Vedle opulentního centra zvaného Strip, kde stojí proslulé makety světových metropolí, najdete v Las Vegas ještě jiné centrum. Bulváry jsou tu menší, kasina a hotely méně honosné. I lidé jsou tu jiní. Žádní boháči nebo davy turistů. Do tohoto centra, které končí výpadovkou, za níž se rozkládá poušť a hory, se stahují lidské trosky, kterých stále přibývá...
Příběh o úspěšných a bohatých, kteří se během okamžiku mohou změnit v ubohé chudáky, dostal v poslední době v Las Vegas zcela nový rozměr. Nejistota je totiž nyní vepsána ve tvářích všech. Bohatý manažer kasina Tim Doyle dnes ochotně vyjde vstříc nezaměstnané ženě a půjčí jí peníze. Dřív by to možná neudělal, ale poměry se změnily. „Zítra mohu být na jejím místě. Nikdy nevíš...“ říká Tim Doyle upřímně. Nechce se mu příliš mluvit, bojí se, že i drobná publicita by ho mohla připravit o místo. Přesto odhalí tíseň, jež svírá dnešní Las Vegas. Vinou hospodářské krize tu o práci přicházejí desítky tisíc lidí včetně stovek manažerů hotelových kasin. Stačí poslouchat příběh Steva McKenzieho, který na rozdíl od Doyla souhlasil s krátkým rozhovorem. Steve zná křehkou hranici mezi luxusem a úpadkem. Hranici mezi měkce vystlaným manažerským křeslem v prostorné kanceláři a kartonem v dusivém horku u výpadovky za městem.
Před pár měsíci přišel o práci - přesto, že dělal manažera celý svůj život, tedy zhruba pětadvacet let. „Naštěstí mě k sobě domů vzala má tehdejší přítelkyně, jinak bych na ulici asi zůstal,“ přiznává. Tento manažer, který už dnes opět sedí v křesle (méně pohodlném a v daleko menší kanceláři - za práci je ale vděčný), odkazuje na stanové městečko, které nedávno na okrajích Las Vegas vyrostlo. Ještě dnes se stany bezdomovců v ulicích objevují, a to i přes snahu policie a humanitárních organizací tyto lidi z ulice dostat.
„Čisté“ město
Stany začínají vyrůstat na několika místech za soumraku, kdy ubíjející teploty přece jen trochu poklesnou, a pod plachtou se tak dá lépe spát. Pokud se tedy u stanu neobjeví policejní patrola. Policie města Las Vegas přišla v těchto dnech s novou strategií: represi zmírňuje dialogem.
Jednoho brzkého rána, než se slovy policistů začnou bezdomovci „přesouvat“, se připojujeme ke skupině sociálních pracovníků a dobrovolníků. Do terénu se tito lidé vydávají společně s policejní hlídkou. Annie Wilsonová, která skupinu vede, říká, že policisté jsou po ruce pro případ, že by se některý z bezdomovců začal chovat agresivně, či dokonce zaútočil. Na její slova dojde zhruba o hodinu později.
Kousek od železniční trati na kartonech pospávají v nepřehledných hromadách věcí tři lidé. Annie je budí a snaží se s nimi komunikovat. Bezdomovci jsou ještě otupělí spánkem a na otázky, proč jsou na ulici a proč nevyhledali pomoc, nejsou schopni odpovědět. Zhruba třicetiletý muž reaguje podrážděně, v jednu chvíli Annie hrubě urazí, zachumlá se opět do spacáku a vzdorovitě se otočí na druhý bok. Annie zavolá na pomoc policisty, kteří nás s odstupem následují ve voze. Z něj vystupuje podsaditý policista Ted Snowdgrass, vytahuje obušek a sebejistým, klidným krokem přijde k mladíkovi. Ani policejní uniforma nemá ale zprvu žádný efekt. Mladík vulgárními výrazy napadne i policistu. Do té chvíle vyrovnaný, až lhostejně vyhlížející Ted přinutí mladíka vstát, prohledá ho a nasadí mu pouta. Zvýšeným hlasem mu přitom opakuje, že sociální pracovníky stejně jako policejní uniformu musí respektovat. Mladíka, jenž je údajně na cracku, hněv pomalu opouští.
