Indie: Za Milionářem z chatrče do bombajské čtvrti Dháráví
Bombajská čtvrť Dháráví s milionem obyvatel je byznys mraveniště s ročním obratem jedna miliarda USD. Životní úroveň chudého slumu to ale nijak nezvyšuje, zato počet zdejších průvodců a turistů ano. V Dháráví provázejí místní Indové s perfektní angličtinou a bollywoodským úsměvem. Scény ze zaprášených dílen, barevná sárí sušící se v úzkých ulicích a vůni čerstvých kokosových ořechů smíchanou s krví usmrcených kuřat si zapamatujete navždy.
Ztratila jsem se. Skupinka, se kterou jsem sem přišla, zmizela z dohledu. Ticho v milionové čtvrti dokáže vystrašit. Ulice rezidenční části Dháráví jsou tak úzké, že slunce do nich proniká jen v pravé poledne. Z vchodových dveří domů vyletí v průvanu záclony, z otevřených oken je cítit kari. Z bytu v přízemí slyším dětský pláč, který rychle ztichne. Rušná ulice s rikšami a skútry je daleko.
Najednou z domu přede mnou vyběhne asi šestiletá holčička. Urputně si za pochodu čistí zuby a mezitím mi stihne darovat plachý úsměv se zubní pěnou. Přidřepne k nejbližšímu kanálu, otočí kohoutkem, co trčí ze zdi, v rychlosti si vypláchne ústa a zmizí ve dveřích tak neslyšně, jako z nich vyběhla. Přidám do kroku. Musím najít Dineše, jinak se budu z největšího slumu v Indii vymotávat hodiny.
Všechno máme po ruce
Podíváte-li se na Dháráví shora, střechy obydlí, pod kterými se přespává, prodává a pracuje, tvoří patchwork z vlnitého plechu a modrých igelitů. Chrání před ostrým sluncem a monzunovými dešti. Slum je neformálně rozdělen na obytnou část, kde se v jedno- a dvoupatrových domech často bydlí i se vyrábějí produkty pro export, a průmyslovou čtvrť. Ta je spolu s náměstím, kinem, směnárnou, posilovnou, tržnicí a občerstvením rušná jako centrum Bombaje. S tím rozdílem, že Dháráví pokrývá vrstva prachu navíc – z dílen. Sem tam se objeví asfalt, častěji však kráčíte po rozbitých kamenných zbytcích chodníků nebo udusané hlíně, kde zakopáváte o odhozené take-away krabičky a obaly z chipsů.
Mnoho ulic je neprůjezdných. Náklad se v nich nosí na ramenou, na hlavě, případně se odveze na dřevěné desce na dvou kolech. Fádnost šedých ulic, které jsou zavaleny pytli plastů, které se sem svážejí z celé Indie, oživují jen barevná sárí Indek. Na rozdíl od Indů, kteří nonšalantně posedávají před svými stánky, ženy tu věčně kamsi spěchají. Bosé.
Dháráví je samostatný mikrokosmos, kde mají místní vše po ruce. Holič vás klidně ostříhá přímo na chodníku: promptně vytáhne plastový kbelík, na který usadí zákazníka. Čerstvá vajíčka teplá od slunce koupíte hned naproti stánku s živými kuřaty v kleci, do které z horního pultu kape krev z masa připraveného k prodeji.
Pitnou vodu má slum z nedalekého jezera Tulsí, elektřina běží dvacet čtyři hodin denně. Při provozu tří set pekáren a zhruba patnácti tisíc dílen to ani nepřekvapí. K tomu má slum hinduistický chrám, mešitu, kostel, nemocnici, hřbitov i školy. Pokud mají rodiče dost peněz na to, aby poslali dítě do soukromé (20 000 rupií, tedy 5000 Kč ročně), mohou se těšit, že ve třídě bude jen třicet pět dětí. Ve státní počet vyskočí i nad šedesát.
