Jak se chodí do školy, vzdálené přes tisíc kilometrů? V Austrálii se scházejí její žáci ve třídě každý den. Ovšem má to svá specifika. Chcete poznat australskou School of the Air blíž? Vypravte se s námi na virtuální návštěvu.
Desetiletý Clancy bydlí 1274 kilometrů od nejbližší školy a 300 kilometrů od nejbližší asfaltové silnice. Jen pro představu: cesta z Prahy třeba do Paříže měří něco přes osm set kilometrů a vede celá po dálnici. A přece tenhle zrzavý klučina s lehce odstávajícíma ušima zvládá na první pohled nemožné: denně spí doma, a přitom žádný den nechybí ve své školní třídě.
Clancy je nejvzdálenějším žákem australské School of the Air v Alice Springs, unikátní „on-line“ školy pro děti farmářů z pustého australského venkova, takzvaného Rudého středu neboli Outbacku. Ta poskytuje základní vzdělání školákům z míst, kde „klokani dávají dobrou noc“. Průměrná farma zabírá rozlohu celého Jihočeského kraje. A všude okolo jen rudá půda, semtam nějaký pouštní keř, zcela výjimečně vzrostlý strom. Žádní lidé, zato spousty klokanů, divokých pštrosů, strašidelných ještěrů i jedovatých hadů.
Výchova k samostatnosti
Těžko si představit méně vhodné prostředí pro rodinu s malými dětmi. A přece jich takhle v Austrálii žijí stovky. Dospělí v této drsné pustině chovají ve velkém skot (pouze na maso, pokoušet se nahánět tady krávy kvůli dojení je holý nesmysl), pro který si čas od času z jatek přijede obrovský kamion se čtyřmi návěsy. Ale děti „chodí“ do školy, jako kdyby žily ve městě a každé ráno prostě jen vytáhly z kouta aktovku se svačinou.
Ovšem v téhle škole je leccos jinak. I když žáci mají denně na programu přibližně pět hodin vzdělávání, společný pobyt ve třídě jim zabere nanejvýš půl hodiny. Učitel přitom sedí ve městě v „televizním“ studiu a každý z žáků je doma, na farmě v buši, u obrazovky počítače. Je to škola 21. století. Našla by uplatnění klidně i při výuce dětí kosmonautů ve vesmíru.
Nová éra School of the Air se datuje od roku 2004. Tehdy začal „satelitní“ věk, kdy byly definitivně zavrženy archaické vysílačky, se kterými školy před šedesáti lety začínaly a jež si možná sami pamatujete z kdysi populárních příběhů o klokanovi Skippym. „To bývalo těžké vyučování, připadali jsme si jako chudí příbuzní normálních škol,“ vzpomíná Jill Tudorová, ředitelka školy v Alice Springs. „Vysílačky rušilo i počasí, často bývaly rozbité. Když jsme měli dobrý týden, zvládli jsme přes rádio dvě celé lekce.“
Dnes se v podstatě nemůže stát, aby hodina odpadla. „Děti to také víc baví, když nečekají u rádia, respektive dnes už samozřejmě u počítače, zbytečně,“ tvrdí paní Tudorová. „Zpětná vazba je okamžitá, výuka je daleko efektivnější. I zdánlivě tak jednoduché věci, jako je správné držení pera, se učí díky přenosu obrazu daleko lépe, než když se všechno muselo natřikrát vysvětlovat do praskajícího rádia.“
Dlouholetá kantorka přidává ještě další výhody: „Děti vidí práci spolužáků vzdálených stovky kilometrů, čímž se daleko rychleji učí jeden od druhého. A mohou studovat vlastně kdykoli kdekoli cokoli. Dokonce bych řekla, že jsou na tom díky moderní technice lépe než městské děti. V buši se přirozeně naučí přežívat v divočině a my je pak vedeme k tomu, jak přežít v dnešním světě. Při dalším studiu na střední škole se často ukazuje, že bývají samostatnější a zodpovědnější než jejich vrstevníci z normálních škol.“
Školní studio
Na moderní hodinu v australské „satelitní“ škole se může dnes každý přijít podívat na vlastní oči. Dokonce i český turista!
