Dlouho se nevědělo, zda jsou to lidé, nebo duchové. Před lidmi z vesnic utíkali. Jen občas je někdo zahlédl. Častěji po nich nacházeli stopy a jednoduché přístřešky z prutů a banánových listů. Tito záhadní tvorové prý neustále putovali pralesem a svůj úkryt opustili hned poté, co listí začalo žloutnout. Proto dostali pojmenování Phi Tong Luang – Duchové žlutých listů.
Oni sami se označují Mrabri nebo Mlabri. Nebyli rádi, že ostatní o nich říkají, že jsou duchové. Říkají si výrazem složeným ze slov „mra,“ tedy osoba, a „bri,“ což je les. Jsou tedy „Lidé lesa“. Jejich původ je neznámý. Neví se, proč zůstali zapomenuti v čase doby kamenné a žili způsobem holé existence, sbírali plody pralesa a lovili malou zvěř. Či snad takhle ještě žijí? Posledních asi 300 těchto lidí tajemného původu prý žije někde v thajských hornatých provinciích Nan a Phrae a laoské Sainyabuli.
Zbytky divočiny
Místy, kudy se objevitelské výpravy probíjely džunglí dlouhé týdny, jsme my projeli po dálnici. Cesta klimatizovaným autobusem z Bangkoku do Phrae trvala osm a půl hodiny. Po pralesích ani památka. Všude jen průmyslové zóny, buddhistické chrámové komplexy a na místech dříve unikátně bujné vegetace jednotvárné monokultury palmy olejné a kaučukových stromů. Vydatná bouře připomněla, že červenec patří do období dešťů a další cestování v horách už nemusí být takhle pohodlné. V Thajsku divoká příroda zbývá už jen na malých ostrůvcích, kde jsou státem zřízeny chráněné přírodní rezervace. Takový prostor je naprosto nedostačující pro způsob života lovců a sběračů, kterými jsou či byli Mlabri.
V Phrae jsme objevili cestovní kancelář, která organizuje zájezdy na místní zajímavosti. Zajímali jsme se o Mlabri. O nich nikdo nic určitého nevěděl, ale prý znají člověka, který nám poradí. „Je to Američan a jmenuje se Eugene Long. Místní mu říkají Bun Džém, podobně jako vesnici Ban Boonyen, kde žije spolu s Mlabri. Také se zde uvažovalo o zapojení Mlabri do turistického průmyslu. Jenže se ukázalo, že vlastně nemají co předvádět. Na rozdíl od okolních horských kmenů nemají žádné pestré kroje, slavnosti, obřady ani tance a písně,“ dozvěděli jsme se v kanceláři.
Usedlí nomádi
Longovi byli z naší návštěvy překvapeni, ale vypadalo to, že mile. Paní Mary Longová zrovna slavila šedesáté druhé narozeniny. Sotva jsme se usadili na verandě, začalo pršet. „To je dobře, že prší,“ komentoval déšť Eugene. „Na období dešťů je nezvykle sucho. Dost možná to souvisí s vykácením pralesa. Dříve tu všude kolem žili nosorožci, krokodýli, medvědi, tygři...“ vyprávěl a Mary nám nabídla vodu a kávu.
„To je naše vlastní káva,“ pochlubil se Eugene. „Vysadil jsem, společně s Mlabri, po okolí stromky kávovníků. Také další stromy, protože tahle odrůda má ráda trochu stínu. Přijeli jsme sem… už to bude třicet dva let. Tehdy už Mlabri přestali kočovat. Z tajemných duchů pralesa se nuceně stali lidé. Bez pralesa ztratili domov a stali se cizinci ve vlastní zemi. Bez možnosti lovit a bez znalosti zemědělství byli nuceni hledat nový způsob přežití. Bylo těžké najít nový způsob obživy, neuměli počítat ani obchodovat. Znali výměnný obchod, ale najednou neměli ke směně lesní plodiny, med divokých včel, vosk, rotang ani materiál na výrobu nůší a rohoží. Pro jejich naivitu je bylo velice snadné zotročit. Hmongové jim dali prase: hned ho snědli, ale neznali jeho cenu. Teprve potom jim dárci oznámili, že tu cenu si musejí odpracovat na polích. Pracovali však daleko více, než je hodnota prasete. Potřebovali pomoc.“
„Vy jste misionáři?“ zeptala se Alena. „Misijní činnost už dávno neprovádíme. Všichni obyvatelé naší vesnice jsou stále animisté a věří v duchy. Prostě tu společně žijeme. Když jsme tu začínali a usadili se, mělo pět z deseti Mlabri malárii. Přestože žili po tisíciletí v divočině, jsou až nečekaně bezbranní vůči nemocem. Za posledních dvanáct let jsme tu neměli malárii ani tuberkulózu,“ vysvětlila Mary.
