Zní to možná překvapivě, ale Portugalsko má jen jeden národní park. Leží na severozápadě země. Je to téměř liduprázdný kraj, a když už tu někoho potkáte, rád si s vámi připije místní specialitou – zeleným vínem.
V každé vísce tu určitě potkáte starší dámy oblečené celé v černém – na portugalském venkově se totiž dodnes dodržuje starý zvyk, že vdovy po smrti svého manžela do konce života oblékají jen černou barvu. Celkově se park vylidňuje: za poslední půlstoletí se počet obyvatel snížil o polovinu. Mladí odcházejí do okolních měst a zůstávají tu hlavně starší lidé, kteří zde prožili celý život. Po letech věnovaných těžké práci v zemědělství si dnes v místních kavárnách připíjejí na zdraví překvapivě dobrým portugalským pivem, čepovaným ovšem netypicky po dvou deci, nebo osvěžujícím lehkým zeleným vínem.
Centrem severní oblasti parku je městečko Castro Laboreiro s ruinami středověkého hradu z 12. století. V okolí města i v dalších oblastech parku jsou ale stopy ještě staršího osídlení: třeba dolmeny staré přes pět tisíc let nebo mosty z éry římského impéria a u průsmyku Portela do Homem dodnes stojí římské milníky.
Unikátní plemena
Svůj původ má na severu parku i několik specifických plemen zvířat, která se přizpůsobila životu ve zdejších podmínkách. Početný byl dříve portugalský pastevecký pes, který chránil stáda dobytka před vlky a dalšími predátory. S úpadkem tradičního zemědělství a vyhubením vlků bohužel počet těchto psů klesl. Chovy sice dosud v Portugalsku existují, ale plemeno již částečně zdivočelo. Na túrách po parku tak uvidíte hlavně volně se potulující psy, kterých je ve vesnicích někdy víc než lidí.
Portugalci jsou pyšní i na zdejší plemeno hovězího dobytka barrosa, chráněné Evropskou unií jako tzv. původní plemeno. Pohybu v horském terénu se přizpůsobil také malý kůň garrano. I přes malý vzrůst disponuje velkou silou, a tak je po staletí využíván jako dopravní prostředek i pro práci na polích.
Poutní místo a lezecké trasy
Deset kilometrů jihozápadně leží Peneda – mariánské poutní místo s krásným barokním komplexem Santuário de Nossa Senhora da Peneda. Kostel je vlastně replikou slavného kostela Bom Jesús, tyčícího se nad třetím největším portugalským městem Braga. Přístup k němu je opravdu působivý: vystoupáte tři sta metrů dlouhou cestou, lemovanou kaplemi a sochami s výjevy křížové cesty. Z rozlehlé terasy vychází monumentální schodiště k samotnému kostelu, kam se na přelomu srpna a září sjíždějí na náboženské slavnosti poutníci z Portugalska i blízkého Španělska. V Penedě si však přijde na své nejen duše, ale i tělo – hned za kostelem se totiž nachází přes tisíc metrů vysoký horský hřeben s mnoha lezeckými trasami různé obtížnosti.
Kamenné sýpky
Centry střední části parku jsou městečka Soajo a Lindoso, která jsou proslavená především zvláštními kamennými stavbami – espigueiros. Na návrší na okraji Soaja jich stojí asi dvacet. Jsou to maličké stavby na vysokých nohách a s kříži na stříšce. Vypadají trochu jako zvláštní hrobky, ale jsou to ve skutečnosti žulové sýpky. Díky nim mohli místní lidé uchovat sklizeň v suchu a ubránit ji před škůdci. Kamenná stavba také působí jako termostat udržující úrodu v konstantní teplotě. Nejstarší ze sýpek pocházejí z konce 18. století.
Nedaleké Lindoso se naopak může pochlubit věcí zcela moderní – kousek za městečkem je přehrada s vodní elektrárnou. Strmé horské bystřiny a dostatek vody po celý rok neunikly v době ekonomické modernizace po druhé světové válce oku vládních plánovačů, a tak na území parku vyrostlo šest přehrad, které dnes zásobují elektřinou portugalský sever. Života v parku se ale modernizace příliš nedotkla – hlavní ekonomickou aktivitou je nadále zemědělství, hlavně na malých rodinných políčkách.
Připomínka reconquisty
Vesnice Pitoes das Júnias ve východní části parku leží ve výšce přes 1100 m nad mořem, a je tak nejvýše položenou vesnicí v celém Portugalsku. V zalesněném údolí tři kilometry od obce najdete doslova historický skvost – pozůstatky kláštera svaté Marie, založeného v době vzniku portugalského království v polovině dvanáctého století. Podle archeologických nálezů zde už v devátém století stála jiná církevní stavba, která byla jedním z opěrných bodů reconquisty, tedy vyhnání Maurů katolíky na Pyrenejském poloostrově. Reconquista byla dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova evropskou civilizací, která postupně rozložila tzv. córdobský chalífát. Vyvrcholila vznikem dvou křesťanských království – Španělska a Portugalska.
Na jižní hranici parku leží v údolí město Geres, které můžeme s lehkou nadsázkou nazvat metropolí národního parku. Je známé především svými lázněmi, v nichž se léčí pacienti s nemocemi zažívacího ústrojí a jater. Lesy nad lázněmi jsou oblíbeným místem domorodců na víkendový piknik a procházky. Dalším výletním cílem je jezírko pod krásným vodopádem Arado. Pokud připočteme nádherné výhledy na lázeňské městečko, přehradu Caniçada a městečko Rio Caldo, centrum vodních sportů ležící na druhé straně přehrady, nelze se Portugalcům divit, že o víkendu houfně opouštějí města a raději tráví volné dny v přírodě.
Zelené víno
Vinho verde pochází ze severu Portugalska, oblasti Minho. Původ názvu není zcela jasný: může odkazovat na stálezelený charakter zemědělského regionu, může být odvozen od názvu severoportugalského Zeleného pobřeží, ale možná spíš vyjadřuje to, že zelené víno se pije mladé a čerstvé, co nejdříve po sklizni. Vína jsou velmi lehká, s ovocným a květinovým nádechem, jemně perlí a mají nižší obsah alkoholu. Většina zeleného vína je víno bílé, ale vyrábí se i víno červené a růžové.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2012.
