Belgie není častým cílem českých turistů a je to škoda. Jeden z největších evropských přístavů a zároveň jedno z největších belgických měst vás může přesvědčit, že do téhle malé země stojí za to se vydat.
Těžká jarní mračna visí nízko nad městem a tu a tam potměšile vypustí spršku studeného deště. S mírným povzdechem utahuji šálu a šlapu do pedálů vypůjčeného kola. Jde to docela snadno, poněvadž krajina na pravém břehu řeky Šeldy je až na zanedbatelné výjimky beznadějně placatá. Bicykly jsou zde běžné a velice efektivní.
Krom výškového profilu tomu napomáhá i rozvinutá cyklistická infrastruktura. V poměrně kompaktním městě najdeme 500 kilometrů cyklostezek a 4200 bicyklů rozmístěných ve třech stovkách pouličních cyklostanic. Systém půjčování je zcela automatický. V Antverpách, druhém největším městě Belgie, se na kole zkrátka jezdí výborně. Až na to počasí.
Tichá voda
Řeka Šelda pramení v severní Francii a vine se skrze Belgii a jihozápadní Nizozemsko vstříc Severnímu moři. Její sklon je minimální: na třech stech padesáti kilometrech délky klesá o pouhých sedmadevadesát výškových metrů. Mořský příliv je znatelný až v belgickém Gentu, neuvěřitelných sto šedesát kilometrů od pobřeží.
Výborně splavný tok byl důležitou zásobovací trasou už pro Římany v počátcích našeho letopočtu. A místo na jeho březích, dobře dostupné z moře a současně umístěné poměrně hluboko ve vnitrozemí, je přímo předurčeno k tomu, stát se prominentním obchodním uzlem.
Doklady o osídlení dnešních Antverp spadají do druhého století a již ze čtvrtého pochází samotný název Antverpy. Město se postupem času – zcela dle zeměpisných předpokladů – stalo významným evropským přístavem a v šestnáctém století jeho prosperita vylétla do oblak: pod nadvládou španělských Habsburků bylo jednou z hlavních základen portugalského i španělského obchodního loďstva. Proudilo sem koření z Asie, cukrová třtina z plantáží na obou stranách Atlantiku, látky z Itálie a Anglie i pšenice z Baltu. Populace se během půlstoletí zdvojnásobila a přesáhla sto tisíc, Antverpy byly nejbohatším městem Evropy a metropolí mezinárodního obchodu. Španělské koruně přinášely násobně větší zisky než kolonizace Ameriky.
I když roli obchodního centra již koncem šestnáctého století přebral nizozemský Amsterdam, důležitost antverpského přístavu přežila staletí. Na podzim roku 1944 byly osvobození Antverp a bitva v ústí Šeldy rozhodujícími faktory, které umožnily spojeneckým silám rozjet logistické řetězce nezbytné pro finální tažení na Berlín. Dnes jsou Antverpy po Rotterdamu druhým největším evropským přístavem. Projde jimi 290 miliónů tun nákladu ročně.
Diamanty architektury
Místní přístav je také naší první destinací. Nejedeme zkontrolovat 26 procent soudobé evropské kontejnerové přepravy, nýbrž navštívit jeden z místních architektonických skvostů: budovu hlavního sídla přístavní správy.
Moderní nástavba původní požární stanice byla navržena architektkou britsko-iráckého původu Zahou Hadid a dokončena v roce jejího skonu, 2016. Jde o úchvatnou konstrukci ze skla, betonu a oceli, která zaměstnancům úřadu poskytuje třistašedesátistupňový výhled do okolí. Drobnou zajímavostí je fakt, že patrně pouze díky poloze přímo v přístavu a možnosti dopravy materiálů po vodě mohla stavba splnit přísné ekologické limity.
Celkový dojem může být samozřejmě ovlivněn osobním vkusem, nicméně pro mne neofuturistický Havenhuis zůstane jednou provždy první věcí, která se mi v souvislosti s Antverpami vybaví. Excentrický exteriér si přes nepříliš vlídné počasí fotografuji téměř hodinu.
Stavba je symbolická hned v několika rovinách: dává na odiv dlouholetou prosperitu města, propojuje historii s modernitou, svým protáhlým tvarem připomíná lodní trup a fasádou další komoditu, s níž jsou Antverpy neoddělitelně spjaty – diamant.
