Bihsúd, tři tisíce metrů nad mořem. I tady v nehostinných podmínkách žijí lidé, v posledních letech sužovaní opakujícími se suchy.

Bihsúd, tři tisíce metrů nad mořem. I tady v nehostinných podmínkách žijí lidé, v posledních letech sužovaní opakujícími se suchy. Zdroj: Jan Mrkvička

Díky pomoci Člověka v tísni bude zdroj pitné vody pro vesnici blíž
Kluci žijící na bývalé frontové linii si na kolo vedle sebe dali vlajky Tálibánu i nedávno zaniklé Afghánské republiky
Muž pracující na rozšiřování vodovodního systému. Jeho měsíční mzda bude jediným příjmem pro celou rodinu na několik měsíců.
Díky pomoci, která do země pořád proudí, mají lidé možnost pracovat. Za měsíc si vydělají necelé dva tisíce korun. Práce je na tři měsíce, pak příležitost dostanou další.
16
Fotogalerie

Země, kde zakázali zpívat aneb Co čeká Afghánistán pod vládou Tálibánu?

Co čeká zemi, ze které odešly západní armády a kterou jsme ze zpravodajství zvyklí vnímat jako plnou svárů a problémů? Podaří se Tálibánu vnutit obyvatelům Afghánistánu jeho striktní zákony? A co vlastně čekají od budoucnosti?

Už téměř rok a půl vládne v Afghánistánu Tálibán. Po dvaceti letech, kdy bohaté země investovaly ohromné prostředky do rozvoje země, ale kdy také západní armády postupně kvůli chybám i bezohlednosti ztrácely podporu obyvatel, kdy se kola korupce ke spokojenosti afghánských elit roztáčela a kdy velká část země strádala pokračujícím konfliktem, se k moci během několika dní vrátil radikální Tálibán. S právem šarí’a, segregací žen, veřejnými amputacemi končetin za krádeže a zákazem zpěvu. Propadla se země o dvacet let zpátky, nebo rovnou do středověku? A je nějaká naděje, že těch dvacet let, kdy se mnohé změnilo k lepšímu, kdy miliony žen a dívek dostaly vzdělání, nepřijde vniveč?

Okres pod vládou Tálibánu

Čekáme v úřadovně správce okresu v administrativní budově na kraji horského městečka Bihsúd, tři tisíce metrů nad mořem, v afghánském Hindúkuši. Napadl první sníh a v místnosti je zima. Po chvíli nás starší muž s ještě stále sytě černým vousem vyzve, abychom ho následovali do zázemí. Nevíme, jestli proto, abychom se my dostali do tepla, nebo aby nově ustavený ředitel okresu nemusel za námi do zimy. Vcházíme do menší místnosti s červenými koberci na podlaze, kterou plechová kamínka krásně vyhřejí. Kalašnikovy jsou opřené v rohu za dveřmi. V pokoji je sedm mužů s dlouhými vousy různého věku, starší s turbany, mladší s paštunskými čepičkami a černými dlouhými vlasy. V oblasti obývané výhradně etnickými Hazáry, kteří mají kulatější obličeje a šikmé oči, se na první pohled jedná o cizince. Těžko zaměnitelné příslušníky ultrakonzervativního islamistického hnutí Tálibán. Naproti nám pololeží polosedí na rozestlané posteli silnější muž s dlouhým prošedivělým vousem s bílou čepičkou na hlavě. Na nočním stolku má dva korány, mobil, sklenici s vodou. V ruce růženec.

Nejmladší tálib v místnosti nám rozdá jablka a půjčí nám malý nožík, abychom si je rozkrojili. Před rokem dosazený ředitel okresu, který spíš připomíná středověkého sultána z televizní nízkorozpočtové pohádky, nás ujišťuje, že je tu jen proto, aby pomohl místním lidem s životem v těžkých podmínkách a zajistil mír. Z naší strany se jedná o nezbytnou zdvořilostní návštěvu, do onoho zajištění míru spadá i ochrana našich zaměstnanců. Kousek odsud máme kancelář s několika místními kolegy a kolegyněmi. Bihsúd je jeden ze čtyř set jedenadvaceti okresů Afghánistánu, který teď už přes rok ovládá Tálibán. Zrovna tady byla pozice ředitele neobsazená, oblast ovládal hazárský komandýr, který bojoval proti ústřední vládě. Afghánská armáda se několikrát marně pokoušela o jeho likvidaci. Tálibán tady bojovat nemusel. Po srpnu 2021, kdy se afghánská armáda vzdala, a západní jednotky ve spěchu opustily zemi, se ozbrojený odpor proti nim omezil na Pandžšírské údolí. Místní komandýr raději také uprchl. Život se tu za poslední rok moc nezměnil. Lidé se snaží přežít v těžkých podmínkách, které v posledních letech zhoršují opakující se sucha a ekonomická situace. Všichni chválí, že je tu bezpečno, stejně jako jinde v zemi je po dlouhých letech bojů klid. Ale ekonomika jde strmě dolů.