Ted Snowdgrass nám později během dne ve své kanceláři ukazuje jednu z ulic města, jež byla ještě před pár týdny plná stanů. Dnes tu není ani jeden, což policista konstatuje se zřejmou pýchou. Město bez poskvrnky je nejspíš jeho velkou ambicí. Obšírně vypráví o programu spolupráce se sociálními pracovníky a vrací se k epizodě s mladíkem. „Lidem na ulici dáváme šanci začít znovu, ale když se nesnaží něco dělat a nepřijmou pomoc, musejí vědět, že je z ulici prostě vytlačíme,“ říká Ted. Pojmem „vytlačíme“ míní následující: „Do míst, kde se tihle lidé zdržují, policie postaví zábrany nebo nechá navézt kameny.“ Když namítnu, že je snad věcí volby každého člověka, zda přijme pomoc, či ne (a zvlášť v Americe), Snowdgrass pomalu přikyvuje. Svraštělá brada ale naznačuje, že věci jsou složitější, než se na první pohled zdá. „To určitě, ale pokud se tihle lidé povalují po soukromém pozemku nebo fetují na veřejnosti, musím udělat vše pro to, aby z ulice zmizeli,“ říká spokojen s vahou svých argumentů. Odhaluje tak filozofii svého života: tvrdá práce, vnitřní disciplína a nezlomná víra v lepší dny.
Jeho přesvědčení ale přece jen doznává trhliny, když dojde na lidi, kteří se na mizině ocitli kvůli ekonomické krizi. „Časy jsou těžké, to je pravda, o to víc ale na sobě musí člověk pracovat. Víš, většina schopných lidí už je dávno z ulice pryč,“ vykládá Ted. Souzní v té chvíli se sociální pracovnicí Annie Wilsonovou. Ta říká: „Bezdomovci na ulici být vůbec nemusejí. Máme tu spoustu humanitárních organizací, které jim pomohou. Oni ale mají život na ulici jednoduše rádi,“ říká zasmušile a trpce dodává: „Je to svým způsobem dost pohodlný život - ráno si dojdou zadarmo na snídani do Katolické charity, pozdě odpoledne na večeři do Rescue Mission...“ Mnozí bezdomovci ale Annie poopravují. Dávají přednost ulici, protože se útulku doslova štítí. „Naposledy mě tam okradli, navíc mám pocit, že jsem tam něco chytla,“ říká žena ve středních letech, kterou Annie během dne také vyslýchá.
Útulky ale nabízejí něco, čemu se nedá odolat - klimatizaci. „Je pravda, že si člověk rád odpočine od vedra,“ uvažuje jedna žena. Jiný bezdomovec, který se představuje jako Tom a s úsměvem se označuje za svobodného tuláka, před svým stanem zase poznamená: „Kdysi jsem uvízl na ulici v Chicagu a zima mě málem zabila. To počasí tady v Nevadě je úžasný. Je tu teplo i přes noc, ideální.“ Toma s hustým tetováním na obou pažích neopustí dobrá nálada ani při zmínce o policejní strategii. „Když mě odsud vyhodí, pojedu třeba do Arizony,“ směje se šibalsky. Jeho bezstarostnost dozná změny jen na krátký okamžik: když přijde řeč na ekonomickou krizi a davy lidí, kteří přišli o všechno. „Viděl jsem spoustu zoufalců, kteří nikdy nepoznali život bez domova. Já jsem zvyklej, dokonce to takhle chci, ale pro ně to musí být hrozné,“ říká.
Zabavené domovy
Annie Wilsonová ale ukazuje i známky soucitu. Během pochůzky potkáme pár lidí, jež na ulici doslova vrhla ekonomická krize. Ztratili práci a posléze také dům, protože nebyli schopni splácet hypotéku. Stát Nevada, kde Las Vegas leží, minulé dva roky zaznamenal největší počet zabavených domů z celých USA. Podle posledních statistických čísel dnes o svůj dům v Nevadě přijde jedna domácnost z dvaceti tří. V Las Vegas je snadné najít ulice s desítkami opuštěných domů.
Například ve čtvrti hned vedle hotelu Stratosphera, jehož součástí je vyhlídková rozhledna - jedna z dominant města, jsou na mnoha pozemcích cedule s upozorněním, že daná nemovitost byla zabavena. Stát tak logicky bojuje i s vysokou mírou nezaměstnanosti, která nyní dosahuje třinácti procent. Nevada je v této statistice na druhém místě, hned za státem Michigan, kde obří automobilky General Motors, Ford a Chrysler propustily v krátké době desítky tisíc zaměstnanců.
