Na loňském karnevalu v Benátkách jsem mezi renesančními, barokními a nadpozemskými maskami zahlédla i kostýmy koronaviru. Nikdo v tu chvíli netušil, kolik lidí na světě bude masku této nemoci nosit… V benátských dílnách jsem pak poznala dva způsoby výroby masek: tradiční i takový, který vnáší do karnevalového reje nové, až cizorodé prvky.
Benátky každý rok ožívají tradičním karnevalem plným neuvěřitelných masek. V ulicích města se tvoří zácpy, z náměstí svatého Marka zmizí některé zahrádky restaurací a jsou nahrazeny velkým pódiem pro doprovodný program. Já jsem se den po svatém Valentýnu vydala na prohlídku dílen, kde se masky vyrábějí. Na náměstí Apoštolů na mě už čekala Katarina Rothfjellová, švédská fotografka a průvodkyně žijící v Benátkách, která prostředí těchto dílen dobře zná.
Inspirace historií
Jedno rychlé espreso po italsku a vcházíme do ateliéru obchodu Ca’ del Sol (pár minut od náměstí svatého Marka), který vlastní Hamid Seddishi, pán drobné postavy věrně připomínající umělce. Černý baret, brejličky, knír a přes oblečení bílý plášť. Umí málo anglicky a já zase málo italsky. Katarina nám pomůže naše řeči spojit. Rozhlížím se po malé místnosti, kterou vyplňuje pracovní stůl se štětci, barvami a ozdobami. Kolem dokola stojí štendry s krásnými šaty a pánskými obleky, jinde leží klobouky a síťky přes obličej, rukavičky i boty - jako bych v jiném čase vstoupila do šatny benátských knížat. Po stropě visí masky. Jejich dokonalost svědčí o šikovné ruce, která je vyráběla. Neitalské jméno jejich tvůrce vysvětluje íránský původ. Před čtyřiceti lety přišel Hamid do Benátek studovat architekturu. Během studií pracoval, začal vyrábět masky a odhalil, jak funguje architettura maschera - výroba masek. V roce 1996 si otevřel vlastní obchod. Dnes pořádá kurzy výroby masek i kreslení. „Práce je hra, musí to být radost,“ říká.
Hamid svou inspiraci bere z průzkumu maleb ze 17. a 18. století, zejména od autora Pietra Longhiho, který zobrazoval běžný život Benátčanů. Masky podle Hamida byly vždy součástí každodenního života, nejen toho karnevalového. Každá dílna má svůj styl a techniky a neprozradí přesný postup výroby. Hamid například začal jako první vyrábět masky z krajky. Kromě ozdobených se poslední dobou začaly objevovat také čistě bílé masky různých tvarů. Vypadají trochu děsivě, ale jsou krásně minimalistické. „Lidé si s nimi mohou dělat, co chtějí. Místo koukání na televizi je mohou děti ve volném čase zdobit,“ vysvětluje Hamid.
Tajemná jména
Základy všech benátských masek jsou vyráběny stejným procesem. První krok je ze sádry vyrobená una maschera neutra, též negativ, která má běžný tvar obličeje a při druhém kroku se vyskládá rozemletým papírem. Vytvaruje se tak maska. Po třech čtyřech dnech je možné oddělit pozitiv masky, do které se vyřežou oči. Před finálním zdobením je nutné masku natřít pěti vrstvami bílé barvy.
Dnes už mají masky různé tvary, výrazy, barvy, ale některé z nich mají i příběh a historii sahající do středověkých Benátek. Asi nejznámější je maska morového doktora (Dottore) s dlouhým zobákem ze 16. století, do kterého si nositel dal vonné byliny, aby necítil zápach z nemocných. Lidé věřili, že právě ze zápachu se šíří nemoc. Bautta je další tradiční maska - hranatý tvar zakrývající celý obličej s výrazně vystrčenou bradou. Nejčastěji se k ní nosí černý plášť a trojcípý černý klobouk a je určena hlavně mužům. Název byl odvozen z citoslovcí: „Bau, bau,“ která nositel vydával, aby strašil lidi. Hamid vypráví příběh muže jménem Piti, který byl najat, aby vymohl peníze od dlužníka. S maskou Bautta na obličeji dlužníka pronásledoval a děsil ho tajemným: „Musíš zaplatit. Musíš zaplatit.“ Volto je bílá maska doplněná třírohým kloboukem, symbolizuje zřejmě ducha, a Jolly, nejveselejší maska, nosí barevný třírohý klobouk s rolničkami - původně byla určena bláznům či chudině, která se za ně vydávala. Katarina mi ukázala také masku La Muta (Němá), vyráběnou zvláště pro ženy, které ji musely držet pusou za náústek, a nemohly tak mluvit.
Benátky byly křižovatkou obchodníků a různých kultur, což vše ovlivňovalo vzhled masek. Velmi známé postavy jsou Colombina (Kolombína; maska zakrývající jen půlku obličeje a bohatě zdobená zlatem a stříbrem), Arlecchino (Harlekýn; představuje ušlechtilého divocha či otroka, je černá a má plochý nos, původně bývala dřevěná či kožená) nebo Pantalone (smutný stařík s dlouhým nosem a šikmýma očima). Tyto postavy se objevovaly v divadelních hrách Carla Goldoniho před třemi sty lety, mají tedy svůj předobraz v commedii dell‘arte.