V Dháráví lidé měsíčně vydělávají od 5000 do 25 000 rupií (1500–7500 Kč). Na živobytí v Bombaji by to nestačilo. Denně tam ale dojíždějí za prací – jako taxikáři, řidiči rikš, prodavači, kuchaři, uklízečky… Finančník Arabadi, u jehož rodiny jsem v Bombaji nocovala, to vystihl nejlépe: „Bombaj by bez Dháráví neexistovala.“ Arabadi zaměstnává osobního šoféra, dvě pokojské a kuchařky. Všichni jsou ze slumu.
Byznys mraveniště
Dháráví vzbuzuje pocit všeho, jen ne zoufalství. Má sice ubohou infrastrukturu i hygienu, ale je to především pulzující kotel pracujících Indů. V porovnání se známými favelami v Rio de Janeiru, Medellínu nebo Manile není Dháráví odkázáno na turismus.
V malých tmavých místnostech pracují na směny dospělí, důchodci i teenageři. Pravidelné kontroly údajně zaručují, aby pracující byli starší čtrnácti let. V tomhle byznys mraveništi se recykluje plast, hliník, papír, vyrábí se mýdlo na praní. Výsledkem jsou úhledné plastové sáčky, sladké oplatky v dárkovém balení, kožené kabelky, pásky, bundy a kufry. Denně jich zde vyrobí kolem pěti set kusů. „Ty jdou do zahraničí, jeden stojí 1500 rupií (450 Kč). Vydrží půl roku,“ upřímně hodnotí kvalitu výrobků Dineš a ukáže prstem dovnitř dílny. Nakouknu. Kufry z recyklovaného materiálu jsou podobné tomu mému, který se po cestě ze Slovenska do Prahy rozpadl v metru na Chodově. Životnost, o níž mluvil průvodce, by seděla.
Dvacetiletý Dineš, který se v Dháráví narodil, vede naši šestičlennou skupinku po malých dílnách. V místnostech bez oken pracuje často jeden člověk až tři lidé. Žádné hlučné fabriky. Všechny spojuje jemná vrstva prachu ve vlasech, ležérní oblečení, žabky na nohou a absence ochranných respirátorů. V některých dílnách se nedá dýchat ani není nic vidět.
Chvíli mi trvá, než v místnosti, kde se v peci taví hliník při teplotě 600 °C, rozeznám v prachu siluetu muže. Čtyřicátník, který má do důchodu daleko (ve slumu je povoleno v podobné dílně pracovat do šedesáti), je bez respirátoru. Prý mu je šéf nosí pravidelně, ale bez nich se mu lépe dýchá a rychleji pracuje. Výsledky bezplatné zdravotní prohlídky, kterou podstupuje každý týden, nám pán neprozradí.
U nás se nezabíjí
Zatímco mnohé výrobky z Dháráví místo svého původu zatajují, kožené kabelky, pásky, kufříky, peněženky a kabáty z populárního slumového obchodu Wahajkhan & Sons mají na štítcích Made in Dháráví. With love. Marketing zboží vyrobeného ve čtvrti s mizernými podmínkami, ale poctivýma rukama má úspěch hlavně v zahraničí.
Před firemním obchodem s klimatizací leží na dřevěných paletách hladké kůže úhledně naskládané na sobě. Ve státě Maháráštra, kde se Dháráví nachází, není zpracování kůže povoleno. Dochází při něm ke kontaktu s velkým množstvím krve a slum nemá vhodné hygienické podmínky. Až šedesát procent obyvatel Dháráví se také hlásí k hinduismu, což nejde s procesem zpracování kůže zvířat dohromady. Jelikož se kůže legálně zpracovává v Indii pouze ve státech Tamilnádu, Západní Bengálsko a Uttarpradéš, opracovanou kůži z říčního buvola, ovce a kozy v Dháráví dovážejí hlavně z města Čennaí (dříve Madrás), metropole Tamilnádu.
Díky tomu, že v dílnách přeskočí krvavý proces zpracování, jsou kožedělné dílny spolu s výrobnou keramiky jediné, které se nacházejí v rezidenční čtvrti, daleko od industriální, kde je vzduch prosycen vůní plastu a kovu.
