Toulky po Maroku, perle Maghrebu: Jak se bydlí v hlíně

Toulky po Maroku, perle Maghrebu: Jak se bydlí v hlíně Zdroj: Irena Páleníčková

Nejznámější kasba, kde bylo natočeno několik filmů - Ait Ben Haddou.
Toulky po Maroku, perle Maghrebu: Jak se bydlí v hlíně
Nepříliš prosperující hotel postavený jako kasba.
Soutěska Dades. I tyto domy zlikvidoval čas.
Toulky po Maroku, perle Maghrebu: Jak se bydlí v hlíně
10
Fotogalerie

Toulky po Maroku, perle Maghrebu: Jak se bydlí v hlíně

Kasby. Ty zvláštní zubaté marocké stavby mně byly stále něčím povědomé. Jako bych se někam vracela. K tomu muži v dlouhých pláštích s bílými vousy a přísným pohledem. Kde jsem to už viděla? Pak jsem si přečetla, že v Ait Ben Haddou bylo natočeno několik filmů, mezi nimi i Gladiátor. A bylo jasno – všechny ty starozákonní proroky a hliněné stavby znám z filmů.

Slovo kasbah je pravděpodobně jedním z nejčastějších slov, které turista v Maroku uvidí a uslyší. V každém jen trochu zajímavém místě je reklama upozorňující na místní auberge-kasbah nebo hotelkasbahtraditionnelle. Zrzavá hlína jako stavební materiál, někdy smíchaná s nasekanou slámou (stejně jako indiánské adobe) nebo s drobnými kamínky. V každém rohu věž zakončená cimbuřím. Střecha rovná. Uvnitř rozpad nebo moderní zařízení. Zdařilé i nevkusné napodobeniny z tvárnic a betonu. Odcházím od nich. Raději si najdu svůj maison berbere traditionnelle, kde se lidé teprve učí pracovat s turisty.

Berberský dům

Takový byl třeba dům ve vesnici Tazka u Tafráút v Antiatlase. Zvali mě do něj už včera, když jsem šla na procházku. Odmítla jsem. Přijdu zítra ráno. Přišla jsem. Dům zavřený. Po chvíli vychází muslimka v černém a vede kozy na pastvu. Francouzsky ani slovo. Naznačuje, abych počkala, její mesje a pán teď ještě spí, nesmí ho budit. Nenaléhám, možná by jí za probuzení nařezal. Stejně není kam spěchat, čas je přece pánem Afriky.

Kupodivu nečekám dlouho. Dům jeho rodiny je prý starý sedm set let, vchody má nízké, okna malá, trochu kónická. Lidé byli stejně vysocí, ale malé otvory jsou dobré pro klimatizaci. V domě se vše vine okolo centrální kuchyně, zařízení dávno vzal čas. Největší místností je sklad. Až na terase s krásným výhledem je trochu světlejší atmosféra vhodná na povídání. Pán domu mi ukazuje střešní pokoj (býval pro hosty), kde chce udělat ubytování pro turisty. Myšlenka dobrá, jenomže totéž chtějí udělat všichni majitelé tradičních domů. Bude pro ně dost turistů?

Dívám se do zelené krajiny s překvapivě novými výstavnými domy. Ve vesnici dřív žilo čtyři sta lidí, teď zbyly tři rodiny a zemědělství skončilo se suchem před pár lety. V létě, tedy od konce května, veškerá zeleň zmizí a voda zůstává jen ve studních. Výstavné domy jsou víkendové domy bohatých Maročanů z Casablanky a jiných měst – vesnice totiž leží tisíc metrů nad mořem, a to zaručuje klima, které obyvatelé marockých velkoměst mohou považovat za svěží. Zadívám se znovu na nové domy bez života. Mám to. České „podnikatelské baroko“ v marockém vydání.

Další berberský dům ve vesnici Umesnat je dnes muzeem. Slepý otec, který přišel na myšlenku udělat z něj muzeum, a jeho syn, který zde provází, bydlí jinde ve vesnici. Syn otce každý den přivede, ten pak leží v nazdobené místnosti pro hosty a hraje na strunný nástroj. Večer otce odvede domů a někdy se na noc vrátí sem. I tento tradiční dům sestává ze tří podlaží. V přízemí žila zvířata a pracovalo se. Strop stáje má díru, kterou se z prvního patra házel dobytku dolů veškerý kuchyňský odpad. V prvním patře žila rodina. Kolem centrální kuchyně se obtáčela chodba, na ní byla koupelna, z ní se chodilo do pokojů.

Podlaha skladu se natírala směsí hlíny s pálivými paprikami, prý to odpuzovalo myši. Na střeše, tedy ve třetím podlaží, byly pokoje pro hosty a velká, slavnostně vyzdobená místnost, v podstatě obývací pokoj. Dnes se v něm hostí turisté. Ve větších domech mívalo hostinské patro zvláštní vchod. Na terase se někdy v létě spí, komárů je spousta, ale jsou malí, prý proti nim pomáhá čerstvá bazalka, kterou zdejší berbeři nepoužívají jako koření. I tady se vesnice vylidnila, dřív zde žilo na čtyři sta rodin, teď jen tři sta lidí.

Tajuplný kasr

Vesnice v Antiatlase byly podobné. Jednotlivé domy se daly jeden od druhého rozeznat, přestože se některé již začaly rozkládat. V Uled Driss na okraji Sahary to bylo jinak. Už jsem odpozorovala, jak se domy staví. Báječně jednoduché. Z jílovité zeminy, trochu promíchané s vodou, se vytvarují cihly, nechají uschnout na slunci a může se stavět. Jindy se tentýž druh navlhčené narezlé půdy smíchá s drobnými kamínky a upěchuje do bednění o rozměrech 1,5 na 0,5 metru.



Když materiál uschne, bednění se posune do strany nebo nahoru. Stropy a střechy jsou z pokroucených větví nebo palmových kmenů, pokryté ratolestmi a zasypané udusanou zemí. Barevnou jednolitost stylu bohužel hyzdí přečnívající barevné igelity, které zámožnější vesničané podkládají pod střešní větve. Nic mě nemůže překvapit.

A pak najednou vejdu ze světla palmérie do temného čehosi nazývaného kasr. Kasr neboli tradiční berberská vesnice typická pro země Maghrebu sestává z těsně k sobě přiléhajících staveb. Navenek vypadá jako nedobytná pevnost. Šok. Uzounké uličky-neuličky, spíš jen úzké chodby kryté před sluncem stropy z klacků a hlíny, jen nepravidelně osvětlované malými otvory.

Část obývají kozy, ale jejich mečení se střídá se zvuky domácností, ukrytých za polorozpadlými dvířky. Jdu po stránkách starého cestopisu, jenž popisuje dojmy prvních cestovatelů. Jen přepadení ze zálohy mi dnes určitě nehrozí. Ztrácím pojem o prostoru a místě. A protože podle tradice je v kasru všechno, co lidé potřebují k životu, dnes je zde i muzeum a archeologická sbírka. Zvenku vypadá stejně nepoužívaně a starobyle jako celý kasr. Podstatnou část kasru jsem určitě neviděla. Nikdo mi nic nevysvětlil, ale chodila jsem zde sama. Sama jsem si utvářela své představy a dojmy. A to je na cestování vždy to nejdůležitější.