Z pravěku do současnosti
Vesnici Ban Boonyen rozděloval potok na tři části. Ve spodní části, pravděpodobně zbudované nejdříve, stálo několik malých domků ze škvárobetonových tvárnic, velká zastřešená hala, ve které jedna žena zrovna splétala barevnou houpací síť, opuštěná budova vzdělávacího centra a automat na čerpání benzinu. Malá motorka je zde oblíbeným dopravním prostředkem. Na druhé straně potoka stály ve stráni další domy nebo spíše chýše. Některé postavené z bambusu, ale všechny s plechovou střechou a záchodem mimo dům. Všude panoval nepořádek, Navštívili jsme několik chýší, ve všech se vaří na otevřeném ohni. V jednom domku také žena vyráběla hamaku a poslouchala při práci rádio. Nebylo jednoduché Mlabri fotit či filmovat při běžné činnosti. Jakmile nás domorodci uviděli, přerušili totiž svou činnost, hned se postavili téměř do pozoru, znehybněli a čekali, až pořídíme záběr.
Napadala nás spousta otázek a Longovi ochotně odpovídali. Ve vesnici žije něco málo přes stovku Mlabri. „Tuhle komunitu nebylo vůbec lehké založit. Nikdy nežili v tak velké skupině, nikdy neměli a dosud nemají žádného náčelníka. Naučili jsme se jejich řeč a pomohli jim udělat obrovský skok,“ vyprávěl Eugene. „V současné době mají řádné thajské občanství, první z nich studují na středních školách. Na živobytí si vydělávají výrobou houpacích sítí a pletením tašek. Dnes jejich výrobky vyvážíme do sedmnácti zemí světa,“ dodal.
„Vypadá to jako šťastný osud Mlabri, je opravdu vše tak idylické?“ vyptávali jsme se. „Ne, jsme svědky i mnoha špatných dopadů změn jejich způsobu života. Například se stále častěji objevují sebevraždy. Mlabri ve svém slovníku vůbec nemají slovo pro vraždu. Bylo jim naprosto cizí s někým bojovat, spory řešili odchodem nebo útěkem do pralesa. Sáhnout si na vlastní život bylo dříve něco nemyslitelného. Dalším problémem jsou porody. Změna výživy má za následek, že plod vyroste více, než mladé matky dokážou zvládnout. Hodně mladých žen potřebuje při porodu lékařskou pomoc a rodí císařským řezem.“ Eugene nám nakonec poradil další místa, kde lze najít vesnice Mlabri.
Huak Yuak
Ani při výpravě do druhé vesnice lidí Mlabri nešlo o dobrodružné putování divočinou. Jejich domov, prales, už dávno ustoupil políčkům. Zmizely plody džungle, nebylo co lovit a kde se skrýt. K jejich komunitě žijící asi 40 kilometrů od města Nan ve vesnici Huak Yuak jsme dojeli pohodlně džípem. Řidič nás vedl do bambusové chýše nejstarších obyvatel. „To je Mr. Pa,“ představil čiperného staříka v bederní zástěrce. Dříve Mlabri neměli ani jména, oslovovali se jen příbuzenskými názvy otec, matka, syn, bratr...
Řidič starci předal dovezené vepřové maso a Pa je hned na banánovém listu naporcoval nožem na malé kousky a vložil do bambusové trubky. Paova žena přinesla látkový sáček, ve kterém bylo uloženo zapalovací zařízení, dříve nejcennější majetek Mlabri. Pa obratně použil železo a křemen a žena brzy rozfoukala oheň, do kterého položila bambus s masem. Neosolený a neochucený tlustý špek chutnal docela nevábně, ale stařeček si na něm pochutnal. Věnovali jsme mu malou svítilnu. Nevěděl, kolik je mu let. Tradiční Mlabri neuměli počítat, z času rozeznávali jen noc a den, nepočítali týdny, měsíce či léta. Ochotný řidič Noj nás provázel vesnicí. Zdejší Mlabri neobdělávají vlastní půdu, ale pracují na polích pro sousední Hmongy.