Broušení drahých kamenů je zde pěstováno od 16. století. Místní „diamantovou čtvrtí“ projde každoročně na 85 procent světové produkce surových diamantů; nejtvrdší přírodní nerost sem proudí z nalezišť Botswany, Kanady, Jižní Afriky, Angoly a – válečným sankcím navzdory – Ruska. Evropská unie přestala dovážet ruské uhlí, ropu, zlato i kaviár. Diamanty ovšem moratoriu unikají i přesto, že ruský producent Alrosa je většinově vlastněn státem a jeho ředitel Sergej Ivanov byl jedním z prvních oligarchů na americkém i britském blacklistu. Američané ani Britové ovšem nejsou na diamantovém byznysu zdaleka závislí tolik jako Belgičané. A tak Alrosa, jež dokonce financovala konstrukci útočné ponorky s konvenčním pohonem B-871, schopné odpalovat střely s plochou dráhou letu Kalibr, už několikrát na poslední chvíli ze sankčních seznamů vyklouzla.
Na trase z přístavu do historického centra najdeme ještě jedno pozoruhodné architektonické dílo, muzeum aan de Stroom. Jde o největší muzeum v Antverpách s depozitářem čítajícím na půl milionu položek. Za vidění stojí jak efektně naaranžované expozice, tak samotná budova s fasádou z červeného pískovce a zaoblených skleněných desek. Poctivé postmoderní art deco. Z nejvyššího patra šedesátimetrové stavby je navíc krásný výhled na celé město.
Nejen uměním živ je člověk
Architektura bývá chápána jako umělecké dílo, které je zároveň kulturním a politickým symbolem doby. Už z tohoto pohledu jsou Antverpy uměním přímo nabité, není to ovšem zdaleka vše; živoucí kosmopolitní metropole lákala největší malíře své doby; působili zde Bruegel, mistr všech mistrů Peter Paul Rubens či jeho žák Van Dyck. Z Rubensova domu je dnes muzeum věnované jemu a jeho současníkům. A výtvarný genius loci žije dál, vysokou úroveň má i současný street art.
S hlavou přímo přesycenou vlámským barokem míříme ke stánku pro hranolky. Belgické hranolky jsou proslulé a jejich příprava by měla splňovat striktně dané zákonitosti. Zvlášť důležité je dvojí smažení v hovězím tuku, který na rozdíl od oleje nepotlačí přirozenou chuť brambor. A také použití čerstvé suroviny nakrájené velmi ostrým nožem, aby tuku vstřebala co nejméně.
Výsledek je zlatavý, křupavý a v papírovém kornoutu vypadá stylově. O úzkostlivém dodržení technologického postupu vůbec nepochybuji, nicméně po ochutnání musím konstatovat, že jsou to – prostě hranolky. Bramborový gastrovýstřel mou chuťovou komoru zdaleka minul.
Snad je to tím, že jsem spíše na sladké. Poněvadž vafle, to je zcela jiná káva. Stejně jako hranolky jsou populární, tradiční (rozšířily se po bruselském Expu v roce 1958) a prodávají se na každém rohu. Je na výběr z desítek variací – vafle jen lehce posypaná moučkovým cukrem, vafle se šlehačkou, vafle s ovocem, vafle se šlehačkou a ovocem, vafle s čokoládovou polevou a tak dále a tak podobně. Po několika hodinách je můj metabolismus připraven fungovat výlučně na vaflích.
Omezit se pouze na ně by ale bylo chybou, neboť belgická gastronomie je obecně na vysoké úrovni. Místní klientela je bonitní i náročná a centrum Antverp navečer ožívá desítkami útulných kaváren, restaurací a barů. Je dobré přijít brzy, protože po setmění je zde opravdu plno. Belgičané jsou evidentně zvyklí jíst venku. Nabídka je široká a dopřát si lze v podstatě cokoliv, my v přístavních městech obvykle volíme plody moře, což se zde ukáže být přímo vynikající volbou.
Nač je třeba si dát pozor, jsou poměrně výrazná belgická piva, která stoupají do hlavy mnohem rychleji než ta česká a rozhodně nejsou přáteli na celý večer.
Požehnány budiž všechny svazky
V jedné z úzkých dlážděných uliček objevujeme pozoruhodný obchod s názvem „Toys for boys“. To je milé, napadá mě – vláčky, autíčka, mušketýrské bambitky a pexesa s obrázky dinosaurů; romanticky působící krámek ale nabízí sortiment zcela jiného druhu. Pro cestovatelský magazín jej vůbec nelze rozebírat dopodrobna (o fotografiích nemluvě), omezme se tedy na konstatování, že liberalismus v oblasti sexuality je v Belgii velký a na své si přijde i zapřisáhlý stoupenec libertinismu.