Začátky v bažinách
Co mají společného New York, Londýn, Paříž, Singapur a Dháráví? Každé z nich začínalo na bažinách. Z Dháráví se sice nestalo pohlednicové velkoměsto, odkud vysílají záběry silvestrovských ohňostrojů, ale leží v těsné blízkosti Bombaje – místa s nejvyšší koncentrací milionářů v celé Indii, kterému přezdívají Město snů. Sní se zde intenzivně. Za lepší budoucností sem denně migrují Indové hlavně z indických států Západní Bangálsko, Bihár a Uttarpradéš. Ti se slabším sociálním statusem míří rovnou do slumů.
Oficiálně dnes jednačtyřicet procent obyvatel 21milionové Bombaje žije v některém z jejích dvou tisíc slumů. Největší a nejpopulárnější je právě Dháráví s jeho milionem obyvatel. Číslo se nemusí zdát na indické poměry nijak dramatické, dokud k němu nepřidáte ještě jedno: dva kilometry čtvereční, což je jeho rozloha. Větší, co se týče počtu obyvatel, je v Asii už jen slum Orangi Town v pákistánském Karáčí (2,4 milionu). Tam se však lidé dělí o životní prostor šedesáti kilometrů čtverečních.
Bombaj se nestala centrem úspěšných byznysmenů přes noc. Potenciál stát se špičkovým obchodním centrem v ní uviděl Gerald Aungier, tehdejší guvernér města, již v sedmnáctém století. Na jeho pozvání do přístavní Bombaje, v té době britské kolonie, začali přicházet nejlepší obchodníci a dělníci ze sousedního státu Gudžarát. Strategický přístav je dnes finančním centrem Indie, z čehož těží i Dháráví. Slum se nachází na křižovatce dvou hlavních linií metra v Bombaji, patnáct minut autem od letiště a pět kilometrů od komerčně rezidenčního komplexu Bándra Kurla, čehož se developeři snaží už léta využít. Je to totiž jedno z nejbohatších byznys center v Asii s nejvyšším nájmem v celé Indii.
Příplatek za záchod i za soukromí
Dháráví se začalo formovat v roce 1884, kdy se na jeho dnešním území začali usazovat místní rybáři. Postupně se sem stěhovali Indové nižších kast z městských částí Bombaje, kteří by podle úřadů kazili image města, i ti, kteří si nájem v rozrůstající se metropoli nemohli dovolit.
Dnes ve slumu za průměrný měsíční nájem 185 rupií (57 Kč) dostanete střechu nad hlavou a budete se o ni dělit na rozloze 3x4 m s dalšími šesti až sedmi lidmi. Pokud si přejete více soukromí v jednopokojovém bytě, zaplatíte tři tisíce rupií měsíčně. Bez toalety. Se záchodem je to dvojnásobek. Komu to příjem nedovolí, ten si ráno před odchodem do práce počká na veřejný záchod s vlastním kbelíkem vody i čtyřicet minut. Na milion lidí je v Dháráví oficiálně dva tisíce záchodů, ačkoli funkční není ani polovina.
Nechceme váš ráj
V únoru 2019 se rozhodlo. Plány revitalizace slumu, které indická vláda nastínila ještě v 50. letech minulého století s odhadem na 2,1 miliardy USD, se začaly přibližovat realitě. Vítězem tendru společností, které měly zastřešit obnovu obytných částí Dháráví, se stala dubajská Seclink Technology Corporation. Firma má optimistické plány: do devíti let postavit pro každou rodinu ve slumu byt o rozloze 32 m2. K tomu komerční centra a park. Pokud byste se prošli obytnou čtvrtí a nakoukli do tmavých komůrek bez oken, iniciativa dubajské firmy by vám přišla jako vykoupení. Zdejší obyvatelé se však bouří. Systém, ve kterém žili dosud, jim vyhovuje. V přízemí dílna, o patro výše ložnice, na střeše skladiště materiálu. Po zásahu developerů možná dostanou pěkný byt. Přijdou však o dílnu i sklad. Pokračovat ve výrobě budou moci oficiálně jen ti s licencí. A tu si nebude moci dovolit úplně každý.
Ideální řešení by bylo umožnit obyvatelům slumu stát se majiteli pozemku, na kterém žijí či pracují. Oni sami by se mohli následně rozhodnout, zda ho chtějí prodat ke komerčním účelům. Zatím je to však jen utopistická vize, které se nejvíce obávají nažhavení developeři.
