Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky.

Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky. Zdroj: Juraj Kaman

Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky.
Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky.
Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky.
Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky.
Někteří Berbeři mají na čele vytetován symbol ve tvaru písmene M. Slouží prý jako ochrana proti uhranutí.
8
Fotogalerie

Objevování Alžírska: Amazigh neboli Svobodní

Amazigh neboli Svobodní, tak sami sobě říkají Berbeři, kteří obývají Alžírsko už tisíce let. Většinu jejich předků si ale podrobili Arabové, když v sedmém století přišli do země, a snahy o potlačování berberské identity přetrvávají v podstatě dodnes. Hrdí lidé z pouště ale navzdory osudu dělají vše pro to, aby byli věrni svému jménu.

Nejznámějším berberským skupinám v zemi patří Kabylové, Mozabité a Tuaregové. Zatímco první z nich žijí v severní části země, v Kabylii, Mozabité jsou soustředěni zejména v údolí Mzab v severní části Sahary.

Nejméně usedlí z uvedené trojky jsou legendární Tuaregové, kteří obývají hlavně pustiny alžírského jihu. Mnoho příslušníků tohoto etnika pohrdá vším, co omezuje jejich prostor, a už od nepaměti byli známí jako hrdí a nespoutaní válečníci, uznávající pouze „vítr, hvězdy a vodu“. Dlouho se považovali za nepřemožitelné a nadřazené ostatním národům, protože až do konce 19. století ovládali střed Sahary a nejdůležitější kupecké cesty, po nichž se sami v mnohatisícových velbloudích karavanách vydávali za obchodem se zlatem, solí, slonovinou a otroky. Prosluli i jako tvrdí výběrčí mýtného od lidí procházejících jejich územím, jimž zároveň nabízeli své průvodcovské služby.

Bolestivé změny

Když se jejich území snažili ovládnout francouzští kolonizátoři, svůj kraj a svobodu tvrdě bránili. I když Francie prostor nakonec opanovala, tuarežské kmeny se nikdy stoprocentně nepoddaly. Zdejší hospodářství se bez nich těžko mohlo obejít. Nikdo neznal poušť tak jako oni, nikdo skrz ni nedokázal tak bezpečně provést obchodní výpravy. Zásadní zásah do životů mnoha z nich proto představovalo vybudování transsaharské dálnice ve druhé polovině dvacátého století. Tradiční velbloudy vytlačily kamiony a dávní mistři pouštní logistiky museli začít hledat nové způsoby obživy. Někteří si našli práci v turistickém ruchu.

Patří k nim i Omar, můj průvodce, který mě zasvětil do mnoha zvyklostí svého národa. Byl to asi třicetiletý muž s uhrančivýma očima, které -kromě špičky nosu - jako jediné vykukovaly zpod modrého, pečlivě uvázaného turbanu se závojem. Modrou barvu měl i plášť, který mu zakrýval vysokou, štíhlou postavu. Při každém pohybu jemně zavlál, čímž svému nositeli určitě vytvářel příjemnější mikroklima než obligátní cestovatelské tričko a kraťasy. V těch jsou turisté místním většinou k smíchu.

Modří muži

„Pouštní Berbeři si od nepaměti halí obličej do tagelmustu, dlouhého bavlněného šálu, který má černou, bílou, ale nejčastěji modrou barvu. Jako tradiční barvivo se vždy používalo indigo, které proniká i do kůže a má ochranné účinky,“ vysvětluje Omar. „To ono dodává našim tvářím inkoustově modrý nádech, kvůli kterému nám říkají Modří muži.“ Tagelmust je pro většinu Tuaregů nezbytný oděvní doplněk, jehož praktický původ tkví v potřebě chránit tvář před sluncem a krýt tělesné otvory, zejména nos a ústa, před pískem a jemným prachem v ovzduší. Stal se natolik nedílnou součástí mužského oděvu, že nebývá odkládán ani v místech, kde už jeho ochrany není třeba.

Kromě toho má také sociální význam. Chlapci ho mohou nosit až od osmnácti let, kdy jsou považováni za dospělé. Neměli by si ho sundávat před ženami, ale ani před muži s vyšším sociálním postavením. „Na rozdíl od Arabů, kteří zakrývají tváře svým ženám, se u nás zahalují chlapi, a ústa našich manželek zůstávají odkrytá,“ dodává Omar.