Pěstují tu pšenici a nově brambory, chovají ovce a kozy. Kromě práce na vlastním tu má málokdo nějaké zaměstnání. Pár lidí provozuje obchůdky, buď ve starých kontejnerech, nebo jen boudy stlučené ze dřeva, je tu několik škol a klinik, kde má personál výplatu jen díky pokračující podpoře mezinárodní komunity. Člověk v tísni tady organizuje práce na obnově a rozšiřování vodních zdrojů, studní a kariz, podzemních rozvodů vody, které tu mají odpradávna. Vzdělává lidi o správné výživě a finančně podporuje rodiny s podvyživenými dětmi a matkami. „Jedli jsme jen chleba s čajem,“ vysvětluje Samíra, jejíž dcera se už díky pomoci z nejhoršího dostala. „Už vím, jak podvýživa vzniká, ale nevím, za co mám zeleninu kupovat, až peníze dojdou,“ dodává žena. Při setkání s místními se muži shodují: „Pomoc je dobrá, ale potřebujeme práci.“ Ženy se zas chtějí naučit nové dovednosti. Chtěly by číst a psát. Kromě učitelů jsou tu všichni negramotní. Rádi by tu začali pěstovat zeleninu ve sklenících, ale nevědí jak a nemají žádné prostředky na první investici. Na tom snad budeme společně pracovat další rok. Na tyhle debaty lidé přicházejí z okolních vesnic, někteří jdou dvě nebo tři hodiny pěšky, aby vyjádřili vděk a zároveň se podíleli na lepší budoucnosti, ve kterou pořád doufají.

K večeři usedneme spolu s místními, na plastovém ubrusu rozloženém na zemi se podávají místní brambory, kousek masa a zelenina. Dvě poslední komodity si většina lidí tady běžně nemůže dovolit. Sprchu nahradí trocha teplé vody v plastové konvičce. Přespíme spolu s kolegy na matračkách v kanceláři, naše místní kolegyně mají ubytování oddělené. Uvnitř hřejí kamna, ale cesta na suchý záchod venku, kdy se teplota blíží minus dvaceti, je krušná.

Kábul

Sjíždíme z hor do Kábulu po zasněžené silnici. Afghánští řidiči cestu zvládají většinou bez řetězů, zvlášť pokud mají Toyotu Corollu z devadesátých let, model, který se tu nejvíce osvědčil. Život kolem plyne jako dřív. Jedeme provincií Vardak, která byla už od roku 2005 pod kontrolou Tálibánu. „Vedla tu jedna z páteřních tras americké armády. Ta pro zajištění bezpečí svých konvojů najala místní bezpečnostní agenturu,“ vypráví Amir, který pro naši organizaci vyjednává přístup. „Byl to ohromný kontrakt pro firmu syna ministra obrany, problém byl ale hlavně v tom, že ta firma vůbec nebrala ohledy na místní lidi, jejich přístup byl často brutální. Proto zdejší obyvatelé začali podporovat Tálibán.“

Ulice v Kábulu jsou plné lidí, obchoduje se, ve stáncích mají ohromné místní květáky a mrkve, jablka a granátová jablka, pomeranče a banány jsou dovezené z Pákistánu, náklaďáky vozí z jihu na sever seno pro dobytek. Po cestě je několik kontrolních stanovišť Tálibánu, muži v maskáčích nebo obyčejných bundách s kalašnikovem přes rameno většinou jen pozdraví a posuňkem ukáží, že máme pokračovat. Rétorika Tálibánu před rokem a půl byla plná nenávisti vůči cizincům, teď jsme tu, zdá se, vítáni. Občas se s Amirem dají do řeči, to nás ale jen žádají, abychom pracovali i v jejich rodné vesnici, kde je velká bída.