Budoucí tuláci
O nečekaném pádu až na dno vypráví rodina Shawnových. Ke konci ranní obchůzky je potkáváme mezi stromy těsně u trati. Otec rodiny Bill se dává na zběsilý útěk, když vidí, že po náspu směrem od města přijíždí policejní auto se zapnutým majákem. Brzy ale zjistí, že jeho úprk je absurdní. Vrátí se ke své ženě a dvěma synům a čeká, co se bude dít. Při rozhovoru s Annie nervózně sleduje okolí. „Ten je taky na cracku,“ zašeptá jeden ze sociálních pracovníků za zády Annie. Příběh Shawnových je drsný. Bill přišel o práci před půlrokem. Jeho žena Jean musela na operaci prsu, kde jí lékaři objevili nádor. I když byla pojištěná, výdaje za zdravotní péči přivedly rodinu téměř na mizinu. Annie pokládá svou obvyklou otázku: „Proč jste na ulici?“ Jean klidně odpovídá: „Jen přes den, večer chodíme spát do útulku. Kluci naštěstí často přespávají u kamarádů.“
Její dva synové, osmnáctiletý Bill a třináctiletý Michael, se na první pohled liší. U Billa, jenž si při výslechu zapaluje cigaretu, lze tušit tvrdou skořápku. Hovoří za něj gesta i výraz tváře. Dává okolí najevo, že nepotřebuje soucit, empatie ho vysloveně dráždí. Umím si ho představit na střeše jednoho z vagonů vlaku, kterým se odsud tuláci po vzoru Jacka Kerouaka dostávají do sousední Arizony a dál. Má duši dobrodruha, vyhledává nebezpečí nebo, lépe řečeno, nemůže se rizika dočkat. „Kašlu na školu, najdu si práci, vydělám prachy a vypadnu odsud,“ říká v jedné chvíli, aniž spustí zrak ze siluety mrakodrapů Las Vegas. V jeho mladické tváři se nečekaně a až nepatřičně objeví ostré rýhy. Jeho bratr Michael má naopak tvář anděla. Jemná pleť, husté, upravené vlasy, tichý hlas. Zatímco si Bill od matky bez ptaní vezme cigaretu, Michael své rodiče poprosí o láhev vody. Ve chvíli, kdy se Bill otci a matce vysmívá, Michael s úctou naslouchá.
Vysněný rajon
K večeru nás čeká další pochůzka. Tentokrát nás doprovází policista Danny. Když procházíme ulici A, notoricky známou davy polehávajících bezdomovců, občas si povzdechne. „Domlouváš jim, oni na všechno kývnou, ale za pár dní tu jsou znovu,“ poznamená a zadívá se na osvětlené Las Vegas. Je to toužebný pohled, vzdálený opovržlivému pohledu Billa Shawna juniora. Dannyho vysněným rajonem je blyštivé centrum Strip. Zanedbanému a opuštěnému předměstí by se nejraději vyhnul.
„Dneska se musím trápit s bezdomovci, ale příští týden mám hlídat davy na boxu v Mirage (jeden z luxusních hotelů - pozn. aut.),“ říká s radostí. V hotelích, kde se pořádají boxerské zápasy, se točí obrovské peníze. I poražený boxer, který jde k zemi třeba jen za pár vteřin, může vydělat milion i více dolarů. Lidé na ulici A ale musejí vystačit mnohdy s dolarem na den. „Co se dá dělat, práce není vždy zábavná, už ale budeme končit. Další stany už tu nejsou,“ vrací se do reality strážník Danny. Když ho upozorním na fakt, že za výpadovkou, hlouběji v poušti, jsem předchozí den pár stanů viděl, zatváří se rozmrzele.
„To snad ani neříkej před Tedem, ten si to bere osobně. Má ale pravdu, lidem musíš ukázat, že existuje zákon a pořádek,“ uzavírá své úvahy Danny. Manažer kasina Steve McKenzie by se strážníkem asi moc nesouhlasil. Poznal odvrácenou tvář lesku Las Vegas, a tak se vyhýbá rychlým soudům. „Hazard je věc jednotlivce, ale když se hroutí celá ekonomika, jak se můžeš bránit?“ znějí mi v tu chvíli v hlavě jeho slova.