Léčivé tetování

Zatímco Berberky z jihu nosí zpravidla oděv černé barvy, na severu je často k vidění červená - nejčastěji v kombinaci s jinou barvou. Pamatuji se na berberskou babičku, která seděla před venkovským stavením a sama mě vybízela k pořízení fotografie. U arabských žen by se podobný návrh pokládal za krajně nepřijatelný, ale výrazně svobodnější a méně utiskované Berberky se od svých většinových spoluobčanek liší v mnohém, třeba v tetování. To mělo, stejně jako jiné způsoby krášlení těla, nejen funkci estetickou či ochrannou, ale stalo se také znamením identity svého nositele.

Jednoduché obrazce si lidé malují sami, složitější svěřují specializovaným řemeslníkům, kteří cestují za svými zákazníky od vesnice k vesnici. Variabilita dekorů, které mohou používat ženy, je mnohem větší než u mužů, a totéž platí i o částech těla, které jsou zdobeny. Osoby ženského pohlaví si mohou nechat zdobit čelo, bradu, tváře, krk, ruce i nohy. Berberské ženy věří, že je může tetování ochránit před uhranutím a neplodností. Některé obrazce prý mohou ubránit před nemocemi nebo je dokonce vyléčit. Podle tetování poznáte, zda je dívka provdaná, nebo svobodná, a vyčtete z něj i další informace.

Se zbraní v ruce

„Ve škole jsme se učili, co které tetování znamená nebo jak podle oděvu poznat, ze které oblasti či sociální vrstvy jeho nositel pochází. Na venkově, kde lidé nosí tradiční šaty, to ještě stále platí, ale ve městech, kde chodí ženy v evropských kostýmech a muži v oblecích, to už dávno není pravda,“ posteskl si Omar.

Mnoho věcí už není jako dřív. Rozpad koloniální říše přinesl Tuaregům konec jejich neomezené vlády nad Saharou a konfrontaci, často hořkou, s nově vzniklými státy, které si území největší pouště světa rozdělily. Tuaregové dnes žijí nejen v Alžírsku, ale i v Libyi, Burkině Faso, Nigeru a v Mali. V některých z těchto zemí zoufale bojují o alespoň trochu důstojný život a zachování své národní a kulturní identity. Tento boj má občas formu ozbrojeného konfliktu. „Moji předkové nikdy neváhali bránit to, co jim vždy patří, třeba se zbraní v ruce!“ zahořel plamen v Omarových očích. Vysvětlil mi, že Tuaregové byli po staletí společenstvím s jasně danou hierarchií.

Na samém vrcholu společenské pyramidy stávali válečníci, jejichž hlavním zaměstnáním byl boj. Cílem výprav, které podnikali proti nepřátelům, nebyla primárně kořist, nýbrž válečnická čest a sláva. Členové skupiny válečníků vlastnili velbloudy a vodili karavany přes poušť. Fyzické práci se nevěnovali, neboť ta byla určena vazalům a otrokům. Vazalové pásli a chránili stáda, otroci (často negroidního původu) sloužili. Za velmi důležitou skupinu byla považována kasta umělců a řemeslníků. K těm nejváženějším patřili kováři, vyrábějící nástroje i zbraně. „Tento tradiční systém přetrvává už jen v těch nejodlehlejších oblastech. Tady,“ opsal rukou kruh kolem sebe, „ho už nenajdeš.“

Jak to chodí u nomádů

Ačkoli Omarův oděv byl vzorově tuarežský, jeho majitel přiznal, že mnohé z tradic, které ctí jeho rodiče, prarodiče nebo lidé jeho kmene, už zcela nesdílí, protože je považuje za překonané. I přesto k nim však choval úctu a dokázal o nich zajímavě vyprávět. Měl překvapivý rozhled, nesporně související s tím, že několik let studoval na severu.

