvědčili a na vlastní oči viděli alespoň několik z celkem šestnácti druhů primátů, které zde žijí. Proto z města Fort Portal míříme asi dvacet kilometrů na jih. Rozkládá se zde oblast zatopených sopečných kráterů a také jeden ze vstupů do národního parku. Samotná kráterová jezera, kterých je zde v těsné blízkosti nahloučeno přes třicet, stojí jistě za návštěvu. Nejspektakulárnější je patrně jezero Kasenda a pak také vyhlídkový kopec nad jezery pojmenovaný neskromně Top of the World. Kruhový výhled z jeho vrcholku je skutečně nádherný a zahrnuje nejen blízký deštný prales v Kibale, ale také malebné čajové plantáže, savany a řadu kráterových jezer v okolí. Celkový dojem nám nemůže zkazit ani chlapík, který se tu naráz objevil a požaduje vstupné na „jeho kopec“.

Šimpanzi v Kibale

Největší atrakcí v Kibale jsou pěší safari pralesem s možností pozorování ptáků, opic a samozřejmě toho největšího lákadla – šimpanzů. Těchto lidoopů zde žije téměř 1500 jedinců, a tak je téměř jisté, že je návštěvník uvidí. Má to však, jako skoro všechno v Africe, háček! Do pralesa se můžete vypravit pouze s organizovanou výpravou, ve které se o vaši bezpečnost postará průvodce a několik ozbrojených rančerů. Každý den je vydáváno pouhých 36 vstupenek ráno a stejný počet odpoledne. Kdo přijde pozdě nebo si vstup neobjedná s předstihem, má prostě smůlu... Na výběr je buď tříhodinová vycházka, kdy se šimpanzi strávíte přibližně hodinu, anebo výrazně delší a dražší tzv. habituace. Při habituaci si šimpanzi zvykají na blízkou přítomnost lidí, učí se před nimi neutíkat a nechat si nahlížet „do kuchyně“ i „do ložnice“. Proto je pro vážné zájemce opravdu lepší si připlatit, a mít tak možnost být s šimpanzi třeba celý den. Přichází okamžik, kdy jsme snad poprvé rádi, že existuje covid. Díky pandemii si můžeme vychutnat mnohahodinové pozorování šimpanzí tlupy za pouhý zlomek původní ceny. Už řadu měsíců nedorazili žádní turisté, a průvodci v parku jsou tedy vděční za každý ugandský šilink.

Popisovat představení, které nám šimpanzi v pralese předvedli, lze jen obtížně. To musíte vidět! Stalo se opakovaně, že jsme se smíchy mlátili do kolen, to při pozorování her malých šimpanzat a při „debatách“ nedospělých puberťáků. Pak jsme zase zvážněli při akrobatických lezeckých výkonech dospělých v korunách palem a stromů, kdy se snažili dosáhnout na lákavé plody a nažrat se. A trochu strachu jsme pocítili při výhružném chování dominantního samce, který nás s velkým křikem ve stále se zmenšujících kruzích obíhal po zemi kolem dokola.

Park královny Alžběty II.

Národní park Queen Elizabeth byl pojmenován po britské královně již v roce 1954, ve kterém jej panovnice navštívila. Rozkládá se na jihozápadě Ugandy a je jednoznačně nejpopulárnějším chráněným územím v zemi. A také nejnavštěvovanějším. Že nás čeká silný zážitek, začneme tušit hned při příjezdu. V koloně nákladních automobilů čekajících na nalodění na trajekt a přejezd vodního průlivu Kazinga se pohybuje mohutný samotářský samec slona afrického a bere si, co se mu zlíbí. Teď právě ho zaujal náklaďák plně naložený banány, a tak chobotem strhává krycí plachtu a trsy banánů z korby si podává přímo do tlamy. Řidič jen bojácně přihlíží. Pak se odkudsi objeví ozbrojený rančer a výstřely z pušky do vzduchu se snaží slona odehnat. Sloní samec neochotně opouští vítané zpestření jídelníčku a přidává se ke skupině dalších zvířat, pokojně se popásajících hned vedle silnice. Hroši, prasata savanová, impaly, vodušky velké a stádo buvolů kaferských – ti všichni nám připravili přivítání a dávají tušit, že pověsti o množství zvířat v „parku královny Alžběty II.“ nelhaly.

Hned za rozbřesku následujícího rána se vydáváme na klasické africké safari otevřeným džípem. Vůbec prvním zvířetem, které pozorujeme, je starý lví samec. Přechází přes cestu těsně před námi a vzápětí si lehne hned vedle džípu. Při troše snahy by nebyl problém ho podrbat na hlavě, jak je blízko... A pak už to jde ráz naráz – přehlídka snad všech velkých zvířat, která v parku žijí. Závěrky fotoaparátů cvakají a zážitky se ukládají do našich pamětí. Ocelot, levhart, hyena, hroši, krokodýli, buvoli, přecházející skupina slonů i se slůňaty, vodušky, impaly, mangusty...

