Po staletí jim byly spojnicí se světem jen těžko průchodné průsmyky. Šplhání po horách Gruzie berou jako přirozenou věc. I jejich děti vyvádějí dobytek do výšky přes dva tisíce metrů nad mořem jakoby nic. Svanové jsou předurčeni pro drsný život v horách. Nikoli náhodou získali pověst skvělých horolezců a alpinistů.
Všichni Svanové uctívají horu Lagurka, tedy přesněji řečeno kostel svaté Kvirike na ní, odkud je při východu slunce snad nejhezčí pohled na horu Ušba (4690 m n. m.). Tato nepochybně nejkrásnější hora Kavkazu získává za rozbřesku pod prvními slunečními paprsky růžový nádech, který je intenzivnější s každou další minutou. Horská údolí se přitom zatím halí do šera ustupující noci. Neznám žádného Svana, který by aspoň jedinkrát za život tohle místo nenavštívil. V červenci je na Lagurce největší svátek Svanů – Kvirikoba. Každý rok tam míří Svanové z celé Gruzie a často i ze zahraničí.
Lagurka se vypíná do výšky dvou tisíc metrů nad mořem a horalé včetně malých dětí na ni šplhají v době svátku s naprostou samozřejmostí. Udýchané cizince nechávají za zády. Pro Svany je chůze v horském terénu od útlého dětství přirozená věc. A to bez moderního vybavení, goretexových bot, funkčního prádla či bund z umělohmotných vláken. V horských údolích žijí po generace přinejmenším patnáct století. Dnes už vím, že když mi Svan řekne, že konkrétní túru bez problému zvládnu za čtyři hodiny, musím počítat aspoň s dalšími dvěma hodinami navrch.
Lov – drsná průprava k alpinismu
Život Svanů v drsných podmínkách Kavkazu byl jejich osudem, ale i výhodou. Ve vysokohorských údolích či v průsmycích, po příkrých stráních se naučili pohybovat s lehkostí a jistotou ostatním cizí. Od nejstarších dob vyráželi na ledovce a příkré srázy jako lovci. Lov byl pro přežití v drsných vysokohorských podmínkách nutností. Nebylo možné se spoléhat jen na slabou úrodu z chudých horských políček. I v současnosti zdolávají stovky výškových metrů, než se dostanou ke kořisti. Jen lovec v dobré kondici mohl být úspěšný. Dodnes jsou mezi Svany nejvíce ceněnou trofejí rohy z kavkazského tura, který žije vysoko v horách. Vystaveny jsou v každé domácnosti a při slavnostních příležitostech se z nich pije víno. Obratnost, odvaha a znalost vysokohorského prostředí Svanům v minulosti zajistily bezpečnost a pověst drsných horalů. I když Gruzie byla ve středověku častým kolbištěm velmocí, dobyvatelé si do Svanetie troufli jen zřídka. Pověst Svanů jako nesmiřitelných válečníků je předcházela. Také proto byla Horní Svanetie do roku 1853 nejméně probádanou oblastí Kavkazu.
Tradice dlouhou dobu velela Svanům, aby se některým vrcholům Kavkazu vyhýbali. Takovým příkladem byla hora Ušba (4690 m n. m.). Po celé generace se Svanové obávali na ni vystoupit nebo prostě neměli potřebu ji pokořit. Věřili, že kdo na tuto horu vyleze, toho stihne boží trest. Tohle uvažování se změnilo až v druhé polovině 19. století, kdy začali na Kavkaz, a tedy i do Horní Svanetie, proudit horští nadšenci z alpských států Evropy a také z Ruska. Svanové se přirozeně stávali jejich průvodci, dávná tabu padla a společně s nimi začali dobývat jeden vrchol za druhým.
Už roce 1888 byl ve Svanetii známý horský průvodce Muratbi Kibulani, původem z vesnice Mazeri v občině Bečo. Pro jeho znalost prostředí si ho najímaly expedice evropských alpinistů. Doprovázel Němce, Angličany či Italy. Lidí jako on bylo v Horní Svanetii pravděpodobně více, ale chybějí o nich záznamy. Například Douglas William Freshfield, prezident Anglické královské geografické společnosti, v roce 1868 vystoupil na horu Mkinvarcveri a na východní vrchol Elbrusu a v roce 1896 pokořil Tetnuldi. Další Angličan John Garford Cockin spolu se svým průvodcem Němcem Ulrichem Almerem v roce 1888 jako první stanuli na severním vrcholu Ušby.
Do historie alpinismu se ve Svanetii zlatým písmem zapsal italský dobrodruh, cestovatel a fotograf Vittorio Sella. Objevil pro Evropu nejen Svanetii, ale i další oblasti Kavkazu – pohoří na pomezí Evropy a Asie. V letech 1890, 1896 a 1898 navštívil centrální část hlavního kavkazského hřebene, několikrát ho na různých místech překročil a vystoupal na mnoho vrcholů. Fotografoval hlavně v Horní Svanetii, ale i v dalších kavkazských horských regionech.
