Když se slunce vyšplhá vysoko na oblohu a stíny se zkrátí, až zmizí pod podrážkou bot, na vlastní kůži pociťuji, proč se údolí Suguta přezdívá „peklo na zemi“. Nesnesitelné horko je umocněno naprostým bezvětřím, černé lávové kameny, sahající daleko za horizont, kumulují sluneční žár a dlouho do noci pak vypouštějí teplo jako kovářská výheň. V sevřené dlani je téměř nelze udržet a s obutím vozu se rovněž zrovna nepřátelí. První pneumatika praská po několika minutách, další preventivně upouštíme.
Pro cestu z Tuum dál na sever volíme zkratku rozpáleným údolím Suguta. Můžeme si to dovolit jenom díky Irunguově znalosti prostředí, díky jeho prozíravosti, s jakou se vyhýbá nástrahám terénu, a také zručnosti, s níž každou chvíli opravuje automobil, když se nástrahám vyhnout už nestačí. Vyjíždíme vždy brzy ráno, dávno před svítáním, dříve než slunce rozpeče lávové kameny na grilovací teplotu. Cestu před námi spíše tušíme, než vidíme; kličkujeme mezi výmoly, uschlými akáciemi a ostrými balvany.
Oblast severní Keni obývají převážně Turkanové, nomádští pastevci, ověšení kovovými náušnicemi a korálkovými náhrdelníky. Turkanové si díky odlehlosti od civilizace uchovávají tradiční způsob života, jako je získávání obživy, výroba nástrojů nebo medicína. Ženy tohoto kmene jsou nepřehlédnutelné pro své nadčasově moderní kreace na hlavách. Spletené copánky jim rostou z vyholených lebek, v uších se houpou kovové kroužky, krk mají vyztužen korzetem z barevných korálků. Často jsme ženy a děti potkávali u cesty, v horku a prachu, jako by se vynořily odnikud a kráčely nikam, bez startu a bez cíle.
Dali jsme jim vodu či sladkosti, ale jejich pohled stále směřoval k horizontu, výraz obličeje nenaznačil vděk, rty zůstaly sevřeny a pocity zatajeny. Nebyl jsem schopen se v těch lidech vyznat, číst jejich myšlenky a předpovědět jejich reakci. Naštěstí se mnou byl můj samburský přítel, který instinktivně vycítil, kdy můžeme s kolemjdoucím poklábosit, nabídnout mu tabák a udělat pár snímků, a kdy je rozumnější vytáhnout okýnka a sešlápnout plyn.
Olivové jezero
Mnohokrát musíme zpomalit na rychlost několika kilometrů v hodině. Podvozek skuhrá a protestuje, jak se naklání ze strany na stranu, teleskopy se klátí při každém skoku vpřed. Ostré kameny nastražené v cestě jak lví zuby vykusují gumu z pneumatik a trhají je na cáry - kousek po kousku. Krajina za okny automobilu se nemění, jako bychom celý den stáli na místě - láva a zase láva, bez náznaku vegetace. Několikrát se přistihuji při myšlence na návrat, ale stydím se to přiznat.
Nefritová barva jezera daleko před námi má snad magickou sílu; jako hypnotizující, jasně zelené oko ve tváři černého pantera. Odlehlé, ponuré, tajemné je jezero Turkana. Jakkoli jsem o něm četl, přemýšlel a těšil se na ně, přijel jsem k němu zcela nepřipraven. Jezero bylo olivově zelené, mnohem rozlehlejší, než jsem si dokázal představit, a určitě krásnější, než jsem čekal. Jeho sytě zelená barva jako by do krajiny vyhaslých sopek, lávy a štěrku ani nepatřila. Po několika dnech cesty prachem a pískem už jenom pohled na hladinu jezera ochladí mozek a dá zapomenout na všechny útrapy posledních dní.
V letním období sucha, kdy teploty dosahují až padesáti stupňů a krajem se vpodvečer prohánějí prudké větry, se voda rychle vypařuje a hladina klesá - o tři metry za rok. Turkana je největší pouštní jezero na světě, zhruba 250 kilometrů dlouhé, v průměru 30-40 kilometrů široké a hluboké 75 metrů. Před deseti tisíci lety dosahovala jeho hloubka dvojnásobku a jižní okraj se blížil až k jezeru Baringo, 190 kilometrů na jih. Do jezera Turkana ústí desítky, většinou sezonních, řek. Pouze řeka Omo dodává stálý přísun vody. Kdysi voda z jezera odtékala do Bílého Nilu. Pokles hladiny a lávové proudy však tento odtok přerušily a voda dnes z jezera mizí pouze výparem.
Díky obrovskému množství řasy algae má jezero zelenou barvu matného nefritu nebo také hrachové polévky. Pro Evropany, a vlastně pro celý svět, toto jezero objevil v letech 1887-1888 hrabě Samuel Teleki von Szek, maďarský aristokrat, zeměpisec, sportovec a dobrodruh. Společně s rakouským armádním důstojníkem Ludwigem von Höhnelem jako první Evropané spatřili jezero a pojmenovali jej Rudolfovo jezero po korunním princi Rudolfovi. Místní kmeny ovšem o Rudolfovu jezeru nikdy neslyšely; znají jej pod jmény Basso, Aman nebo Gallop.
„Žádné živé stvoření s námi nesdílelo naši samotu, a kam až naše dalekohledy dohlédly, neviděli jsme nic jiného než poušť... K tomu všemu se přidal spalující žár a neustávající burácení větru s pískem,“ popsali Teleki a Höhnel své pocity z výpravy k jezeru.