Odpoledne se vydáváme do oblasti Ishasha v jižní části národního parku, která je poněkud odlišná. Díky vyššímu množství srážek zde roste mnohem více stromů a tomuto prostředí se přizpůsobila i místní populace lvů. Lvi se tady naučili lézt do korun stromů podobně, jako to jsou zvyklí dělat levharti. Pozorování tzv. stromových lvů, kteří na vodorovných větvích v koruně odpočívají a spí, je v Queen Elizabeth docela populární. Musím ale přiznat, že za to trmácení do odlehlé části parku to snad ani nestálo. Lev jako lev...

Daleko silnějším zážitkem je pro mě lodní safari na průlivu Kazinga. Tento „kanál“ je vlastně široká řeka spojující sousední jezera Edwardovo a Georgeovo. Tříhodinová plavba podél břehů umožňuje pozorovat řadu zvířat z bezprostřední blízkosti. Některá jsou od nás téměř na dotyk, což v případě koupajících se hrochů nebo krokodýlů vyvolává lehké mrazení v zádech. Mrazení vyvolává také souboj dvou slonů, probíhající nejprve na břehu a pak i ve vodě jen kousek od naší lodi. Početná stáda hrochů hlídajících si svá mláďata jsou v kanálu Kazinga naším kormidelníkem považována za bezpečná, a proto loď řídí vždy až téměř k nim. Opakovaně pociťujeme, jak se velké hroší tělo otřelo o trup lodi a lehce ji nadzvedlo – prý je to „OK“. Množství ledňáčků, vlh, kormoránů, volavek, ostnáků, čápů nesytů a dalších ptáků, které je z lodi možné pozorovat opravdu z malé vzdálenosti, je podle mého názoru snad tím nejkrásnějším, co lodní safari v Queen Elizabeth nabízí.

Jezero Mburo

Národní park Lake Mburo je v řadě ohledů mimořádný. Nachází se strategicky na poloviční vzdálenosti mezi hlavním městem Kampalou a parky na jihozápadě země, takže mnoho návštěvníků se zde zastaví jen proto, aby nemuseli urazit tu dlouhou vzdálenost ke gorilám v jednom kuse. A spousta z nich je zde příjemně překvapena, takže se zdrží i přes noc. Například ubytování na samém vrcholku výrazného kopce v lodgi Eagle’s Nest – pod sebou máte nádhernou zvlněnou savanu s rozptýlenými akáciemi, mezi kterými se procházejí zebry a žirafy, v dálce je zřetelně vidět hladina jezera, k večeru se obloha barví do růžova a docela blízko se ozývá nezaměnitelné štěkání hyen. Sedíte na verandě se sklenkou vína v ruce a celý ten „africký spektákl“ se vám předvádí, jako byste seděli v lóži Národního divadla. Tyhle okamžiky jsou nezapomenutelné...

Na ranní safari sice vyrážíme džípem, ale brzy z něj vystupujeme. Lake Mburo National Park je totiž jedním z mála míst v celé Africe, které nabízí tzv. pěší safari. Za doprovodu ozbrojeného strážce se pohybujeme po savaně mezi opravdu početnými stády kopytníků a dostáváme se až do skupiny pasoucích se žiraf. Pozorování obřích zvířat, která si svým dlouhým jazykem vybírají šťavnaté lístky na trnitých větvích akácií, nás zcela uchvátí. Jsme přímo mezi nimi a jediný okamžik, kdy pociťujeme náznak možného nebezpečí, je chvíle, kdy jsme se přiblížili těsně k mláďatům – mohutný samec je bude chránit. Od žiraf přecházíme k zebrám a situace se opakuje. Pohled na pasoucí se „pruhované koně“ se skotačícími malými hříbaty se prostě neomrzí. V parku mají i řadu dalších druhů kopytníků, které jsme dosud v Ugandě neviděli, třeba buvolce modrého nebo mohutnou antilopu losí.

Nabitý den zakončujeme podvečerní projížďkou lodí po jezeře. Máme velké štěstí, protože kromě již běžných hrochů a krokodýlů se nám nabízí i neobvyklé pozorování lovícího leoparda. A to se ani nezmiňuji o desítkách mohutných orlů jasnohlasých, kteří na jezeře loví ryby a na pobřežních stromech mají postavená svá hnízda. Jejich flétnovitý hlas bývá často používán jako zvuková kulisa ve filmech odehrávajících se v Africe a mně se zřetelně vybavuje vždy, když se mi o Africe zdá...

