Městečko Santa Elena vynáší „svůj kříž“ každý rok během velikonočního „svatého týdne“. Jeho omytí v moři má sejmout z věřících hříchy za minulý rok a opět v nich probudit víru.
V úterý v pravé poledne se rozezní zvony v obou věžích kostela na náměstí Santa Eleny. Hluboký smuteční rytmus vyzývá křesťany z malého městysu na pobřeží Ekvádoru k velikonočnímu pokání. Okolo třetí odpolední, za neustávajícího mučivého horka a poryvů suchého větru, se pomalu otevřou vrata do hlavní lodi kostela. Pětimetrový dřevěný kříž na ramenou trojice mužů opouští – vždy jedinkrát v roce – brány katedrály.
Během horkých popoledních hodin se před branou santaelenského kostela, dřevěné kopie katedrály La Concepción z Guayaquilu, shromáždí až několik tisíc věřících.
Na ramenou pobožných
Po celou dobu trvání zhruba čtyřkilometrového procesí, z kostela až do komunity Ballenitas, na pobřeží oceánu, se o tíhu břemene střídá dvanáct mužů v bílých tunikách, z tzv. Bratrstva pobožných (Hermandad de Santos Varones). Členství v bratrstvu je věcí cti, od členů se vyžaduje jistá morální způsobilost a fungující rodina. „Pobožný“ musí být zkrátka příkladem pro celou komunitu.
„Pobožní“ vždy po trojicích nesou na ramenou kříž na symbolické křížové cestě, od jednoho zastavení k druhému. Na každém zastavení kříž podpírá vždy jeden z bratrstva tak, aby se do dvanácté zastávky, umučení a smrti Kristově, všichni symbolicky podělili o tíhu břemene.
Pod ochranou Římanů
Cesta kříže k oceánu je symbolicky doprovázena skupinou dvaadvaceti římských vojáků v tradiční helmě, sandálech a s kopím, kteří – stejně jako v legendě o Ježíši Kristovi – držíce se vzájemně za ruce, vytvářejí kolem neseného kříže ochranné pásmo tak, aby se nikdo nemohl k posvátnému objektu dostat.
Do rukou rybářů
Tříhodinová cesta kříže ze santaelenské katedrály až na písečnou pláž v Ballenitas je završena rituálním předáním kříže z rukou Santos Varones do rukou dvanácti rybářů. Ruce těchto mužů, spolu s desítkami dalších dychtivých rukou, které se v divokém chumlu a křiku snaží posvátného kříže dotknout, aby tím před Bohem stvrdili své odhodlání zbavit se hříchu, donesou symbol křesťanské víry až do vln Pacifiku.
Dvanáct mužů s křížem na ramenou, spolu s klubkem zvědavců, postupuje hučícím příbojem několik desítek metrů, až jim ční z moře jen ramena. Na tomto místě, smýkáni nespoutanou silou vln a kropeni sprškami tříštící se vody, rybáři pronesou sborem modlitbu a třikrát po sobě ponoří kříž do divokých vln a vztyčí ho proti rudě žhnoucímu slunci, zapadajícímu na obzoru do vod oceánu.
Odolný symbol
Kříž byl vyroben před desítkami let tradiční a dnes již zapomenutou technikou ze dřeva stromu guayacan, v této oblasti velmi rozšířeného. Guayacan (česky kvajak) je extrémně tvrdé a trvanlivé dřevo. Strom, ze kterého kříž pochází, porazili tehdejší řemeslníci v přesně stanovenou dobu, v závislosti na fázi měsíce, kdy je energie stromu na tom „správném“ místě a dřevu se tak díky tomu dostane unikátní výdrže.
Snímání hříchů
Lavado de la Cruz, tedy „omývání kříže“, je symbolickým omýváním ulpělých hříchů a opětovným vzkříšením víry v srdcích věřících.
Ačkoli rituál omývání kříže v moři nalezneme na různých místech křesťanského světa, ponejvíce ve Španělsku a na pobřeží středoamerického Salvadoru, santaelenská tradice je poměrně mladá. Její počátky se datují zhruba půlstoletí zpět, kdy do Santa Eleny přijel José Nativi Ventura, pobožný poutník z El Salvadoru. Místní pamětníci uvádějí, že právě on stál u zrodu tradice a přenesení rituálu omývání kříže ze své rodné země na pobřeží Ekvádoru.
Legenda navíc vypráví, že právě na pláži blízko Santa Eleny se na začátku 16. století, na cestě od Panamské šíje podél západních břehů Jižní Ameriky, vylodil se svými jednotkami španělský conquistador, pozdější dobyvatel říše inků, Francisco Pizarro. Omývání kříže tak mimo jiné připomíná událost a místo, kudy křesťanská víra – tehdy však rozhodně nijak vítaná – vstoupila na území nynějšího Ekvádoru.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2013.
