Polární záře ve světle legend aneb Když nebe tančí

Polární záře ve světle legend aneb Když nebe tančí Zdroj: František Zvardoň

Záři způsobují sluneční erupce a sluneční vítr. Jeho částice pak zachytává magnetické pole země a spirálovitě je stáčí kolem magnetických pólů.
Záři způsobují sluneční erupce a sluneční vítr. Jeho částice pak zachytává magnetické pole země a spirálovitě je stáčí kolem magnetických pólů.
Skandinávská bájesloví hovoří o polární záři jako o odrazu od štítů bojovnic Valkýr závodících na noční obloze cestou do bájné Valhally.
Skandinávská bájesloví hovoří o polární záři jako o odrazu od štítů bojovnic Valkýr závodících na noční obloze cestou do bájné Valhally.
Islandské ženy se prý na polární záři nemají vůbec dívat, aby se jim nenarodilo šilhavé dítě...
6
Fotogalerie

Polární záře ve světle legend aneb Když nebe tančí

Pro Středoevropana je polární záře naprosto ojedinělým zážitkem. Kolem půlnoci se temné nebe roztančí zářivými pruhy barev od sytě zelené až do tmavě fialové. Pomalu se vlní, proměňují a navzájem prolínají a zase mizí, jako by jimi pohyboval neviditelný vánek. Kdo je jednou spatří, musí je vidět znova.

Island a Grónsko – obyvatelé dvou vzdálených ostrovů na severním polárním kruhu dobře vědí, co to znamená žít téměř polovinu roku v naprosté tmě. Každý listopad pro ně znamená začátek temného zimního času. Doba denního světla se velmi rychle krátí, až slunce přestane vycházet nad obzor a vládu na dlouhé čtyři měsíce převezme noc. Když pak za jasného počasí pozorujete hvězdy, odehrává se mezi nimi úchvatné divadlo polární záře. Aurora, jak se záři říká podle římské bohyně úsvitu, je opředena mnoha bájemi, pohádkami i drsnými severskými pověstmi.

Světla z říše mrtvých

V dávných dobách si lidé úkaz nedokázali nijak vysvětlit, a tak si začali vyprávět všelijaké, většinou strašidelné historky. Skandinávská bájesloví hovoří o polární záři jako o odrazu od štítů bojovnic Valkýr závodících na noční obloze cestou do bájné Valhally.

Tančící světla na obloze jsou součástí i starých příběhů Islanďanů nebo grónských či aljašských Inuitů, které stále přímo ovlivňují život mnoha tamních lidí. Aurora u některých vzbuzuje úžas, jiným přináší i nefalšovaný strach. Mihotavá světla severu jsou podle starých vikinských pověr znamením krvavých konfliktů a válek.

Pro Inuity v Grónsku má aurora speciální význam. V mnoha vesnicích takřka odtržených od moderní civilizace, kde lidé žijí klidným životem bez stresu a honbou za penězi a kariérou, stále věří tomu, že světla pocházejí z říše mrtvých. Když se prý rychle mění, znamená to, že mrtví přátelé se pokoušejí spojit se se svými žijícími příbuznými a mohli by je převést na onen svět. Severní světla tedy vzbuzují posvátnou hrůzu a strach. Duše zemřelých přátel se pak Inuité snaží uspokojit zpěvem a tancem.

Miniaturní grónská obce Oqaatsut leží hodinu a půl plavby od Ilulissatu. Marně byste tu hledali auta, kina, obchody či silnice a chodníky. Není tu ani příjezdová cesta. Žije tady třináct stálých obyvatel, do místní školy chodí čtyři děti. Právě jim jejich dědové a babičky vyprávějí strašidelné historky o duších zemřelých, které září na noční obloze, a příběhy dál ožívají.

Inuitský folklor a jeho báje jsou značně ponuré, a tak pozitivní výjimku v případě polárních září budete hledat jen velmi těžko. Přesto jedna existuje: od pradávných dob se v Grónsku i některých jiných severských zemích traduje, že aurora je odrazem svitu od šupin sledě obecného v moři, a pokud je velmi jasná a zbarvená dozelena, rybáři budou mít dobré úlovky. Tím se mnozí místní rybáři řídí dodnes a na lov vyrážejí s nadšením, a hlavně s nadějí.

Islanďané a polární záře

Těhotným ženám na Islandu dokonce polární záře podle pověr a pranostik určuje, jestli porodí syna, nebo dceru, případně jestli dítě či matka při porodu zemřou. Na třísettisícovém Islandu žijí desítky obyvatel, kteří vám dodnes odpřisáhnou, že nejde jen o děsivé povídačky, ale o čistou pravdu. Když mi některé z nich vykládala místní rodačka Anna Kristine, tvářila se naprosto vážně. V islandských příbězích a rčeních plných deště, mlhy a sychravého počasí málokdy na konci vyjde slunce. Islanďané jsou na to zvyklí, je to součást jejich historie.

