Dne 12. září 1943 vyhlíží Benito Mussolini z okna apartmánu v hotelu Campo Imperatore, kde je držen v domácím vězení. Neobdivuje ale nádheru štítů pohoří Gran Sasso, které se tyčí k nebi italského Abruzza. Doufá, že nebude vydán spojencům. Jako by čekal, že se stane zázrak. A ten se stal…
Úzká silnička na náhorní planinu Campo Imperatore se vine jako had, míjí městečko Assergi a dolní stanici lanovky. Jak stoupáme, kopce porostlé voňavým pestrobarevným kobercem pomalu mění svůj charakter, světlé štíty, jež září v odpoledním slunci, se stále přibližují. Všude je naprosté ticho, které čas od času protrhne jen vrzání cikád, zvonce pasoucích se krav či dusot koňských kopyt. Jinak nepotkáváme téměř nikoho. Po přibližně půlhodinovém stoupání se před námi zjevuje majestátní, trochu oprýskaná budova hotelu, jehož stěny by mohly tolik vypravovat. Nevypravují však stěny, ale můj společník, Marco Patricelli, novinář a profesor historie, autor knihy Osvoboďte duceho. Gran Sasso 1943: pravdivá historie operace Dub.
Na duceho posteli
Vstupujeme do hotelu a získáváme svolení prohlédnout si pokoje, kde byl duce držen v zajetí. Místnosti si zachovaly autentický ráz, nábytek a vybavení pětašedesát let nikdo neměnil. Na stěnách přibylo jen pár černobílých fotografií. Sedím na okraji postele, poslouchám vyprávění o událostech, které se tu odehrály před pětašedesáti lety, a nechávám se unášet do minulosti. Přemýšlím o člověku, jenž na stejné posteli několik nocí usínal pod pokrývkou, jíž se teď dotýkají moje prsty. O člověku, který měl na svědomí tolik zla. Otevřeným oknem proudí do ložnice svěží vzduch, a když vyhlédnu ven, naskýtá se mi úchvatný pohled: vrchol Corno Grande čas od času zahalí na pár vteřin jemné hedvábí sněhobílých oblak, aby je vzápětí vystřídaly paprsky letního slunce.
Ze skalnatých vrcholů můj zrak sklouzne na louku před hotelem, kde před pětašedesáti lety přistála malá letadla s Mussoliniho osvoboditeli – německými parašutisty. Snesla se z nebe tichounce a zcela nečekaně. Při pohledu na nepříliš rozlehlý a značně kamenitý terén se zdá téměř nemožné, že zde přistálo najednou devět kluzáků DFS (desátý havaroval) a v jediném okamžiku byl hotel pod německou kontrolou. Italské stráže měly rozkaz Mussoliniho raději zastřelit než ho nechat osvobodit či uprchnout. Nepadl však jediný výstřel…
Strategická lanovka
Další místo, které sehrálo důležitou roli při duceho osvobození, je lanovka. Její horní stanice, odkud se otvírá nádherný panoramatický výhled, dnes slouží jako restaurace a turistická ubytovna, část je však ponechána jako cenná historická památka. Ale v roce 1943 lanovka představovala jediné spojení hotelu s okolním světem - nikdo nepředpokládal, že by se sem kdokoli odvážil přiletět letadlem! Proto byla také náležitě střežena. Odtud fungovalo i telefonní a telegrafní spojení; právě proto bylo třeba stanici obsadit a přerušit vedení přesně ve chvíli, kdy před hotelem přistála letadla.
Operace Dub (Unternehmen Eiche) byla naplánována do nejmenšího detailu. Jejím vedením byl pověřen kapitán SS Otto Skorzeny. Vše se odehrálo s neuvěřitelnou rychlostí; jen moment překvapení a pořádná dávka štěstí dávaly šanci na úspěch tak riskantní vojenské operace. Nakonec tedy stačilo pouhých pár minut, a Mussolini byl osvobozen. Ale vyhráno ještě nebylo.
Letadlo značky Storch s Mussolinim a Skorzenym na palubě odstartovalo za velmi nepříznivých podmínek z louky. Sebemenší pilotova chyba mohla skončit katastrofou. Kapitán letadla Gerlach se zprvu zdráhal vzít Skorzenyho do letadla, které tak bylo přetížené. Ale Skorzeny trval na svém. Aby se Storch vůbec vznesl, museli se Němci odhodlat k dalšímu riskantnímu kousku: zatímco parašutisté drželi letadlo za ocas, Gerlach roztočil motor na nejvyšší možné obrátky, na smluvený signál vojáci letadlo pustili a se zatajeným dechem sledovali, jak stroj prudce vyrazil vpřed vstříc propasti, na chvíli zmizel v hlubině, ale za okamžik se objevil znovu, nabral výšku a zamířil směrem k oblakům…
Odpoledne pomalu končí. Slunce se sklání k západu a červánky vymalovávají okolní horské štíty do zlatočervena a pak je překryjí temně fialovým odstínem. Nakonec se štíty zahalí do nočního černostříbrného sametu. Do tmy se ukrývá i příběh starý pětašedesát let.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2009.