Na pohled to vypadalo, že nijak nestrádají. Vesnici tvoří zhruba dvacet bambusových domků, které obývá na sto dvacet obyvatel. Je sem zavedena elektřina i pitná voda a téměř u každé chýše stojí motorka. V dolní části vesnice bylo něco, co sloužilo jako kulturní místnost. Na zemi seděly hlavně děti a ženy a sledovaly zábavný program v televizi. K našemu překvapení se hned vedle televize nacházela rakev. Všimli jsme si toho, až když také přinesli mrtvému muži jeho porci snídaně. Nyní pohřbívají své mrtvé do země. Dříve balili zemřelé do ratanové liány a celá skupina se podílela na pověšení těla na stromy. To proto, aby tělo nesežral tygr. Věřili, že do tygrů se stěhují duše zlého člověka. Dnes tu nejsou ani tygři, ani stromy.
Pod vesnicí blízko silnice stála moderní budova školky. Zatímco se malé děti nahoře v chýších neustále batolí v prachu nebo blátě, zde se učí čistotě. Na stěnách byly rozvěšeny ilustrativní obrázky, ukazující, jak potřebné je každodenní koupání. Jejich dědečci a babičky se nemyli vůbec nikdy. Nečistotu si opalovali nad ohněm.
Tři vesnice, tři způsoby obživy
Došli jsme k závěru, že se v Thajsku opravdu všichni přeživší Mlabri usadili už asi před třiceti lety. Většina z nich je součástí některé ze tří velkých vesnických komunit. Každá z komunit přežívá jiným způsobem. V Ban Boonyem žijí pod ochranou manželů Longových a vyrábějí houpací sítě.
Vesnice Huak Yuak čerpá státní podporu. Bez ní by nemohla fungovat školka, nebyla by sem zavedena elektřina a pitná voda. Zdejší lidé docházejí za špatně placenou nádenickou prací do okolních vesnic. Do pralesa nechodí, prostě už nemají kam.
Třetí komunita Phu Fah se nachází na okraji přírodní rezervace Doi Phu Kha nedaleko hranice s Laosem. Zabezpečení obživy obyvatel téhle vesnice je součástí humanitárního projektu thajské princezny Mahy Chakri Sirindhorn. Phu Fah jsme osobně nenavštívili, víc nás lákala cesta do Laosu. Jak žijí Mlabri na dosud divoké druhé straně hor v sousedním Laosu, nevěděl totiž ani Eugene Long.
Dva světy
Pomalu, ale jistě jsme se blížili k laoské provincii Sainyabuli. Ve stejnojmenném správním středisku se jednou za rok koná velký sloní festival, prý největší akce svého druhu na celém světě. V cestě za Mlabri nám v informačním středisku nedokázali nijak pomoci. Mlabri podle nich v Laosu skutečně dosud žijí svým tradičním způsobem života v nedotčeném pralese, který jim poskytuje svobodný domov a obživu. Určité snahy o jejich usazení a civilizaci ale probíhají. Oblast, kterou obývají, vláda vyhlásila chráněnou oblastí Nam Phouy. „O jejich existenci se obecně ví, ale málokdo vám poradí, kde je hledat. Byly jim určeny dva tábory, někde mezi vesnicemi Nam Ngin a Na Kong. Nikdo vám ale nezaručí, že je tam zastihnete,“ vysvětlili nám.
Věděli jsme, že rezervace Nam Phouy, jejíž pralesy jsou domovem posledních nomádských Mlabri, není otevřena pro turistiku. Přesto nám nikdo nezakazoval pokračovat v cestě. Jde o místa, kde žije největší počet divokých slonů na světě a samozřejmě i tygři. Nikdo nám nebránil v putování dál do promáčeného pralesa, přestože hledat na rozloze velké jako několik našich okresů skupinku posledních 22 putujících Mlabri, mělo jen mizivou šanci na úspěch.