Orel ledových vrcholů
Živou legendou svanského alpinismu a jakousi kronikou tohoto nového druhu hrdinství druhé poloviny 20. století je sedmasedmdesátiletý Džumber Kachiani, který během své bezmála tři desítky let dlouhé kariéry pokořil 199 horských štítů od Kavkazu přes Pamír po Ťan-šan, pracoval na nejvýše položené horské chatě světa Prijut 11 na Elbrusu, ve své rodné občině Mulači založil a vedl alpinistickou školu a v neposlední řadě hostil doma slavné světové horolezce včetně šerpy Tenzinga Norkeje, který jako první spolu s Edmundem Hillarym vystoupil na Everest. Sám získal za své výkony řadu ocenění. Je prezidentem Klubu alpinistů Ušba a propagátorem alpinismu na Kavkazu.
„Svanové jsou vynikajícími alpinisty z jednoho prostého důvodu. Aklimatizace na vysokohorské podmínky u nás začíná už od narození. Zima tady trvá půl roku a už od dětství si zvykáme na sníh a drsné podmínky. Má to pozitivní vliv i na psychiku. V horách platí, že pokud hlava nepracuje, člověk v alpinismu neuspěje,“ říká rodák z vesnice Žabeši v občině Mulači. Dětství prožil v minimální nadmořské výšce 1700 m n. m. Džumber Kachiani se narodil v roce 1934, tedy jedenáct let poté, co ve Svanetii začal pod vedením profesora Georgie Nikoladzeho ve větší míře rozvoj alpinismu. Jeho expedice v roce 1923 zlezla vrchol Mkinvarcveri, následovala hora Tetnuldi a další. Rok 1923 je v Gruzii považován za milník, kdy alpinismus získává velkou popularitu a širokou podporu.
Kachiani vyrůstal v rodině horalů, pro které bylo překračování hlavního kavkazského hřebene těžko přístupnými průsmyky několikrát do roka naprosto běžné. Už když mu bylo deset let, otec ho bral na letní prázdniny do sousedního Balkarska do okolí nejvyšší kavkazské hory Elbrus (5642 m n. m.), kde pracoval. Ze Svanetie se tam dostávali přes průsmyk ve výšce přes 3200 metrů nad mořem. Nakonec se tam za otcem přestěhoval natrvalo a žil tam bezmála dvacet let. Jeho láska k horám a alpinismu rostla úměrně s věkem.
Od roku 1960 se začala psát jeho hvězdná kariéra coby jednoho z nejúspěšnějších alpinistů Sovětského svazu. Například při jedné expedici na Pamíru ve Střední Asii bez sestupu do tábora pokořil šest horských štítů. „Nejnižší byl Razdělnaja s výškou 6448 m n. m. a nejvyšší Pik Lenina s výškou 7134 m n. m.,“ vzpomíná muž, kterému v zásuvce psacího stolu cinkají desítky zaprášených medailí. Třikrát byl šampionem Sovětského svazu v alpinismu, za různé výstupy na vrcholy Kavkazu, Pamíru a Ťan-šanu získal třikrát stříbrnou a dvakrát bronzovou medaili a mnoho dalších ocenění.
Bydlí v pátém, nejvyšším patře činžáku na okraji městečka Mestia. Z okna má nádherný výhled na sněhem pokryté vrcholky hor. A v podkroví střeží svoji svatyni – soukromé muzeum. Vystavil tam ve dvou místnostech vše, co nějak souvisí s vysokohorskou turistikou, horolezectvím a vzpomínkami na jeho přátele-horolezce. Je tu staré horolezecké náčiní, které používal v polovině 20. století, na zdech visí černobílé fotografie horolezců, obrazy hor, svanských vesnic plných rodových věží i jeho podobizny v době největší slávy v 60. a 70. letech. Každý předmět má svůj příběh.
Pocta příteli
Džumbera Kachianiho pojilo přátelství se světově uznávaným a nejznámějším gruzínským horolezcem Michailem Chergianim, který zahynul v roce 1969 v italských Dolomitech. Je málo měst na světě, kde jedna z největších soch patří horolezci. V Mestii se takovéto pocty dostalo právě Chergianimu. Jeho socha stojí před jeho rodným domem. „Na Kavkaze je nejobtížnější horou Ušba. Dosahuje výšky jen 4690 metrů nad mořem, ale je technicky velmi náročná. Na Ušbě je stěna nazývaná horolezci Zrcadlo, která měří 600 výškových metrů. Je to téměř kolmá stěna. S Mišou jsme ji zdolávali pět dní. Na tomhle jsem tam spal,“ ukazuje na strop své svatyně. Je tam připevněná sotva půl metrů široká a necelý metr dlouhá kovová deska s úchyty pro lana.