Na severním okraji města Alice Springs, navzdory vyschlým korytům místních řek Todd a Charles překvapivě živoucí oázy v srdci Rudého středu, najdete v moderní vile „televizní“ studio. Uvnitř, za zvukotěsnými skleněnými stěnami, sedí u mikrofonu za stolem se dvěma dotykovými obrazovkami seriózní pán v brýlích. Učitel. Za sebou má dvě tabule a pod stropem visí obří reflektory, jež celou scénu oslnivě nasvěcují. Stojí tam ještě dva dospělí a tři děti - žáci, kteří zrovna přijeli s rodiči na nákupy do města, a tak si zašli na hodinu přímo do školy.
Vně studia, ve „veřejné“ zóně, může výuku za pár dolarů vstupného sledovat každý. A navíc i očima dětí doma. Na stěně totiž visí „žákovský“ monitor s přenosem velkého obrazu ze studia, který doplňují malé obrázky dalších žáků. Občas lze vidět „prostřih“ na některou z farem, ale většina vysílacího času patří učiteli a jeho výkladu matematiky.
Kantor se však zhruba uprostřed třicetiminutové seance i s dětmi zvedá ze židle - začíná „tělocvik“. Pedagog se rozhodl využít toho, že ve studiu tentokrát není sám, a tak vytahuje míč a s dětmi si hází a kope. Pak všichni ještě cvičí se švihadlem a nakonec zbývá jakýsi strečink.
„Samozřejmě že tou půlhodinou denně výuka našich žáků nekončí,“ ujišťuje ředitelka. „Další práci dělají doma sami, nejčastěji za pomoci rodičů. Dětem posíláme letadlem do buše každé dva týdny balíčky s pracovními sešity a ony je pak zase vyplněné posílají zpátky.“ „Pro mě je to vlastně práce na plný úvazek,“ popisuje matka čtyř dcer Alison. Ačkoli její rodina žije „jen“ sto kilometrů od Alice Springs, děti se učí přes satelit. „Mně ta moderní technika život nijak neulehčila, pořád mám na domácí práce po vyučování čas nejdřív tak v deset večer,“ směje se paní Alison.
Návštěva pana učitele
Pravidelně jednou za rok se celá třída, čítající obvykle osm až patnáct žáků téhož věku, schází přímo ve škole při sportovních hrách. Těch se účastní všech sto třicet žáků školy ve věku od čtyř do dvanácti roků. „Ale i učitelé jezdí navštěvovat své žáky přímo na farmy. Nemáme na naše kantory nijak zvlášť mimořádné nároky ve srovnání s běžnými školami, ale jednou z jejich nezbytných dovedností je umět dobře řídit školní terénní vůz a nebát se s ním vyjet do buše,“ připomíná paní Tudorová.
Na farmách tráví pedagogové zpravidla dva dny, aby trochu poznali život rodiny. Přijíždějí na oběd, odpoledne věnují soukromé výuce, večer si s žákem najdou čas i na krátkou vycházku nebo chvíli s hračkami či domácími mazlíčky. Druhý den ráno se pokračuje výukou v domácí „učebně“ školáka.
Tyto třídy mohou vypadat všelijak: od prostých koutků v některém z pokojů přes vyčleněnou místnost v domě až po samostatnou stavbu na území farmy poblíž hlavního stavení. Jedno však platí bez výjimky: je to přísně soukromé území dítěte, na němž se zásadně neřeší žádné provozní otázky náročného života na farmě a školák tu má zaručený klid ke studiu. „I když jsou výjezdy pro učitele nesmírně vyčerpávající, jsou k nezaplacení. Děti na farmě vzácně zažijí, že někdo přijel přímo za nimi, a ne za rodiči. Ale i pro dospělé, kteří jsou nenahraditelnou součástí dálkového vzdělávání, je velké povzbuzení, když mohou s odborníkem osobně probrat pokroky potomka,“ říká ředitelka.
Vzdělání dětí na australském venkově se platí z vládních zdrojů, přičemž náklady na jednoho žáka jsou zhruba dvojnásobné oproti běžné škole. Rodiče však platí jen jednorázové zápisné (v přepočtu necelé dva tisíce korun), pak většinou dávají ještě dobrovolný příspěvek zhruba patnáct set korun ročně. Škole vydatně pomáhají také turisté. Za rok jich na exkurzi do televizní učebny v Alice Springs zavítá přes padesát tisíc, což při vstupném kolem stokoruny vynáší ročně v přepočtu asi pět milionů korun.