A ještě jedna věc poněkud bije do očí: ve skleněné výloze nevelkého obchůdku se odráží budova římskokatolického kostela svatého Pavla (Sint-Pauluskerk), který již od šestnáctého století stojí na druhé straně úzké uličky Nosestraat. Volnomyšlenkářská potměšilost tváří v tvář katolickému kléru?
Kdo ví. Belgie patří v podpoře práv LGBT komunity k nejprogresivnějším zemím. Stejnopohlavní sňatky jsou legální od roku 2003 a adopce dětí stejnopohlavními páry od roku 2006. V září 2022 vydala belgická biskupská konference liturgický dokument, který – v přímém rozporu s oficiální doktrínou Vatikánu – umožňuje požehnání stejnopohlavním svazkům.
Gotický stánek na Velkém trhu
Římské katolictví v Belgii převažuje, v roce 2019 se k němu hlásilo třiapadesát procent obyvatel. Protestantů je podstatně méně, pouhá tři procenta (v sousedním Nizozemsku je poměr mnohem vyrovnanější). Pětiprocentní díl pomyslného koláče představují muslimové a třetina Belgičanů je bez vyznání.
A k převaze co do počtu oveček si může katolická církev přičíst ještě jeden primát: gotická katedrála Panny Marie jednoznačně dominuje městskému panoramatu. Hlavní věž svatostánku, který byl dokončen v roce 1521 po více než 170 letech prací, je se sto třiadvaceti metry výšky dodnes nejvyšší budovou v Antverpách. Interiér se pyšní smělými, vysokými oblouky a několika díly Rubense, my si jej však prohlédnout nemůžeme – k naší smůle je v době naší návštěvy katedrála nepřístupná.
Pohledů zvenčí si však užijeme dost a dost, mimo jiné i z hlavního náměstí Grote Markt v samém historickém srdci Antverp. „Velký trh“ nepřekvapivě tvoří spolu s přilehlými uličkami rozlehlou pěší zónu, což činí popocházení bezstarostným a posezení v zahrádkách mnoha restaurací přívětivějším.
V zástavbě se vyjímají klasické, bohatě zdobené cechovní domy, tolik typické pro nizozemská a jihonizozemská (dnes belgická) hanzovní města. A také pro polský Gdaňsk, který během šestnáctého a sedmnáctého století patřil k jejich hlavním obchodním partnerům.
Chrám industriálního boha
Antverpy jsou první ze dvou zastávek na naší belgicko-nizozemské cestě. Tou druhou je nizozemská metropole Amsterdam, vzdálená jen asi sto šedesát kilometrů. Nejpohodlnějším dopravním prostředkem je v tomto případě vlak. Spojů jsou každodenně k dispozici desítky a jízda trvá průměrně půldruhé hodiny, v zásadě tedy není kam spěchat.
Přesto přicházíme na nádraží s dvouhodinovým předstihem. Nikoliv kvůli obavě, že bychom snad nesehnali jízdenku, nýbrž kvůli budově samotného nádraží. Antwerpen-Centraal totiž patří mezi nejkrásnější nádraží na světě.
Bylo postaveno na přelomu devatenáctého a dvacátého století v eklektické směsici stylů, která jako by chtěla navždy připomínat dobu, kdy svět ještě nebyl skrz na skrz prozkoumaným místem. Architekt Louis Delacenserie se nechal inspirovat lecčíms, mimo jiné i římským Pantheonem. Právě odtud by měli vyjíždět hrdinové Vernových románů v cestovním obleku a s velkým lodním kufrem dobrodružství vstříc.
Nutno dodat, že dobrodružství si stanice užila dost a dost: během druhé světové války byla těžce poškozena německými balistickými raketami V-2, které narušily strukturální integritu podpůrné konstrukce střechy. Ta se začala vlivem nerovnoměrného rozložení tlaků zvlňovat do té míry, že byla zvažována úplná demolice budovy; v polovině osmdesátých let bylo nádraží zcela uzavřeno.
V roce 1998 však byla zahájena velkorysá rekonstrukce, díky níž získalo zpět svou původní krásu. Vnitřní prostor je ohromující a nezadá si s nejkrásnějšími sakrálními stavbami. Lepší tečku za návštěvou Antverp si člověk nemůže přát. A když přistoupí k přepážce pod pětasedmdesát metrů vysokým dómem, snad na něj dýchne i trocha toho dobrodružství.
I když si kupuje jízdenku jen do Amsterdamu.