Hororová vesnice
Se staženými protektory, vylomenými dveřmi a dalšími problémy s autem se přes rozpálená lávová pole dostáváme do Loiyangalani, vesnice na východním pobřeží jezera. Loiyangalani neboli „Místo stromů“ je jedinou oázou v okolí: hlouček oválných chatrčí z palmového listí, na „hlavním bulváru“ pár barabizen se střechou z vlnitého plechu a v lávových kamenech vztyčený dřevěný kříž katolické mise.
Vesnice nepůsobí zrovna nejpřívětivěji. Na jejích obyvatelích je znát, že mnoho cizinců letos ještě nepotkali. Reagují velmi nedůvěřivě. Někteří si provokativně pohrávají s barbarskými zápěstními noži, typickými pro Turkany, jež proříznou hrdlo raz dva. Někteří se zavírají do svých chatrných příbytků, ostatní se alespoň sehnou pro kámen. Pouze několik opilců se nám snaží pomoci s čímkoli a bez pozvání se derou do auta. Jejich přátelství provoněné levnou kořalkou samozřejmě není nezištné.
„Nic se mi na Loiyangalani nelíbilo víc než představa, že odsud brzy vypadnu,“ utrousil na adresu tohoto místa ve svém cestopise Journey to the Jade Sea John Hillaby.
K večeru se zvedá silný vítr vanoucí od hory Kulal, který pravidelně devastuje pobřeží jezera a má na svědomí více životů než místní krokodýli. Monzuny ze severního teritoria Indického oceánu jsou vtahovány nízkým tlakem rovníkové Afriky do relativně úzké oblasti mezi horami Keni a Etiopie - proto je Turkana nejenom jedno z nejteplejších, ale i z největrnějších míst na Zemi. Dravý a horký vítr jako by vanul rovnou z pekla a po několika hodinách neutuchajících poryvů zahýbá nervovou soustavou i těch nejodolnějších jedinců.
Pohybovat se ve zdejších vesnicích bez místního průvodce je ztráta času a také trochu riziko. Několikrát se snažím projít mezi chýšemi z palmového listí a dostat se k vesničanům, ale salvy létajícího kamení mne zpravidla vracejí zpět do bezpečné vzdálenosti. Nedůvěru vesničanů může prolomit pouze někdo, kdo se tak říkajíc vyzná a mluví jazykem Turkanů. Irungu naštěstí projevuje svůj cit pro situaci a netrvá mu příliš dlouho, než sežene dalšího ze svých známých, kterých má po celé Keni mnoho. Čtrnáctiletý Will nás prý během pár dní dostane až k samotným šamanům vesnice Kula Samaki.
Při večerní procházce podél břehu jezera mám přece jen štěstí na příjemné domorodce: malí chlapci rybaří a ženy v podřepu klábosí. Muže není nikde vidět. Seschlá stařenka zarputile odmítá fotografování - prý jí to bere krev a už jí má sama málo. Nenechá si pustit žilou ani za tisíc dolarů a zakazuje to i své celkem pohledné vnučce. Druhá, o poznání mladší a pokrokověji smýšlející vesničanka okamžitě vycítí příležitost, spěchá do chýše vyzvednout malého synka a s ním v náručí nastavuje objektivu svoji tvář i dlaň.
Vědecká debata
Po několika dnech se u stanu objevuje Will s dobrou zprávou: návštěva turkanské vesnice Kula Samaki je dohodnuta a můžeme se vydat na cestu. Doprovod vesnických bodyguardů nás vede osadou až k chýši místních šamanů. Dva bratři s hlubokými vráskami, hliněnou přikrývkou hlavy a atypicky modrýma očima se tu těší velké vážnosti - tu předpovědí budoucnost, tu zajistí, aby zapršelo. Největší náplní dne je samozřejmě léčit nemocné ve vesnici nebo je zbavovat posedlosti ďáblem.
„Já jsem u nás doma taky šaman,“ představuji se troufale (habilitace v oboru farmakologie mi budiž omluvou k drobné lsti) a získávám tak zájem obou bratrů. Odcházíme společně pod největší akát ve vesnici. V doprovodu šamanů vzrostla i má vážnost v očích vesničanů. Ti, co po mně ještě včera metali kamením, se mě teď bázlivě dotýkají jako bílého stínu. Usedáme na rozpálený kámen a začínáme řešit „vědeckou problematiku“.
„Tak jak tady léčíte bolesti hlavy?“ vysílám nesměle první otázku systémem překladatelů z angličtiny do svahilštiny a ze svahilštiny do turkanštiny. Jeden z bratrů se ujímá slova a stejným systémem tlumočení se ke mně po chvíli dostává odpověď: „No, když někoho bolí hlava, zajdu tady do lesa,“ přičemž máchne rukou za sebe, kde v dálce asi dvaceti kilometrů tuším křovinatý porost, „donesu kořínek, nastrouhám do čaje a dám vypít.“
„A co třeba infarkt, cukrovka, epilepsie nebo rakovina?“ zkouším nemoci těžšího kalibru. Na všechny další zvědavé otázky dostávám obdobnou odpověď o kořenu z nedalekého lesa nastrouhaném do čaje.
Nevím, kolik z rozhovoru zůstalo ztraceno v překladu a kolik už bylo mimo chápání evropsky vzdělaného farmakologa. Nabídku na věštění budoucnosti však raději odmítám. Koneckonců, jediné, co mě v tuto chvíli opravdu zajímá, je, kolik ještě na naší cestě zničíme pneumatik.
