Hedvábná stezka je nejstarší a nejdelší cesta na světě. Jak se dříve tato spojnice mezi Evropou a vzdálenou východní Asií nazývala, nevíme dodnes.
Pojmenování podle jednoho z čínských vynálezů – hedvábí – dostala až v roce 1877 od německého geografa barona Ferdinanda von Richthofena. Správný překlad z německého Seidenstraße je však Hedvábná cesta.
Vedle obousměrného pohybu zboží bylo největším přínosem stezky sdílení kultury, umění, náboženství, filozofie, technologií, jazyků, vědy i architektury. Mezi negativní aspekty patřilo rychlé šíření epidemií: roku 542 černý mor málem vyhubil byzantskou říši.
Vznik této starověké sítě obchodních cest se datuje do roku 130 př. Kr., kdy v Evropě vzkvétala římská říše a v Číně panovala dynastie Chan, zlatá éra čínské historie. Římská společnost ohromena hedvábím byla ochotna tuto neznámou tkaninu vyvažovat zlatem. Dováželo se i další zboží a díky rostoucímu zájmu se propojilo několik starších obchodních cest mezi hlavními civilizačními centry Asie s Evropou. Tím vznikla trasa dnes známá jako Hedvábná stezka.
Lidé si dobře uvědomovali, že jim obchod může přinést prosperitu. Vládci říší, přes které Hedvábná stezka vedla, proto zřizovali podél ní ve vzdálenosti délky jednodenních pochodů (zhruba 20 až 35 km) karavanseráje, komplexy poskytující útočiště a pohostinství obchodním karavanám, které navíc sloužily jako místa pro uzavírání obchodů. S narůstajícím počtem karavan stoupalo i množství lapků a loupežných kmenů, které považovaly karavany za snadný cíl. Proto musela být stezka zabezpečena i vojensky.
Obchodní i diplomatické styky mezi Evropou a Čínou komplikovala nejen velká vzdálenost, přírodní překážky tvořené vysokými horami a nehostinnými pouštěmi, ale také překážky v podobě výbojných etnik, kvůli nimž stezka musela často měnit svou trasu. Proto v průběhu staletí vzniklo množství alternativních úseků Hedvábné stezky.
Pro přepravu zboží používali obchodníci zvířecí pomocníky. Tím hlavním byl velbloud, který jako jediný dokázal odolat nehostinným pouštním podmínkám. Ať už to byl v pouštích Blízkého východu a Střední Asie jednohrbý dromedár, nebo v nelítostné čínské poušti Taklamakan dvouhrbý drabař. Koně či osli byli využíváni pouze při zdolávání středoasijských spletí velehor, kde nebyly klimatické podmínky pro velbloudy příznivé.
Největší rozmach obchodu zaznamenala Hedvábná stezka za panování Čingischána, jehož říše sjednotila značnou část Asie. Mongolský panovník zrušil daně i cla a nechal vybudovat hustou síť karavanserájů. Za jeho vlády procestoval Hedvábnou stezku jako první Evropan známý benátský kupec Marco Polo (1254–1324). Ve své knize Milion obšírně popsal i všechno zboží, které bylo po této cestě dopravováno. Z Číny na západ putovalo hedvábí, barvy, čaj, vzácné kameny, čínské jídelní servisy, porcelán, koření, bronzové a zlaté předměty, léky, parfémy, slonovina, rýže i další čínské vynálezy v Evropě dlouho neznámé: papír a střelný prach. Opačným směrem se dováželi koně, sedla, vinná réva a hrozny, domácí i divoká zvířata, kožešiny a kůže, med, ovoce, koberce, záclony, zlato a stříbro, velbloudi, otroci a zbraně.
Koncem 14. století se mongolská říše rozpadla vlivem nájezdů Timura Velikého. Tento krutovládce, známý pod jménem Tamerlán, dobytá území vyplenil a místní obyvatele vyvraždil, což vedlo i k úpadku obchodu na Hedvábné stezce. Obchodníci museli platit vysoké poplatky, takže jejich zisk byl téměř nulový. Následující století se Hedvábná stezka zmítala v existenční krizi a její zánik dovršila Čína, která se v 15. století v reakci na neustávající konflikty ve Střední Asii zcela uzavřela vnějšímu světu. Asijští obchodníci vyřešili situaci přesunem na moře, a tak mohl obchod mezi Asií a Evropou pokračovat.
Na počátku 21. století přišlo čínské vedení s ambiciózním projektem nazvaným Nová Hedvábná stezka, který má posílit čínské obchodní vztahy s Evropou. Jeho součástí je vytvoření přímého vlakového spojení mezi Čínou a Británií. V lednu 2017 poprvé přijel do Londýna nákladní vlak s více než 30 vagony naloženými oděvy a dalším čínským spotřebním zbožím. Jednou týdně se vlak vydává překonat trať o délce 12 000 km přes území devíti států, kterou ujede za 18 dní. Tato cesta po železnici je o čtyři pětiny levnější než letecká přeprava a o 30 dní rychlejší než plavba lodí.