Nezdaněná miliarda
Dnes se průměrný roční obrat Dháráví pohybuje kolem jedné miliardy USD. Nezdaněných. Jak vyřeší dubajští developeři problém neformální ekonomiky, která dosud vzkvétala ve slumu jen díky tomu, že do ní nezasahoval nikdo zvenčí?
Také se nabízí otázka: jak moc potřebují obyvatelé Dháráví klimatizované kanceláře a nákupní centra se zbožím, které si nebudou moci dovolit? Opravdu nastane po přestavbě slumu pokrok, v jaký věří developeři a stát, který půdu pod Dháráví vlastní? Pokud se ptáte, jak je možné, že slumu i přes astronomický zisk chybí pořádný chodník či záchod v desítkách tisíc domácností, nejste jediní…
Nejlepší reklama – rodný list
Vláda měla kdysi snahu provázet zahraniční turisty po Dháráví vlastními zaměstnanci. Nápad se neuchytil. Návštěvníci chtějí vidět slum očima místního. Mnozí aktuální průvodci v Dháráví vyrůstali, a to je nejlepší reklama. Nejenže se díky tomu dozvíte o běžném životě ve slumu, vzkvétajícím byznysu, uvidíte místa, kam chodí na rande, ale budete i více v bezpečí.
Průvodci se znají s místními, ke kterým vás zavedou, a přesně vědí, kam vás raději nebrat, neboť si to tamní lidé nepřejí. Zkusit vydat se do slumu na vlastní pěst můžete, ale počítejte s tím, že budete mít za sebou zástup dětí žebrajících o selfie nebo „One dollar!“. V tom lepším případě. Nedávno musel jeden britský pár, který se do Dháráví vydal na vlastní pěst, před místními utéct. Odmítli jim totiž dát peníze, a to se tamním lidem nelíbilo. Podobná situace vám s průvodcem nehrozí.
Mě vodí dvě hodiny po slumu Dineš. Jako malý pochytil od turistů angličtinu. Až tak dobře, že ho jako dospělého zavolala indická redakce BBC předčítat Shakespearova dramata.
Lokální průvodci si nejčastěji přivydělávají ke studiu. Dineš plánuje udělat si magistra z managementu. Možná v USA. Velké plány. Ten, kdo nesní o cestě za oceán, sní o tom, že se jednoho dne přestěhuje ze slumu do Bombaje. Čímž se uvolní místo pro další, kteří přijdou hledat štěstí do Města snů.
Kde máte toho milionáře?
- Slum turismus není novodobým nápadem západních turistů. Návštěvy čtvrtí s mizernými životními podmínkami začaly v Londýně. Již ve 40. letech 19. století napadlo zámožné Londýňany se smyslem pro charitu pomoci znevýhodněným. První zastávkou byl East End, kam se vydali jen s policejní hlídkou. Pro jistotu. Před deseti lety, kdy jsem v East Endu měsíc žila, bych takový doprovod domů uvítala i já.
- Když se Britové v 19. století rozcestovali do USA, napadlo je porovnat chudobu v New Yorku s tou svou. Nakukovali do veřejných domů, opiových doupat… Jejich zájmu o okrajovou společnost si všimli první kreativní „byznysmeni“, kteří začali na chodníky podstrkávat falešné narkomany a žebráky. Aby turisté neodešli zklamaní, že té chudoby a neštěstí viděli málo, když už za návštěvu pochybných čtvrtí zaplatili.
- V Dháráví si však nikdo na nic nehraje. Nemusí. Pokud nepočítáme průvodce, turismus obyvatele bombajského slumu neživí. První přehlídky slumu se objevily v Dháráví v roce 2005 po vydání knihy Vikase Swarupa Q&A (česky Milionář z chatrče). Počet zvědavých turistů stoupl poté, co si v roce 2009 filmová adaptace knihy odnesla osm Oscarů. Filmového milionáře ze slumu chtěli nalézt v úzkých uličkách Dháráví turisté z celého světa. Dnes se jich denně po slumu prochází ve společnosti průvodce kolem 200. Na někoho je koktejl surové reality silný, někdo po návštěvě Dháráví naopak vystřízliví.