Na návštěvě u Nováků

Na světě žije v současnosti pouhých asi 80 rodin horských goril. Jedinou oblastí, kde se s nimi můžeme setkat, jsou horské pralesy na pomezí Ugandy, Rwandy a Konžské demokratické republiky. Některé gorilí rodiny byly před nedávnem tzv. habituovány, tedy jsou dnes na lidi zvyklé a návštěvy turistů jim nevadí. Jsou to ale pořád zvířata divoká, rozhodně ne ochočená! V Ugandě je takto možné organizovaně navštívit pouhých patnáct gorilích rodin. Není divu, že si strážci národního parku Bwindi Impenetrable, kde horské gorily žijí, každou rodinu pojmenovali.

Cena jinak drahého permitu, který je potřeba uhradit a návštěvníka opravňuje strávit v přítomnosti horských goril pouhých 60 minut, poklesl v době pandemie covid-19 tak nízko, že jsem si mohl dovolit opakovaně navštívit celkem tři rodiny. Soukromě jsem si je pojmenoval Novákovi, Milerovi a Holečkovi, aby se mi to nepletlo. Nebudu zabíhat do podrobností, ale s gorilami je to jako s lidmi: někteří jsou pohostinní a návštěva v jejich domácnosti je příjemná, jiní jsou zase neteční, bez radosti a čas vymezený k návštěvě doslova protrpí obě strany – domácí i hosté.

Nejpříjemněji mi bylo u Nováků. Jejich děti se všemožně snažily, aby se návštěvníci ani okamžik nenudili, a předváděly všelijaké kotrmelce, přemety ve větvích, legrační pěstní souboje a honičky. Vrcholem zábavy bylo „vystoupení“ nejstaršího syna, který sice ještě nebyl ani na prahu puberty, ale přesto už se snažil chovat jako „starý stříbrohřbetý samec“, pán celé rodiny. Bušil si malými pěstičkami do hrudi a všemožně se snažil na sebe upoutat naši pozornost. Paní Nováková jen v poklidu kojila své nejmenší, sotva tříměsíční mimino a u toho se krmila listím a větvičkami oblíbeného keře. Po očku sledovala průběh návštěvy a dohlížela na to, aby se hostům dostávalo všeho důležitého. Pan Novák, obrovský samec s mohutným břichem (jak se na pána rodu sluší), podřimoval po nedělním obědě, občas se podrbal na břiše, udělal si pohodlí, mrkl na svou rodinku i účastníky návštěvy a pokračoval v důstojném odpočinku. Pak se naráz zvedl, přišel skoro až ke mně, pohlédl mi z metrové vzdálenosti do očí a znovu se šel uložit. Děti se mezitím prohnaly mezi námi a v zápalu hry si ani nevšimly, že mám rozkročené nohy – jedno z gorilích dětí mi brnklo o nohu a skulilo se z kopce dolů v dokonalém parakotoulu.

Když se návštěva chýlila ke konci a došlo na loučení s posledními vzájemnými pohledy do očí, pocítil jsem zřetelný smutek na obou stranách. Ten pohled paní Novákové si budu pamatovat do konce života. Z jejích očí se dalo zřetelně číst: „Nechoďte ještě, bylo mi tu s vámi tak hezky…“ Nebo měl její smutný pohled jiný význam?


Dobré vědět

Vstupné do ugandských národních parků je velmi rozdílné a záleží, co chcete vidět, jak se budete pohybovat nebo jakou aktivitu provozovat. Základní vstup pro cizince je 40 USD na osobu a den (r. 2022). K tomu je nutno připočítat další platby:

  • vjezd džípem na safari: 150 USD/den
  • lodní safari: 30 USD/os.
  • permit ke gorilám: 700 USD/os.
  • trek k šimpanzům: 200 USD/os.
  • výstup na Mt. Elgon: 50 USD/os.
  • treking a výstup na Mt. Ruwenzori: 550 USD/os.
  • rafting na Nilu: 50 USD/os.

Často se vyplatí koupit si celý balíček, který nabízí řada ugandských agentur (doporučit mohu například inspiresafaris.com) a který obsahuje nejen zvýhodněné platby za všechny vstupy, ale i transport, povinného průvodce, ubytování a stravu.


Horská gorila

Gorila horská je poddruhem gorily východní (Gorilla beringei). Má asi 98 % genů shodných s člověkem. Samec dorůstá výšky až 180 cm a váží 200 kg, samice dorůstá 150 cm a váží maximálně 110 kg. Dožívá se až 40 let věku. Obývá deštné pralesy v nadmořské výšce 2300–4000 metrů, kde teplota klesá k bodu mrazu a často prší. Žije ve stálých rodinných skupinách, které se skládají z alespoň jednoho velkého samce, několika samic a skupiny různě starých mláďat. Největší samec má stříbřitě zbarvenou srst na hřbetě a funguje jako vůdce a ochránce rodiny. Rodinná tlupa se neustále přesouvá v pralese a denně si staví nová hnízda z trávy a větví (většinou na zemi), ve kterých přes noc spí. Je výlučným býložravcem, živí se listy, větvičkami, výhonky a také ovocem. Zajímavé je, že nepotřebuje pít.