O pár metrů dál ukazuje dvoumetrové dřevěné lyže černé jako uhel. Právě na nich vzdal hold svému kamarádovi. „Na jeho počest jsem 25. srpna 1970 sjel na těchto lyžích Elbrus. Vybral jsem velmi ostrý svah. Původně nás mělo jet více, ale ostatní nakonec odmítli. Říkali mi, že jsem sebevrah,“ vzpomíná Kachiani. Období své největší slávy prožil, když obliba alpinismu na Kavkaze dosahovala svého vrcholu. Bylo to v době Sovětského svazu, kdy na Kavkaz přijížděly expedice z celého světa. Středem zájmu byla logicky i Svanetie, která je průsmyky spojena s oblastí Elbrusu a na jejímž teritoriu je několik významných vrcholů Kavkazu – Ušba, Tetnuldi, Tixtengeni nebo Šchara. Gruzie byla v 70. a v 80. letech 20. století výkladní skříní sovětského impéria a pro milovníky hor učiněný ráj. Na Kavkaze v této době vznikaly školy alpinismu, horolezectví a noclehárny v horách byly plné turistů.
Například Džumber Kachiani v roce 1974 v oblasti Elbrusu založil v Sovětském svazu vůbec první školu instruktorů se specializací na vysokohorské lyžování a turistiku a v letech 1975 až 1979 pracoval na jeho svazích v nejvýše položené horské chatě světa Prijut 11 ve výšce 4200 metrů nad mořem. Po svém návratu do rodné Svanetie založil roku 1987 v Mulači školu alpinismu. V této době se už nad horolezectvím na Kavkaze stahovala mračna. S rozpadem Sovětského svazu počátkem 90. let souvisela i vlna etnických konfliktů, která se hnala okrajovými oblastmi hroutícího se impéria. V Gruzii propukly krvavé války přiživované Kremlem, nejprve v Jižní Osetii, pak v Abchazsku a nakonec zemi rozvrátila občanská válka mezi stoupenci a odpůrci prvního demokraticky zvoleného prezidenta samostatné Gruzie Zviada Gamsačurdii.
Expedice horolezců a turistů z Kavkazu na více než deset let zmizely. Kachiani byl v druhé polovině 90. let i u vzkříšení alpinismu ve Svanetii. V roce 1995 se stal prezidentem klubu alpinistů Ušba založeného v Mestii a díky němu vzniklo reprezentační družstvo, které dobylo řadu kavkazských vrcholů. Kachiani vychoval celou plejádu horolezců. Někteří z nich našli uplatnění v nově vzniklé horské službě, která začala v Horní Svanetii pracovat v této zimní sezoně.
Starosta šplhá po horách
Mulači patří k obzvlášť významným líhním alpinistů ve Svanetii. Tvoří ji několik vesniček v údolí říčky Caneri, které se tu krčí ve stínu kavkazských hřebenů. Odtud vedou na hlavní hřeben Kavkazu stezky, které po staletí spojovaly severní a jižní svahy tohoto pohoří. V současné době jsou ale průsmyky zavřené. Vztahy mezi Gruzií a Ruskem jsou na bodě mrazu. V roce 2008 obě země svedly krátkou pětidenní válku o gruzínské území Jižní Osetie. Beka Džaparidze je starostou v občině Mulači teprve jeden rok a patří k nastupující generaci Svanů, kteří získávají místa v administrativě. Je mu kolem třiceti a mezi vesnicemi týdně najezdí rozhrkanou ladou desítky kilometrů. Snaží se vyhovět všem lidem, kteří od něho něco potřebují. Na počátku zimy toho není málo. Beka Džaparidze pochází z velmi starého a váženého rodu a jeho hrdost mu velí nikoho nezklamat.
Začíná sněžit. Sedíme v místnosti, kde v kamnech praská dřevo. Beka Džaparidze, který byl v 90. letech žákem Kachianiho školy alpinismu, několikrát do roka vyráží s kamarády na vrcholky Kavkazu. Zapíná laptop. Na monitoru je první fotografie – skupina rozesmátých mužů. „Letos jsme pokořili Tetnuldi. Je to krásná hora, která je z Mulači za pěkného počasí vidět. Má 4858 metrů,“ říká Beka. Na stovkách snímků vidím ledová pole, vousaté horaly s tmavými slunečními brýlemi zabalené do horolezeckých bund a kalhot, horolezecká lana a nakonec vrcholovou fotografii. „Každý Svan je tak trochu alpinista,“ říká Beka. „U nás se to tak nebere. To, co je pro běžné turisty z Evropy vrcholný výkon, je pro nás takový normální turistický výlet,“ dodává s úsměvem.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2012.
