Při dělení Ameriky nejde jen o politiku, vzdělanost, náboženství či morálku -musíte si ujasnit i to, jak budete trávit volný čas, kde budete nakupovat, jakou budete poslouchat hudbu a jaký sport symbolizuje vaše pojetí správného muže.
Když jsem se nedávno chystal na cestu autem do Texasu, řada Newyorčanů povytáhla obočí. Viděli před sebou stovky a stovky mil po cestách lemovaných pastvinami, hřebeny hor, jezery i vyprahlými naftovými poli. Za jejich gestem se ale skrývalo ještě cosi jiného. „Měj se na pozoru, už někde za Washingtonem pojedeš přes červené státy,“ nabádali mě někteří přátelé.
Vzdělané elity modrých (rozuměj liberálně demokratických) států z metropolitních oblastí New Yorku, Kalifornie a Nové Anglie mluví o červených (rozuměj republikánsky konzervativních) státech někdy s až povýšeným despektem. Je to pro ně území buranů, náboženských fanatiků, milovníků zbraní, kteří mají rádi násilí, rasistů, horlivých patriotů a lidí dávajících na odiv svou drsnost.
Červená Amerika situovaná na jihu a ve středu země má pro své spoluobčany na pobřežích opačné termíny: snobismus, bezbožnost, žijí tu podle nich lidé s odporem ke zbraním, kteří se tak vzdávají své nezávislosti, a davy jedinců závislých na sociálních dávkách federální vlády. V modré Americe prostě podle té červené žijí změkčilí lidé. Takový výčet mi například v Texasu na jednom z odpočívadel nabídl řidič kamionu, který se představil jako Teddy.
Při své cestě jsem se přesvědčil, že Amerika je dnes rozdělená nejen na dva odlišné světy, pokud dojde na témata politiky, náboženství, morálky, sexuality, vzdělanosti a velikosti federální vlády. Tyto dvě Ameriky rovněž holdují jiným druhům zábavy: od sportu, hudby až třeba po odlišný způsob trávení nedělí.
Jiná atmosféra se dá snadno vycítit již při přechodu z Virginie, dnes považované za fialový stát s téměř stejným zastoupením konzervativců a liberálů, do temně červeného Tennessee. Na billboardech tu propagují country hvězdy, nedělní rodeo show nebo úryvky z bible. Žádné reklamy na pánské kluby či třeba alkohol.
Nákupy v červených státech
Konzervativním oblastem často dominují řetězce nadnárodní společnosti Wal-Mart, kde lze koupit všechno od potravin přes elektroniku až po oblečení. K těmto supermarketům přiléhají obrovská parkoviště, kam by se bez přehánění vešlo několik fotbalových hřišť. Žádné obchůdky často s jedním specializovaným artiklem jako například v New Yorku či Bostonu.
Ve městech červené Ameriky rovněž existují velké obchody, kde se prodávají desítky druhů kovbojských bot, klobouků a řemenů. Rovněž tu lze spatřit lidi s puškami, kteří se chystají na lov. „Holka od nás umí stáhnout srnce, ulovit rybu nebo si dát panáka bez ledu,“ říká mi pobaveně Teddy, když s ním usedám ke stolu v jídelně, jež přiléhá k benzinové pumpě.
Objednává si tradiční jižanské jídlo, sendvič s vepřovým nasekaným na jemné kousky. K tomu si dává pivo americké značky, do něhož si přihazuje kostky ledu. Zahraničním pivům z Nizozemska, Belgie nebo České republiky se tu příliš neholduje.
Řada žen v jídelně, kde bez přestání zní country hudba, má na nohou kovbojské boty. Na stěně jídelny mě upoutají cedule se státy, kde je „country doma“. Je tu placka Tennessee, Arkansasu, Texasu, Wyomingu, Utahu, Idaha a Montany. Pouze a jen „červené“ státy.
Komentátor kazatel
Teddy se pyšně přiznává k tomu, že si v rádiu často naladí konzervativního komentátora Rushe Limbaugha, jehož lidé v New Yorku nemohou vystát pro jeho podle nich rasistické výlevy, moralizování ve stylu křižáckých výprav a extrémní názory vůbec. Faktem je, že Limbaugh, jehož show poslouchají desítky milionů lidí (v červené Americe), neslavně upoutal pozornost mnoha svými kontroverzními prohlášeními.
Limbaugh například po mohutném zemětřesení na Haiti zkraje roku 2010 prohlásil, že by Amerika neměla Haiti pomáhat, protože už tak dávno činí. „Tahle dotace se jmenuje americká daň z příjmů,“ řekl Limbaugh.
Komentátor na adresu Haiti ještě předtím uvedl, že v této zemi není možné najít prostitutku, která by nebyla nakažená nemocí AIDS…
Rush Limbaugh je každopádně známý v „obou“ Amerikách. Řadu dalších komentátorů, kazatelů, umělců či politiků z konzervativních států ale v modré Americe nikdo nezná. David Brooks, spisovatel a renomovaný sloupkař listu The New York Times, ve své knize Sjednocený národ, lehce rozdělený, kde se tématu červené a modré Ameriky věnuje, jmenoval například Tima LaHayeho a Jerryho B. Jenkinse, kteří v červené Americe prodali na čtyřicet milionů kopií své knihy.
Stále živá idea
Brooks popsal řadu dalších pro Američany z modré Ameriky zcela neznámých jevů tradičního životního stylu v červené Americe. „Nevíme, co se děje v megavelkých kostelech ve středu večer, málokdo z nás ví, o co jde v Bransonu v Missouri, kde každým rokem přivítají na sedm milionů návštěvníků, nedokážeme vyjmenovat pět nejlepších závodníků NASCAR, a to i přesto, že tyto automobilové okruhové závody jsou nejnavštěvovanější sportovní událostí v zemi. Nevíme, jak střílet či jen čistit pušku, nedokážeme správně popsat vojenské hodnosti, nevíme, jak vypadá sója na poli,“ napsal Brooks.
Někteří učenci jdou až tak daleko, že Ameriku dnes popisují jako zemi nenávratně rozdělenou na dva kmeny, které ke své nelibosti musejí obývat jeden společný prostor.
David Brooks nabízí daleko optimističtější pohled, když píše: „Nejsme rozdělený národ, jsme spíše kavárenský národ.“
I já se během své cesty přesvědčuji, že obě vášnivě debatující Ameriky mají mnoho společného: od obliby v hamburgerech přes americký fotbal až po stále pevně zakořeněnou představu o tom, že pokud člověk tvrdě pracuje, může to v Americe daleko dotáhnout.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2014.