Žen v burkách je na ulicích méně než před pěti lety, vlasy mají zakryté všechny. Kábul, město obehnané zasněženými horami ležící na náhorní rovině ve výšce dva tisíce metů nad mořem, je zalitý jasným sluncem jako většinu dní v roce. Tálibán dosadil své lidi do vedení všech okresů, ministerstev a úřadů. Bývalí vedoucí představitelé i ostatní úředníci buď za země utekli, přijali pozice o stupeň níž, nebo si našli práci jinde. Ženy mohly zůstat, ale jejich pracovní podmínky se změnily. Jsou od mužů oddělené, omezená je možnost cestovat, i když prý není problém poprosit souseda v autobuse, aby potvrdil, že je váš příbuzný. Tálibán nemá prostředky svá nařízení kontrolovat a lidé, zdá se, tak říkajíc drží basu. Hon na nepřátele se do značné míry omezil na elitní afghánské vojáky.

Ani tálibánská správa nemá úplnou shodu, kam zemi vést. Vedoucí civilních úřadů nás ujišťují, že tálibánské ozbrojené síly budou postupně ztrácet vliv a země se vrátí do normálu. Oficiální politika Tálibánu zatím umožňuje vzdělání dívkám jen do šesté třídy, studium na univerzitách zakázali nedávno. Na severu země vyšší vzdělávání dívek pokračuje a i v oblastech, které byly v minulosti pod kontrolou Tálibánu, lidé i zástupci místních správ chtějí vzdělání pro všechny. Věří, že se restrikce brzy uvolní.

V malé místnosti sedí na zemi dvě desítky dětí, mladá paní učitelka se k nim sklání, chválí je, věnuje se těm, na které je látka moc složitá. „Naše děti by měly časem přejít do normálních škol, ale tam už nemají místo ani učitele,“ vysvětluje učitelka Latifa. „Navíc k nám chodí rády, je to tu lepší,“ dodává hrdě Latifa, která třídu provozuje u sebe doma. Organizace Člověk v tísni v Kábulu podporuje návrat do škol dětí z těch nejchudších rodin, často uprchlíků. Zatím provozuje první třídy pro 5200 děvčat a chlapců a program se dál rozšiřuje. Při setkání s vyučujícími se místní nebojí otevřeně pojmenovat problémy v zemi. Po hovoru se vzdělanými ženami s dobrou angličtinou je jasné, že tahle generace, vzdělaná a na afghánské poměry emancipovaná, život pod Tálibánem, jaký byl před dvaceti lety, nepřijme.

Na frontové linii

Poslední cesta vede z Kábulu na severovýchod do provincie Kápísá. Tady jsou kontrolní stanoviště častější, tálibánští vojáci v černých uniformách, slunečních brýlích a maskách připomínají spíš americké speciální jednotky. „Tohle je cesta do Pandžšíru, proto je tady Tálibán obezřetný,“ vysvětluje Amir. Sjedeme z hlavní asfaltové silnice. Dál vede hliněná cesta mezi poli. Je hodně úzká, to proto, že pozemky kolem mají vysokou cenu. Půda je úrodná, pěstuje se tu pšenice, kukuřice a fazole. Jedeme do vesnice Nadžarán, která byla přímo na frontové linii mezi vládními jednotkami a Tálibánem. Jejím středem protéká potok, odráží se v něm polední jasné nízké zimní slunce. Na vzrostlých stromech se ještě drží poslední listí, které paletu hliněných domů doplňuje o žlutou a oranžovou. V korunách zpívají ptáci a z místa pramení klid a mír.

Jdeme se podívat do jednoho z domů, který zasáhla střela z houfnice. Neptám se, z jaké strany přiletěla, nezáleží na tom a místní chtějí na válku zapomenout. Člověk v tísni tady pomůže lidem opravit na pět set domů, od poškozených až po zcela zničené. Na cestě malí kluci opravují kolo. Má na sobě dvě vlaječky. Tu bílo-černou, vlajku islámského emirátu, a červeno-zeleno-černou vlajku teď už bývalé islámské republiky. Dvou znepřátelených stran, které přes tuhle vesnici po sobě léta posílaly střely z houfnic.

Na náměstíčku mezi domy se scházejí stařešinové v turbanech s dlouhými bílými vousy, učitel, doktor, významní muži z vesnice. I tihle muži mluví o tom, že by vzdělání dívek nemělo končit v šesté třídě, a věří, že kdybychom jim pomohli školu rozšířit, dostanou z ministerstva školství výjimku. Debatujeme o našem projektu a o situaci ve vesnici. Po konci války se sem hodně lidí vrací z Íránu, ale část zůstává, protože tam je práce a příjem. Za poslední rok se tady zhoršilo vlastně všechno, jediná dobrá věc je mír. A ten je to hlavní.