„Já už bydlím ve městě, a někteří mě proto mohou považovat za odrodilce,“ připustil otevřeně. „Tradiční Tuaregové - kočovníci - bydlí v dočasných táborech, kde si stavějí jednoduchá obydlí. Často se stěhují podle stavu vody a pastvin pro svá stáda velbloudů, koz a ovcí. Společně v táboře žijí většinou rodiny či příbuzenské klany. Staví si několik typů obydlí. Jedním z nich jsou stany, kde jsou jako hlavní materiál použity zvířecí kůže nebo látky utkané z velbloudí srsti. Příbytky jsou poměrně skromné a majetek nomádů je nepatrný. Mají několik plastových nádob na vaření, vodu tradičně uchovávají v kožených vacích. Spí na rohožích či na kůžích, přikrývají se dekami nebo houněmi. Vaří venku na ohništích. Problém je v poušti se dřevem, kterého je zde -stejně jako vody - neustálý nedostatek. Proto se používá i sušený trus.“

Jiné pohlaví - jiná role

Omar nezapomněl zdůraznit ani rozdíly mezi postavením mužů a žen: „Starat se o velbloudy či kozy a prodávat je na trzích v oázách je úkolem mužů. Za utržené peníze nakupují vše ostatní, co potřebují k životu. Hlavně proso na pečení chleba, sůl, cukr a čaj. S tímto minimem musejí přežít. Jiné přebytky, které by mohli prodávat, nemají. Ženy pečují o domácnost. Dojí kozy a z jejich mléka ručně stloukají máslo, které v horku vydrží déle než samotný nápoj.

Ženy se také starají o vydělávání kůží, výrobu oblečení a rohoží na spaní, sbírají dřevo na vaření a chodí pro vodu. Mužské a ženské role jsou jednoznačně rozděleny.

Tuaregové se hlásí většinou k islámu. Jako zbraň má mezi muži výsadní postavení meč nebo dýka, běžné jsou však i pušky. Zpravidla je to nejcennější majetek. Ten se v rodině dědí z generace na generaci a říká se, že majitele chrání silou všech vítězství předchozích majitelů.“

Čajový rituál

Se svým průvodcem jsem strávil dva dny. V ten třetí se omluvil, protože prý sehnal nejlepší práci za posledního půl roku. Skupina francouzských turistů, která na něj měla dobré reference, si jej najala na dvoutýdenní výlet k libyjské hranici. „Uživit se dnes v Alžírsku cestovním ruchem je hodně těžké,“ přiznal Omar otevřeně. „Doba, kdy sem přijížděly stovky turistů denně, je dávno pryč. Zahnaly je obavy o vlastní bezpečí, čemuž se vůbec nedivím. Chápu, že ztracená důvěra se získává zpět jen těžko, a stejně tak těžko se shánějí dobří zákazníci. Doufám proto, že mi odpustíš, když odjedu s Francouzi.“

S těmito slovy mě předal svému příteli Ahmedovi. Tomu bylo kolem padesáti. Pod černým turbanem měl zastrčených pár lístků máty, jako by chtěl naznačit, že jeho nejoblíbenější aktivitou je příprava čaje z této tradiční byliny. V zemi, kde je zakázaný alkohol a většina lidí si nemůže dovolit nápoje v láhvích, slouží čaj k uvítání, nabízí útěchu, podněcuje konverzaci a stává se podnětem pro společenský kontakt. Jelikož jde o skutečný požitek v zemi nedostatku, jeho příprava se bere velice vážně.

Ahmed toho byl živým důkazem. Jakmile se začala voda vařit, hodil do ní hrst čerstvých zelených lístků a nemalou porci cukru. Po chvíli uchopil konvici a začal kouřící nápoj přelévat z jedné nádoby do druhé, stále z větší a větší výšky. Poté, co jej přelil do malých kalíšků, nalil zpátky do konvice a proces několikrát zopakoval, učinil závěrečné gesto, kdy v každé skleničce zůstala čepička pěny.

Věděl jsem, že jakmile je na stole první runda, má se hned vypít. Skleničky se pak opláchnou a připraví se druhé kolo, které chutná maličko jinak, jak se lístky máty a cukr dál promíchávají. Pak se vše opakuje potřetí a je to. Když vám někdo nabídne čtvrtou skleničku, zdvořile vám tak dá najevo, že byste už měli jít.