Když maska hraje
Masky v jiných barvách a jinak ozdobené vidím v další dílně - Kartaruga Canovaccio, kousek od Svatého Marka směrem na sever. Tato dílna vyráběla masky pro známý film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut. Film nepatří k mým nejoblíbenějším, ale masky v něm mě zaujaly od první chvíle.
Přivítat nás přichází vysoký muž v péřové bundě - Franco Gabrielle. Ani on není z Benátek. Přišel sem z jihu Itálie jako osmnáctiletý student. Vyučoval umění na školách v Trevisu a v Padově. Po čase ale zatoužil po vlastní tvůrčí práci. „Cítil jsem, že už nechci učit, že potřebuju změnu,“ říká. Hledal svůj vlastní umělecký styl. Jelikož nikdo z místních umělců neprozradí své techniky, musel se učit sám. Ovlivňovali ho umělci jako Goldoni či malíři Francesco Guardi a Pietro Longhi. „Skvěle zobrazovali běžný život Benátčanů, nejen karnevaly. Na jejich dílech vidíte lidi v lékárně nebo v divadle,“ vysvětluje nám.
Můj zájem samozřejmě směřuje k filmu Eyes Wide Shut. V Benátkách je několik obchodů, které se pyšní, že pro tento film dělaly masky, ale právě Francova dílna byla vybrána. Dokazuje to faktura pro Kubricka na internetových stránkách, originály masek v obchodě i prostý příběh. Vše to podle Franca začalo náhodou. Filmaři procházeli obchody a vstoupili i sem. Masky, které se objevily ve filmu, byly už dříve vyrobené, s popraskaným povrchem a velkými pery. Inspiraci pro ně Franco čerpal ze středo- a jihoamerických kultur Mayů, Aztéků a Inků. Francovy masky „si zahrály“ i v několika jiných filmech a v dalších se prý v budoucnu ještě objeví.
Zatímco Hamidovy masky byly tradičnější, jemnější, Francovy masky jsou opulentní, některé děsivé a třeba i zvířecí. Vidíme tu asi sto padesát masek inspirovaných La Fontainovými bajkami, indiánskými i africkými příběhy. Visí tu nad námi obličej římského imperátora, který jako by vypadl z Asterixe a Obelixe. Dokonce i hlava lva z Čaroděje ze země Oz a ve výloze velké hlavy Kim Čong-una a Donalda Trumpa. Francova dílna je trochu jiná a neméně zajímavá. Zaujala mě malá loutka, která visela u zrcadla. Vyrobil ji Franco. Po návštěvě Prahy se zamiloval do loutek a doma si pak vytvořil vlastní nástroje pro jejich výrobu.
Přervaná tradice
Překvapuje mě, že nejen tyto dvě, ale všechny místní dílny jsou poměrně mladé. Myslela jsem, že vyrábět masky je záležitost několik staletí starých rodinných tradic a dědí se z generace na generaci. Než se s Katarinou rozloučím, vysvětluje mi, že po rozpadu Benátské republiky v 18. století se hodně věcí změnilo. Do města vpadl Napoleon, pak dvakrát Rakušané. Aristokracie a obchodníci postupně přicházeli o svoji moc. V ulicích už se tolik neslavilo a netančilo, karneval zanikl. Změnilo se hodně pro umělce a různé profese, tradiční dílny byly zrušeny nebo vyráběly něco jiného. Po druhé světové válce zůstala Itálie velmi chudá. Až v 70. letech se opět rozmohlo řemeslo výrobců masek poté, co se rozšířil turismus a opět se obnovil karneval.
Když se s Katarinou rozejdeme, jdu se procházet benátskými uličkami, lovit fotky neskutečných masek a ještě jeden den si užívat karneval... Ještě nic netuším. O pár dní později se objevily první případy nakažených koronavirem, karneval byl ukončen a město uzavřeno pro příchozí i odchozí. Tradici karnevalu ale nic nezastaví, ten bude žít dál.
Historie karnevalu
Festival údajně začal v roce 1162 jako oslava benátského vítězství nad Aquileií. Nošení masek se ale objevuje už v 9. století, kdy se uvolnila pevná hierarchie a město oživlo hudbou a tancem. Karneval byl oblíbený i proto, že na pár týdnů v roce každý mohl být kýmkoliv: rolník aristokratem, muž ženou atd. Ve 13. století byl maskovaným lidem zakázán hazard, dále v roce 1339 jim bylo zakázáno navštěvovat kláštery. V roce 1511 si benátské prostitutky stěžovaly vládě, že prostituti oblečení jako ženy jsou u klientů oblíbenější. V reakci na to vláda nečekaně prostitutkám zakázala vyklánět se polonahé z okna z důvodu reklamy. V 18. století začínal karneval vždy první neděli v říjnu a trval půl roku. Nesměl ovšem, na příkaz katolické církve, probíhat o svátcích. V roce 1797 skončil karneval úplně, když Benátky ovládl Napoleon a zakázal ho. Do benátských ulic se vrátil až v roce 1979, když se vláda rozhodla tuto tradici obnovit. Od té doby navštěvuje karneval zhruba tři miliony lidí ročně.