Mír v zemi není absolutní. Tálibán tak, jak ho tu znali před dvaceti lety, vy střídali radikálové z ISIS. Místní lidé si dělají legraci, že tálibánci dřív chtěli, aby všichni měli dlouhý vous. Teď ale moc dlouhé vousy znamenají podporu ISIS, takže nové nařízení Tálibánu je mít vous právě tak akorát. Čas od času v Kábulu či jinde vybouchne bomba, třeba v hotelu, kde jsou ubytováni Číňané. ISIS ale nemá sílu, aby dominanci Tálibánu ohrozil, stejně jako ji nemají geriloví bojovníci v Pandžšíru. Na druhé straně k Tálibánu se hlásí několik desítek tisíc lidí. A to vládne v zemi, kde většina ze čtyřiceti milionů obyvatel nechce žít podle radikálního výkladu islámu. I Tálibán moc dobře ví, že jen s represemi daleko nedojde. To ale neznamená, že k nim nedochází. Ženy jsou za prohřešky bity, mají zakázáno chodit do parků, které jsou teď prázdné, nedávno došlo k první veřejné popravě.

Co čeká Afghánistán?

Jaká je tedy budoucnost Afghánistánu? Vynechám teď rovinu politických a diplomatických jednání. Spojené státy americké patrně financují státní pokladnu, aby se země nezhroutila úplně, výměnou za ústupky ze strany Tálibánu. V katarském Dauhá se opět jedná, ale tentokrát Afghánci nemohou ani nechtějí spoléhat na někoho, kdo za ně budoucnost nalinkuje. Otevřenost, s jakou tu mluví o problémech země, kritizují nařízení Tálibánu, a zároveň si z nich dělají legraci, nerespektují je a obcházejí, podpora rovného přístupu ke vzdělání obou pohlaví, o kterém tu mluví všichni včetně mnohých tálibánců, to vše dává jistou naději, že tentokrát společenské změny vzejdou z místní občanské společnosti. Nebudou přesně podle našeho receptu, ale respekt k lidským právům tu nepovažují za západní hodnotu. Změny budou pomalé a těžké a místní lidé si je budou muset vydobýt. Jestli se jim to povede, je otázka, ale svobodomyslnost je tu stále ještě ve vzduchu cítit. Snad mezinárodní společenství nezopakuje chybu a nezačne do země slepě pumpovat peníze, které jen vytvářejí závislost a korupční prostředí. Namísto toho je potřeba investovat do lidí, do vzdělání a pomáhat místním, aby se dokázali vypořádat s tvrdými přírodními podmínkami.


Aktuální situace

  • Na převzetí moci Tálibánem a následné represe v srpnu 2021 reagoval okolní svět zmrazením rozvojové pomoci a odříznutím země od globálního finančního systému. Tato opatření vyvolala kolaps již tak chabé místní ekonomiky, která dosud z velké části závisela právě na pomoci z venčí.
  • Největším problémem je nedostatek potravin a hlad: lidé jsou bez práce a přežívají na dluh, který se vyšplhal na 600 USD pro průměrnou rodinu o sedmi členech, přičemž zaměstnanci ve státní sféře měsíčně vydělají jen něco málo přes 100 USD.
  • Pro čím dál víc lidí je pomoc zvenčí hlavním zdrojem příjmů; jejich počet stoupl meziročně šestkrát.
  • Situaci navíc komplikují každoroční sucha následovaná přívalovými povodněmi, devastující již třetí rok po sobě úrodu a chovy hospodářských zvířat, zdroj obživy pro více než dvě třetiny obyvatel. Pakliže v roce 2020 sucha postihovala desetinu obyvatel, vloni to již bylo 64 % populace.
  • 21 milionů lidí, více než polovina, nemá dostatečný přístup k pitné vodě a sanitaci; dekádu zpátky to byly miliony dva.
  • Pozornost světa se zaměřuje také na ženy, jejichž základní práva jsou v této zemi systematicky porušována – dívkám a ženám je odpírána možnost chodit do škol, pracovat, volně se pohybovat a obecně se účastnit veřejného života.
  • Člověk v tísni za více než 20 let působení v zemi pomohl statisícům Afghánců postavit a opravit domy, nemocnice, školy a další základní infrastrukturu, stejně jako dopomohl lidem k lepším zdrojům obživy. Od převratu doposud ČvT doručil pomoc sto padesáti tisícům lidí. Snaží se především zajistit, aby lidé měli co jíst, měli přístup k pitné vodě, opravili svá obydlí a drobnou komunitní infrastrukturu, přečkali zimu a aby děti chodily do školy.