V suchu a bezpečí hotýlku byl čas na zhodnocení našich šancí i zamyšlení nad jejich osudem. Neznají zbraně a ani se nedovedou bránit. Na poplašné znamení prchají jako plachá zvěř do pralesa. Jejich minulost alespoň částečně známe a poznali jsme současnost. Odtud máme sice jen zprostředkované informace, ale poskytne nám případné setkaní něco víc? Budoucnost této poslední skupiny je velmi ohrožena, zvláště vzhledem k malému počtu a tradičnímu nezájmu uzavírat sňatky s lidmi z jiných etnických skupin. Může je zachránit setkání s jejich thajskými bratranci? Jsou ale ti v Thajsku vlastně ještě Mlabri? Ztratili přirozený domov, a co zbylo z jejich jedinečnosti? Snad jen jazyk, který za pár let pravděpodobně také zanikne. Během další jedné či dvou generací budou zcela asimilováni do hlavního proudu thajské kultury.
Žijí dál v pralese
Do městečka Nam Phouy nás přivedla ještě stále dobře sjízdná silnice. V místním kulturním středisku nemluvili anglicky, neměli mapu a ani potuchy, kde by Mlabri mohli tábořit. Venku pršelo stále víc. Do vesnice Na Kong také ještě pokračovala sjízdná silnice. Rozjeli jsme se dál a v našich pocitech se mísilo napětí s beznadějí. Silnici svíral prales a déšť neustával.
Jsou třeba někde tady blízko. Auto najednou zastavilo a řidič ukázal, že jsme na místě. Rozhlédli jsme se po okolí. Na dohled stály tři domky. Pod přístřeškem tam dvě ženy připravovaly jídlo a kolem pobíhala kupa dětí. Ty nejmenší se strachem rozbrečely. Asi nikdy neviděly cizince. Dospělé ženy vypadaly taky velmi nejistě a překvapeně. Domluva vázla. Posadili jsme se do nabídnutých plastových židlí a přemýšleli, co dál. „Učitel, škola…“ zkoušeli jsme se nějak chytit. Nic. Nezbylo než vzít batohy, nasoukat se do pláštěnek a hledat radu jinde.
Musel na nás být asi hodně žalostný pohled. Sotva jsme totiž vyšli směrem zpět k silnici, zastavilo projíždějící auto. Vystoupil z něj velký tlustý vousatý chlap a anglicky nabídl pomoc. Místo rady, kde hledat Mlabri, přišel s lákavou nabídkou, že nás odtud odveze do Thajska. Byl to německý inženýr ze stavby vodního díla v Sainyabuli a právě odjížděl na krátkou dovolenou. Nebylo času na rozmýšlení. Techniku jsme nacpali do kabiny, vylezlidozadu na korbu, sedli na batohy a schoulili se pod pláštěnky. Auto se rozjelo a rozráželo dešťové kapky tak rychle, že nestačily dopadat na korbu. Začali jsme se vzdalovat od hledaného cíle. Vzdálenost zpět za thajskou hranici se najednou smrskla z několika dnů na pár hodin. Nebyl jsem si úplně jist, zda nás potkala šťastná náhoda. „Nevzdali jsme to příliš lehce?“ hlodaly ve mně pochybnosti. Odjížděli jsme a možná právě jen někde nedaleko putovali lidé, pro které stále ještě zůstal tou nejdůležitější hodnotou okolní promáčený prales poskytující potravu, svobodu a mír.
První doklad o Mlabri
Skutečně věrohodné zmínky, které potvrdily existenci tohoto pozoruhodného etnika, se objevily v roce 1919 a první antropolog, který se s nimi setkal, byl Rakušan Hugo Bernatzik. Podnikl v letech 1936 až 1937, společně se svou ženou Emou, dlouhé putování odlehlou divočinou tehdejší Zadní Indie. Nějakou dobu s nimi žili a o svých zážitcích později napsali i knihu. Tehdy měl lid Mlabri jen několik stovek lidí, kteří žili až neuvěřitelně primitivním způsobem. Neměli stálé obydlí, vyhýbali se lidem, v malých roztroušených tlupách neustále putovali pralesem a nikdy se nezdrželi dlouho na jednom místě.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