Z islandského bájesloví:

Pozoruje-li těhotná žena auroru, věští zelená barva narození syna.

Má-li aurora, kterou sleduje, červenou barvu, dítě při porodu zemře.

Pokud žena pozoruje záři příliš dlouho, narodí se jí šilhavé dítě…

Některé těhotné Islanďanky tak pro jistotu chodí s hlavou skloněnou k zemi a nahoru se vůbec nedívají. Na druhou stranu ale staří obyvatelé ostrova na severu věří tomu, že pozorování polární záře zmírňuje bolesti při porodu. Některá rčení si dost protiřečí, ale těžko na Islandu najdete člověka, který by znal a vyznával všechny pověry najednou. Dost záleží na tom, které z nich se tradují přímo v rodině.

Aurora v jižní Evropě

Několikrát v historii se polární záře objevila i nad jižní Evropou, kde měla obvykle červenou barvu. Na jihu a v našich zeměpisných šířkách je to velmi neobvyklý a vzácný úkaz a mnoho lidí se začalo třást hrůzou před znamením přicházejících vá­lek.

V květnu 1789 se velmi intenzivní rudá polární záře objevila nad jižním Skotskem a Anglií. Lidé odsud hlásili, že viděli mohutné armády bojující napříč celým nebem. Pár týdnů poté se rozhořela Velká francouzská revoluce. Tato skutečnost přesvědčila i mnohé skeptiky, kteří do té doby pochybovali o významu nebeských znamení.

O polární záři píše i několik českých kronik, i když její výskyt nad naším územím je velká výjimka. Zmínky o záři jsou většinou spojeny se zprávami o prudkých a neobvyklých poruchách počasí. Kosmas popisuje pravděpodobně tornádo, po kterém si lidé všimli neobvyklého úkazu na noční obloze.

Z Kosmovy kroniky, LP 1139:

„A když se kníže Soběslav vracel se svým vojskem, ustanoviv bojovníky ke hlídání hradů, jednoho dne, když byl uprostřed lesa při vchodu do své země, vál velmi prudký vichr, který vyvracel nejen stavení nebo jakékoli překážky v cestě, nýbrž i lesní stromy z kořene. Tím se octli Čechové ve velikém nebezpečenství a byli zděšeni… Dne 1. března byla viděti červená znamení na neobyčejném místě od soumraku do svítání.“

Tajemství nočních světel

Dnes už víme, co je příčinou nočních úkazů, které nepovažujeme za strašidelné, ale naopak překrásné. Zjednodušeně: mohou za to sluneční erupce a sluneční vítr. Jeho částice pak zachytává magnetické pole země a spirálovitě je stáčí kolem magnetických pólů. Jenže právě sluneční erupce, které vyvolávají geomagnetické bouře na Zemi, nepřinášejí jen jedinečnou světelnou podívanou, ale také ovlivňují přenosy pozemských komunikačních zařízení a mohou napáchat rozsáhlé škody.

To se naplno ukázalo už v roce 1958, kdy elektromagnetické záření poškodilo podmořský komunikační kabel v Atlantiku a v roce 1972 telekomu­nikační kabely na severozápadě USA.

V říjnu 1980 pak utrpělo škody elektrické vedení mezi Winnipegem a Minneapolisem a v roce 1989 shořely transformátory elektrárny v Québecu. To vyvolalo devítihodinový výpadek elektřiny v USA i Kanadě a miliony lidí zůstaly bez proudu. Při tom všem se nebe rozzářilo nádhernými barvami polární záře, které ale v tu chvíli nedokázal nikdo ocenit.

Rok 2013 byl rokem slunečního maxima, a tak byly polární záře mimořádně efektní. Astronomové dokonce očekávali, že by se aurora mohla objevit i v našich zeměpisných šířkách. Bohužel se tak nestalo, a tak Středoevropanům nezbývá nic jiného, než se za úžasným přírodním divadlem vydat do severního Norska, na Island, do Grónska nebo na Aljašku. Tady o jasných zimních nocích existuje jistota, že se nebem proženou bojovnice Valkýry mířící do Valhally.


Základní podmínky pro pozorování polární záře

  • Zhruba od 5. září do 15. dubna (mimo polární dny)
  • Jasná obloha
  • Vysoká sluneční aktivita (ideálně sluneční erupce)
  • Pozice: kolem 60. rovnoběžky
  • Maximum aurory: asi od 23.00 do 3.00 hod.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2013.