V lednu 1671 Henry Morgan napadl město Panama, tehdy v držení Španělů. Když zjistil, že Španělé tu mají patnáct set vojáků, rozdělil své síly na dvě části, z nich jedna se měla pokusit o obchvat pochodem přes prales. Vyšlo to, Španělé byli na hlavu poraženi. Angličtí flibustýři město vyplenili a získali bohatou kořist. Pak město zapálili a zmasakrovali všechny jeho obyvatele. Byla to nejbarbarštější akce britských flibustýrů namířená proti španělským koloniím v Americe.
Sedmnácté století bylo na mořích stoletím pirátů a současně bylo poměrně chudé na mořeplavecké objevy. Další velcí objevitelé se měli teprve narodit v příštím osvíceném věku. Moře však nepředstavovalo jen prostor pro objevy, ale probíhaly tudy trasy výnosného obchodu, zejména z Nového světa do Evropy.
Flibustýři a bukanýři
V dějinách mořeplavby tedy mají své místo i různí korzáři, piráti, flibustýři a bukanýři. Aniž o to usilovali, objevili nová pobřeží, ostrovy či ústí řek, a přispěli k zaplnění bílých míst na mapách. Začalo to v roce 1588 naprostou zkázou španělské Armady, mohutného loďstva, které se vydalo proti Anglii. V 17. století pak španělská námořní moc dále rychle slábla a dřívější námořní velmoci vyvstali mocní konkurenti a nepřátelé – Anglie, Francie a Nizozemsko. Angličané a Nizozemci pochopili, že síla jejich lodí je v rychlosti a lehkosti. Neohrabané španělské galeony naložené bohatstvím z kolonií se stávaly jejich snadnou kořistí.
Zlatou érou pirátství byla léta 1630–1680 a dějištěm Karibské moře. Antilští flibustýři a bukanýři byli lidé, kteří se řídili vlastními normami života. Flibustýři se od obyčejných pirátů lišili tím, že útočili výhradně na španělské lodi a v oblasti Karibiku. Od zástupců svých vlád se dožadovali korzárských patentů. Bukanýři byli původně zálesáci žijící na ostrově Santo Domingo, nynější Hispaniole. Lovili divoké kance a býky, jejich maso udili a prodávali. Španělé se jich snažili zbavit tím, že likvidovali stáda zdivočelých zvířat. Obrátilo se to ale proti nim. Když bukanýři ztratili možnost obživy, dali se k flibustýrům.
Jedním z nejslavnějších flibustýrů byl Francouz Francois Mau, řečený L’Olonnois. Svou pověst si vysloužil tím, že se s pouhými dvaceti muži zmocnil španělské fregaty. Roku 1666 vyplul dobýt venezuelské Maracaibo, což se mu nakonec podařilo. Ztráty měl značné, ale kořist byla ohromná. Podnikl ještě několik výprav, ale během té poslední jeho loď ztroskotala u nikaragujského pobřeží, L’Olonnoise zajali indiáni. Jeho konec byl ještě krutější, než jaký chystal on svým obětem: domorodci ho rozčtvrtili, upekli a snědli.
Ve středu pirátského pantheonu však ční především flibustýr Henry Morgan. Ne snad proto, že by byl tak primitivní a krutý jako L’Olonnois či vynalézavý jako jiný velitel, šlechtic de Grammont, ale Morgan vynikl počtem a rozsahem svých výprav.
Jeho dětství a mládí je ukryto v mlhách velšských hor. Nevíme ani přesně, kdy se narodil, ale víme, že pocházel z Walesu, z hrabství Glamorgan. Jak se však dostal z chladného Walesu do horkého Karibiku? Jeho strýc byl zástupcem anglického guvernéra na Jamajce a Henry Morgan si vzal jeho dceru Mary. Učednická léta strávil jako člen výpravy starého korzára Edwarda Mansfielda, kdy velel jedné z lodí. Expedici proti Španělům vyslal samotný guvernér Jamajky sir Thomas Modyford, který s požehnáním Londýna uděloval flibustýrům povolení k výzvědným plavbám a loupežným výpravám proti španělským koloniím.
Morgan obvykle udělal víc, než mu patent dovoloval, ale bohatá kořist byla vždy dostatečným ospravedlněním. Když Španělé Mansfielda zajali a popravili, vybrali si bukanýři Morgana za svého admirála.
V roce 1667 ho Modyford pověřil, aby získal na Kubě nějaké zajatce, aby jejich výslechem bylo možno zjistit podrobnosti o hrozícím španělském útoku na Jamajku. Když tento úkol splnil, následovalo dobytí silně opevněného přístavu Porto Bello v Panamě. Říká se, že Morganovi muži tehdy použili zajaté jezuity jako živé štíty při dobytí zdejší pevnosti. Žebříky k hradbám donutili klást mnichy a jeptišky, na něž se obránci neodvážili střílet. Téměř ihned Modyford pověřil Morgana další expedicí proti Španělům, jejímž cílem bylo zpustošení pobřeží Kuby.
V březnu 1669 vyraboval Maracaibo, stejně jako předtím L’Olonnois. Pak strávil několik týdnů v sousední osadě Gibraltar na jezeře Maracaibo a krutě zde mučil bohaté měšťany, aby zjistil, kde mají schované poklady. S kořistí pak pronikl španělskou blokádou a vrátil se na Jamajku.
Romantický hrdina
Vrcholným podnikem pak bylo již popsané dobytí Panamy v roce 1671. Akce však měla také negativní důsledky, neboť byla porušením mírové smlouvy mezi Anglií a Španělskem. Morgan byl zatčen a v roce 1672 odvezen do Anglie, kde se mu však podařilo dokázat, že o smlouvě nic nevěděl. Roku 1674 byl tedy povýšen do šlechtického stavu a pak se vrátil na Jamajku jako zástupce guvernéra. Později se dokonce stal generálním guvernérem ostrova. Z titulu své funkce pak postihoval činy svých někdejších druhů.
V roce 1681 však upadl v nemilost u anglického krále, který se snažil omezit pravomoci poloautonomní jamajské zákonodárné rady. Morgan byl odvolán a na jeho křeslo usedl jeho politický rival Thomas Lynch. Později byl zbaven i řadového členství v radě, měl však bohaté plantáže, takže chudoba mu rozhodně nehrozila. Jeho zdraví se ovšem v té době zhoršovalo a nakonec zemřel, nejspíše na selhání jater. Byl to těžký piják a ne náhodou se jeden z druhů pověstného jamajského rumu jmenuje Captain Morgan.
Morgan žil v době, která flibustýrům a bukanýrům opravdu svědčila. Dovedl využít konfliktů mezi Anglií a Španělskem k tomu, aby jednak podpořil úsilí své země, jednak aby se obohatil. Byl také jedním z mála flibustýrů, kteří dokázali své řemeslo opustit, stát se váženými občany a zemřít přirozenou smrtí. O Morganovi bylo natočeno několik filmů a také napsáno mnoho knih. Pro mnohé diváky i čtenáře je spíše romantickým hrdinou, i když z dnešního pohledu to byl člověk, kterého bychom bez rozpaků obvinili ze zločinů proti lidskosti.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
