Vasa, jedna z největších lodí své doby, měla být pýchou švédské královské námořní flotily. Nešťastným řízením osudu se ale do historie nezapsala počtem vyhraných bitev. Proslavila se nejkratší vzdáleností, kterou kdy jaké plavidlo urazilo mezi svým mateřským přístavem a místem, kde mělo být pohřbeno navždy – pouhými 1300 metry.
Švédský král Gustav II. Adolf rozhodl o stavbě Vasy v roce 1625. Mělo jít o takzvanou královskou loď, tedy o největší typ námořního plavidla. Už za pouhé tři roky byla Vasa připravena k první plavbě. Ta ale nakonec byla kratší, než se kdokoli odvážil vůbec pomyslet. Silný vítr ve stockholmském přístavu naklonil loď natolik, že do ní otvory pro děla pronikla voda a způsobila nevyhnutelnou zkázu.
„Naštěstí bylo v tom okamžiku na palubě pouze sto námořníků a tragédie si vyžádala jen třicet obětí,“ líčí Tobias Kumlin z muzea Vasa ve Stockholmu, kde je dnes loď vystavena. „Některým z nich můžete v našem muzeu dokonce pohlédnout do tváře. V sekci ‚face to face‘ jsme zrekonstruovali postavy těch, kteří na Vase přišli o život,“ dodává.
Oficiální zpráva o vyšetřování neštěstí neudává žádného viníka. Konstruktér lodi totiž zemřel rok před dokončením, a tak nebylo na koho vinu svalit. Řada lidí údajně v soukromí vinila krále, protože on sám rozhodl o vybavení lodi, a tedy i o její váze a hloubce ponoru. Tato obvinění se ale samozřejmě nikdy nedostala na veřejnost.
Znovuzrození po 333 letech
V průběhu let následujících po neštěstí bylo učiněno bezpočet pokusů o záchranu lodi. Ani jeden z nich ale neuspěl, a jak plynul čas, lidé na nešťastnou loď zapomněli. Svět se o ní znovu dozvěděl teprve v roce 1957, kdy se na loď zaměřil Anders Franzén, přední švédský expert na námořní války a specialista na lodní vraky. Záchranné práce byly po staletích obnoveny, tentokrát úspěšně. Vrak se podařilo vytáhnout zpět na povrch. Stalo se tak v roce 1961, přesně 333 let poté, co Vasa poprvé a naposledy opustila svůj dok. Okamžik, kdy se loď znovu objevila na vodní hladině, byl ale jen začátek. Většina práce záchranný tým teprve čekala. Především museli dát dohromady 14 000 kousků, na které se plavidlo ve vodě rozpadlo. Loď tak byla překřtěna na největší puzzle světa. Vynaložené úsilí se ale vyplatilo.
Muzeum Vasa je dnes jedno z nejnavštěvovanějších v severní Evropě a každoročně přivítá více než milion návštěvníků. Celkem loď od její záchrany vidělo odhadem 25 milionů lidí. Bohužel pokud nejste vysoce postavený státník nebo VIP osobnost, na palubu lodi se nedostanete a ani nebudete mít možnost se jí dotknout. Pravidla její ochrany jsou velmi striktní. V muzeu je za všech okolností konstantní vlhkost 55 procent a teplota 18 stupňů Celsia, aby byl co nejvíce zpomalen proces stárnutí lodi. Každý den Vasu opečovává tým deseti lidí, kteří se věnují nejrůznějším činnostem od utírání prachu až po pátrání po nových historických detailech spojených s plavidlem. Bohužel všem problémům nelze zcela předejít.
„Nedávno jsme zjistili, že dřevo v lodi obsahuje síru, která zhoršuje její stav, a zatím nevíme, jak se jí úplně zbavit,“ popisuje Kumlin. Přitom celkem 95 procent dřeva, které dnes na lodi vidíme, je původních. Nikde jinde na světě neuvidíte tak starou a velkou loď v tak zachovalém stavu. A jak je možné, že se Vasa v průběhu století na dně Baltského moře nerozpadla? Důvodem je specifické složení mořské vody kolem Stockholmu. Obsahuje totiž takzvanou smíšenou vodu, což je mix slané a neutrální vody. Právě ta zabránila devastaci plavidla. Navíc je potřeba vzít v úvahu, že loď byla v okamžiku ztroskotání úplně nová. Za dobrý stav této unikátní památky tak vděčíme i značnému znečištění v místních vodách, které zabilo organismy, jež by normálně dřevo zlikvidovaly.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2011.
